Předesílám, že styl našeho života nás naučil, že stačí mít cíl, nadšení, zjistit důležité informace (dopravní předpisy, zastoupení, telef.čísla) a vyrazit, protože u nás je nakonec „stejně všechno jinak“ vždy z objektivních důvodů.

Předesílám, že styl našeho života nás naučil, že stačí mít cíl, nadšení, zjistit důležité informace (dopravní předpisy, zastoupení, telef.čísla) a vyrazit, protože u nás je nakonec „stejně všechno jinak“ vždy z objektivních důvodů. Takže nemáme žádné itineráře, žádné souřadnice. Vždycky se někam dojede a vždycky je co krásného vidět. Podřizujeme se potřebám našeho čtyřnohého spolucestovatele.

19.5.2008 opouštíme Prahu v 18hod., nocujeme na parkovišti před křižovatkou Graz-Salzburg. Druhý den leje a leje, tentokrát nocujeme na parkovišti za Karlovacem – Ogulin. Třetí den ráno pro změnu leje. Jedeme na Senj a dále již pokračujeme po pobřeží (myslím, že v sezóně se takhle jet určitě nedá). Odpoledne jsme u Šibeniku a najednou neprší a je všude nepochopitelně sucho až vyprahlo. Tentokrát konečně zajíždíme do kempu asi 2 km od vstupu do NP Krka. Teplá voda, elektřina, džbánek vína na uvítanou, celkem 80kun, restaurace s milou obsluhou a dobrou kuchyní za přijatelnou cenu. 4.den počasí příjemné na výlet do NP, parkování zdarma, vstupné 65kun/dosp., možnost projížďky lodí nevyužíváme (pes, čas, cena).

I tuto noc jsme chtěli trávit v kempu, vjeli jsme z Omiše do kaňonu řeky Cetine (ráje raftingu), a jeli do kopců nádhernou horskou krajinou až do jakési vesničky, kde byl inzerovaný kemp - vila s hospodou. Nicméně i zde bylo velmi dobře (noc 100kun nebo noc s večeří za 160kun) . 5.den slunečné ráno, silnice podél Cetiny, kafe a koupání psa, nádhera. Odpoledne přijíždíme do přelidněného Dubrovníku, po asi 2hodinové snaze zaparkovat rezignujeme a pokračujeme směr Černá Hora. Tady je první chyba v „iteneráři“. Neuváženě míjíme poslední chorvatský kemp, začíná se stmívat, vhodné místo na nocování ne a ne objevit, je tma a před námi Monte Negro a to doslova! V pocitech se vracíme 30 let zpět, temná celnice, stolky s vybalenýma kuframa, auta pozotvíraná, věci venku, před námi za celnicí fronta aut ve tmě. Vjíždíme do prostoru celnice, kontrola dokladů a šťastnou cestu! Řidič si dá cigáro, navigátor panáka a hurá dál. Silnice ve stavbě, všude spíše tma, na ulici Herceg Novi spousta lidí, hledáme v mapě avizovaný a asi neexistující kemp. Je půlnoc, absolutní beznaděj, obsluha benzínky v Deniči nás zve a tak zaparkujeme a „spíme“. Když touto oblastí projíždíme na zpáteční cestě, nic nepoznáváme, vše je civilizované, pohodové, nechápeme.

24.5., 6.den. Dále Jadranskou magistrálou, pes má potíže, nežere, potřebujeme odpočinek. Asi 60km od albánských hranic je kemp Buljarica, teplá voda, elektřina, stín, moře asi 300m, platíme 17 eur. Tady je ještě možnost volby další cesty –červená silnice na Podgoricu nebo žlutá na Bar. Černá Hora = staveniště, krásná místa u moře, ostrov sv.Stefana, levné cigarety i nafta. Převážná většina kempů na Jadranu je v tomto období zavřená a připravuje se na sezónu. Cestování je velice příjemné, lidí málo, nikde žádná nervozita.

25.5. Brzký budíček, na doporučení domorodců volíme Bar a přechod Muriqan do Albánie. Silnice užší, ale dobře sjízdná, výrazně kratší než přes Podgoricu (přicházíme o Skadarské jezero, ale máme jiný cíl). Káva před hranicí s Albánií, průjezd hranicí zcela bez problémů, doklad o vjezdu, který se odevzdá při výjezdu. Předesíláme, že jsme byli rozhodnutí Albánií pouze projet. Hraniční silnice makadam, děsíme se, že „to je to ono“. Navigace je ztracená – používáme IGO, ta je jediná, která umí na 80 % Balkán -jedeme podle mapy (hned zabloudíme asi 10km po pobřeží řeky, zajímavý úsek). Při vjezdu do Shkoderu je dřevěný most, jediné místo nepříjemného setkání s domorodci – děti skáčou na auto a žebrají. Odtud jsou již cesty široké, rovné, jedeme na Lezhe, desítky kilometrů před Tiranou jedna super benzínka vedle druhé.

Vjíždíme do Tirany, ne z turistické strany, opět makadam. Kulturní a výstavné centrum nehledáme, projíždíme městem jak nás vede silnice, dostáváme se na čtyřproudý „obchvat“, chytá se navigace a než se zorientujeme, jsme skoro v Durres. (Původní záměr byl, jet z Tirany na Elbasan. Takhle jsme si pár kilometrů zajeli.) Cesta velmi dobrá, nevracíme se a pokračujeme na Kavaje, Rrogozhine, Peqin, Elbasan, Perrenjas, až k Ohridskému jezeru, Pogradec. Cesty vynikající, asfalt a rychlé. V Peshe na břehu Ohrid. jezera chystali k otevření nový a snad jediný kemp v Albánii. Jsme nadšeni, že i s nutnými přestávkami (oběd, venčení psa) opustíme Albánii za světla. Loučíme se s jezerem a bohužel i s asfaltem. Až na řeckou hranici, cca 70km štěrk, písek, kličkovaná. Albánci problém nemají, jejich auta „mají křídla“. V Korce jsme tankovali, dávno je tma, přijíždíme na hranice Bilisht- Kristallopigi, před náma fronta aut. Přichází celník, mává, odstavuje nás bokem ( „…je to v háji, do rána budeme přerovnávat auto, vyberou nás?…“), pak nás posílá s doklady k okénku, platíme 3 eura za průjezd Albánií a mažeme na řeckou celnici, kde nás opět vytáhnou z kolony, projedeme a s uvolněním zastavujeme u řeckého marketu, kupujeme Řeckou telefonní kartu a divíme se, že za námi obchod zavřou, všechno zhasne a od hranice nepřijíždí žádné auto. Jasně! Není 23hodin ale je řecká půlnoc a přechod uzavřeli! Tak to jsme si tedy odfrkli.

Všichni ostatní zůstali na Albánské straně a my bychom tam byli taky, nebýt hodných celníků Albánských i Řeckých. Jedeme dál od hranice a nocujeme po dohodě s majiteli, u turistické taverny v lese, někde před Florinou. Albánie: země kontrastů, příroda krásná, a to jsme si tentokrát netroufli do hor, prý jsou nádherné, na pobřeží se staví nové hotely, budují se silnice. Lidé jsou ochotní, až na děti ve Shkoderu jsme nebyli nikde obtěžováni. U benzínek sedí „místní“, jestliže chcete tankovat, domluvíte si cenu, natankují vám, pak přijde kasírovat boss a chce úplně jiné peníze. Usmlouváte v pohodě přijatelný střed.

Řecku se budu věnovat samostatně. Nějak to nestíhám.

A protože jsme neměli z Albánie špatný dojem, rozhodli jsme se pro návrat obdobnou trasou s plánovaným odpočinkem na Jadranu. Po krásném dni v nádherném a neskutečně živém posledním Řeckém městě Ioannina, které má úžasný turecký nádech a kde jsme spali na 24hod. parkovišti s možností vody a ničeho jiného, ale v centru, za 15Eur, se blížíme k albánské hranici a nocujeme v předzahrádce obecního úřadu v Kalavace, samozřejmě po dohodě s místními.

13.6., 26.den. Přechod Ktismata-Kakavie, velká celnice, Řekové důkladně kontrolují doklady a auto (čísla motoru, karoserie). Na albánské straně jedna kontrola, 3eura poplatek za průjezd, všude, mimo celníků, postávají bossové se zlatými řetězy, přebíhají s námi k druhé kontrole a někam mizí ve chvíli, kdy procházíme 3. kontrolou. Máme z toho divné pocity a říkáme si, hlavně nikde nezastavovat! Vyrážíme na cestu původně doporučenou konzulem z české ambasády! Hned za hranicí tankujeme, platíme eurama, albánské peníze jsme ani neviděli – úplně stejný scénář. 10km super nová asfaltka, jásáme, náhle zrada, štěrk, díry, ale to nic, kousek opravují, pak kilometr asfaltky, a definitivně poslední. Proti některým úsekům, které následovaly, je makadam silnice I.tř. Stavba, stržené břehy, přejezdy rozdílných výšek atd. Nutno přiznat, že stejnou silnicí jezdí i náklaďáky a autobusy a my jsme měli pocit, že snad létají vzduchem okolo nás.

Takže: Gjirokaster, Tepelne, Fier, Lushnje, a stále doufáte, že za tou či jinou zatáčkou, kopcem či vesnicí už bude třeba normální silnice. Ale i přesto, že cesta byla někdy příšerná, do smrti na to nezapomeneme. I to byl zážitek! Za Lushnje se stavěla dálnice, některé úseky byly omezeně v provozu, následuje známé Rrogozhine, Dures, Vore, Fushe-Kruje, Shkoder. Z důvodu nutného odpočinku sjíždíme z hlavní silnice mezi vesnice, realizujeme směnný obchod - za fíky rozdáváme zbytky zásob a suvenýry, hlavně dětem, velmi slušným a taky velmi pěkným. . Ještě pár dodatků! V každé vesnici uvidíte u silnice stříkací hadice, stále na vás s nimi někdo míří a chce vás kropit. Není to zlomyslnost, ale nutnost, za poplatek vám krásně opláchnou auto, které jste si mírně zaprášili na jejich „silnicích“. Dále absolutně nepředpokládám, že by výše uvedené silnice byly letos v lepším stavu, jak se domnívá Sharik (viz příspěvek 7.2.09). A pro nás úplně nejdůležitější poznatek – Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, jsou země, kde se lidé bojí psů a vůbec netuší, že labrador by je „pozval dál“. Na každé hranici jsme spolu se svými pasy předložili i pas psa, což všechny vždy nesmírně pobavilo a možná i to byl důvod, že nás tak rychle posílali na další cestu a neměli vůbec zájem o prohlídku auta.

Z Albánie jsme jeli již známými cestami. Navštívili jsme Kotor – nádherné starobylé městečko skryté za zdmi opevnění, /stálo to za to i za cenu nezkrácení si cesty trajektem přes Boku Kot./ a zvládli jsme i příjemnou prohlídku Dubrovníku. Kousek za Dubrovníkem ve vesnici Zaton, ve tmě a za bouřky, objevujeme poutač na kemp, vjíždíme, nevidíme nikde nikoho, ale zůstáváme – úplně sami. Ráno nádhera – slunce, moře hned vedle auta, opuštěný a vybavený kemp. Přijíždí druhý karavan obsazený třemi velice společenskými mladými Argentinkami a dvěma krásnými Argentinci. Směřovali tam, odkud jsme my přijeli a tak jsme s nimi strávili bezvadný den, dávali rady na cestu, pili argentinské maté …ale největší zážitek z nich měl náš pes, který nás už měl za tu dobu asi plný zuby a celý den s nimi řádil. Užíváme si zasloužený odpočinek, koupeme se, do večera se na nás nalepí další karavany, ale i tak je to fajn. Ráno odjíždíme ve chvíli, kdy přijíždí nový majitel kempu. Pomalu míříme k domovu. Nechce se nám platit poplatky na dálnici a proto volíme starou cestu, směr Plitvická jezera. Provoz minimální, silnice kvalitní, krajina krásná, odhadujeme, že jsme se touto variantou zdrželi asi o 2 hodiny oproti dálnici.

Domů se nám moc nechce a tak si cestu Rakouskem zpestříme zastávkou v oblasti Pyrhenského pohoří. Před hranicí do ČR si nás vychutná rakouská policie, platíme pokutu 20 eur za překročení rychlosti. Čekají tam, „protože Češi rádi jezdí rychle“. Měli jsme za cedulí asi 52km/h.

Náš pozitivní poznatek: květen ideální doba, vůbec žádní turisti, silnice, kempy a pláže prázdné, přitom krásné počasí, v Řecku až 34st., moře příjemně teplé. Když jsme se po měsíci vraceli, tak se proti nám valily kolony aut, nejvíc s českými SPZ.

17.6.,30.den, Praha. Celkem, včetně Řecka, jsme ujeli 7 000km.