Takže když si představíte mého tátu a Kájínka jako dokonale nalíčenou sestřičku, dalšího kamaráda ,,zakrváceného“ červenou barvou, s berlemi a ortézou a dva doktory, kteří lili do všech zúčastněných krev v podobě červeného vína, uznáte, že vyhrát museli.

Úpění Naše rodina miluje cestování, proto se skoro každý víkend vydáváme hledat nová a nová dobrodružství. Tentokrát jsme se rozhodli, že vyrazíme na louku poblíž řeky Úpy. V pátek odpoledne jsme dorazili na místo, a já se dozvěděla, proč se tento víkend koná právě tady. Táta už o tom mluvil doma, ale já tomu nevěnovala žádnou pozornost.

Až tady mi bylo všechno jasné. Ptáte se proč? Jelikož je září a my stojíme na louce, která leží u řeky Úpy, došlo mi, že se koná každoroční soutěž- ÚPĚNÍ.Zajímá vás o jakou soutěž jde? Každoroční soutěž spočívá v tom, že zúčastněné skupiny si musí vyrobit svoje vlastní plavidlo, na kterém následně sjedou z míst určení na svých vorech až do Babiččina údolí k Viktorčině splavu. Můj táta spolu se svými dalšími čtyřmi kamarády se rozhodli, že postaví ,,nemocnici“ a pojmenují ji po skoro stejnojmeném filmu ,,Nemocnice na kraji řeky.“ A tak se také stalo.

V sobotu ráno se připravené vory seřadily na louce, udělali společné foto a vyrazily. S kamarádkou Ninou jsme se rozhodly, že je budeme podporovat a fandit. Sedli jsme proto na kola a podél řeky jely s nimi. Jelo se nám dobře. Vždy jsme kousek na nemocnici předehnaly a počkaly na ni. Po celou dobu sjíždění byla nemocnice ve vedení. Jenže časem se zjistilo, že ji skoro všechny ostatní vory předhánějí. Nedbaly jsme na to.už nás nebavilo na ně pokaždé čekat, proto jsme si řekly, že na ně počkáme až v cíli u Viktorčina splavu.

Tam nám ale po hodině čekání začalo být divné, proč skoro všechny ostatní vory už dorazily a naše nemocnice se ještě neukázala. Rozhodly jsme se tedy, že se o kus vrátíme. Po cestě jsme narazily na velkou Lenku, která nám řekla hroznou zprávu: ,,Naše nemocnice píchla jednu duši a dva pasažéři- zdr. sestřička a lékař museli vystoupit!“ Nebylo už žádné teplo, proto se nám začaly honit hlavou myšlenky: ,,Dojedou to? Neumrznou?“ Dostali jsme strach.

Vrátila jsme se k Viktorčině splavu a trpělivě čekaly. ,,Všechny ostatní vory už dorazily a lidé začínají odcházet!“ řekla jsem. Znenadání se jako blesk z čistého nebe ze zatáčky začaly objevovat první kousky nemocnice. Obě jsme zakřičely: ,,HURÁ!“ Plny očekávání jsme čekaly až sjedou splav. Podařilo se. Ale až teď jsme uviděli tu spoušť…skoro nic z ní nezbylo, jen prkno a tři duše. Bylo nám jedno kolikátí dojeli, hlavně, že byli v pořádku. Na louce si táta i ostatní pasažéři nechali uvařit zasloužený čaj s rumem.

Byli rádi, že dojeli. Najednou se přiřítila Pavla a sdělila nám novinu:,,Bohužel jste se neumístili…“,pak se na chvíli odmlčela a dodala:,,Dělám si srandu, jste PRVNÍ!“ A v tom je právě ten vtip. Nezáleželo totiž na pořadí v jakém posádky přijely, ale jak byli vtipní a jak na vodě vypadali. Takže když si představíte mého tátu a Kájínka jako dokonale nalíčenou sestřičku, dalšího kamaráda ,,zakrváceného“ červenou barvou, s berlemi a ortézou a dva doktory, kteří lili do všech zúčastněných krev v podobě červeného vína, uznáte, že vyhrát museli. Sice byli všichni promrzlí až na kost, ale už v tom okamžiku jim bylo jasné, že příští rok se musí zúčastnit znovu!