Každý nějak začínal - prostě první dovolená

První dovolená s Evženem

Dne 22. května 2008 jsme si splnili svůj sen a po mnoha letech, kdy jsme jezdili s upravenou firemní dodávkou (Peugeot Boxer – v pátek se vyházel bordel, natáhlo se lino, matrace a šup někam do přírody ) jsme si koupili Fiat Ducato s nástavbou Knaus – prostě Evžena. Ani jsme tomu nemohli věřit a pořád jsme se chodili koukat ven, jestli je to pravda a jestli tam fakt stojí. Ve čtvrtek jsme ho přivezli a hned v pátek jsme vyjeli do Jižních Čech do oblíbeného kempu Třeboňský ráj. Chtěli jsme ho vyzkoušet, prolézt a zjistit co a jak, protože za 14 dní jsme chtěli vyjet na dovolenou. Počasí nám nepřálo, ale alespoň jsme ho umyli a trochu prohlédli. Pak už jen zbývalo ho přehlásit, pojistit, vybavit vším možným (karavan shop na Praze 9 nás má od té doby velmi rád  ) a vyjet. Kam ? Řekli jsme si směr Itálie (tam jsme nikdy nebyli) a nic víc. Na dovolenou jsme jeli ve dvou, naše děti (18 a 21 let) dovolená s rodiči už neláká .

12. června 2008 – oproti plánu (manžel je horší než ženská ), kdy jsme chtěli vyjet dopoledne, jsme vyjeli až kolem 17 hod. Manžel utahaný, tak jsme si řekli, že dojedem k Lipnu, tam přespíme a pak pojedeme dál. Okolo 20 hod. v červnu hledat na Lipně otevřený kemp je nadlidské úsilí (musím podotknout, že s Evženem jsme se zatím jen jemně sbližovali, takže představa přespání někde mimo camp nám byla cizí. Po této sezóně už ne a campy budeme vyhledávat jen v nejnutnějším případě). Nakonec se zadařilo ve Frymburku, v dešti a v zimě jsme se uložili ke spaní.

13. – 14. června 2008 – ráno po opravě kola jsme vyrazili směr Rakousko. V plánu jsme měli prohlídku Salzburgu a dál podle nálady. První „radostné“ zjištění v Rakousku bylo, že navigace, kterou jsme si koupili těsně před výjezdem má nainstalované mapy východní Evropy a ČR – jo to je tak když člověk nečte a vše dělá na poslední chvíli. Dojeli jsme do Salzburgu a po třičtvrtě hod. hledání místa k zaparkování jsme se vydali na prohlídku města, které je opravdu nádherné. V opojení jsme koupili pravé Mozartovy koule jako dárek pro děti a mou matku, neuvědomujíc si, že s námi pojedou celou dovolenou, no a tím pádem překážely celou dovolenou v ledničce. Po prostudování mapy jsme se rozhodli strávit pár dní v campu u jezera Wolfgangsee. Ubytovali jsme s v městečku Fuchsl ve velmi příjemném rodinném campu Seeholz. Sezona nezačala, takže tam byla pouze 3 auta. Stáli jsme na krásném místě, přímo u jezera. Druhý den jsme si vyjeli na kolech okolo jezera. Ideální počasí na kolo – trochu pod mrakem, teplota cca 17 st. No vzhledem k terénu nám bylo horko až dost. V noci jsme ocenili topení.

15. června 2008 – odjezd směr Garda, kde jsme chtěli zůstat tak 3-4 dny. Cesta: Salzburg, Innsbruck, Brenner, Trento, Malcesine. První pohled na Gardu je fascinující. Další ovšem taky. Ubytovali jsme se v malém campu v Malcesine a manžel hned ladil satelit – ten den jsme hráli s Tureckem na ME ve fotbale. Koukal s námi celý camp. Výsledek ani nemusím opakovat že ? Večer jsme porážku pořádně zapili.

16. června 2008 – po probuzení vytrvalý déšť a zima – dle místních a paní domácí, takové počasí bude trvat tak 2 až 3 dny. Po krátké poradě jsme se rozhodli jet na jih za sluníčkem a Gardu si užít jindy – zas tak daleko to není. Cíl cesty Livorno. Před Modenou manžel usoudil, že dálnice ho už nebaví. Prý sjedeme v Modeně a do Livorna dojedeme po „červený v mapě“. Podotýkám, že mapa byla ve velmi velkém měřítku. Sjíždíme z dálnice směr Lucca (cca 120 km ). Ty jedeme asi 4,5 hod. Podařilo se nám špatně najet a jedeme samými serpentinami nahoru a dolů, jak na horské dráze. Po cca 2 hod. a při pohledu na průměrnou rychlost 35-40 km/hod. je v autě „husté“ ticho, které ruší jen přejíždění a cinkání skleniček, talířů a dalších věcí špatně upevněných. Nevím, kde jsme byli, jen si pamatuji údiv italských policistů, kteří stáli v horském průsmyku na horním výstupu lanovky a my projeli kolem. Uklidnilo nás, že ted už musíme jen z kopce. Sice také samé serpentiny, smrad z brzd, ale zážitek nezapomenutelný. Šťastně jsme přijížděli k Pise. Hned při vjezdu jsme se dostali do zácpy. Italské dopravní značení nám dělalo zpočátku problémy ( značky přímo v křižovatce, nebo až za ní ), navigace nefunkční, mapy žádné. Trochu adrenalin, hlavně když potřebujete na záchod. No, stojíme v zácpě, auto se nehýbá, proč nevyužít záchod v autě. Víte co je zákon schválnosti ? Dosednout a slyšet manžela : drž se, fronta se hnula a vjíždíme na kruhový objezd. Také nezapomenutelné – kdo nezkusil neuvěří. Naprosto zničeni vjíždíme v Calambrone do prvního campu a jdeme spát.

17. června 2008 – výlet na kole, procházko kolem moře – na koupání to fakt zatím není , je cca 18 st. Večeře v restauraci. Prostě pohoda.

18. června 2008 – Ráno už mi nebylo dobře , že by ty včerejší mořský potvory ? No uvidíme. Pojedeme do Pisy. Zaparkovali jsme na parkovišti hned u vjezdu do města, s tím, že šikmá věž nemůže být daleko. Jak se člověk mýlí. Značení nic moc, domluva lámanou angličtinou s Italama taky nic moc, nákup mapy taky nic moc. No i když vlastně pěší 8 km túra v cca 28 st. a při prudkém sluníčku (konečně) není k zahození. Navíc v době siesty, takže koupit si něco k pití je zcela nemožné. Konečně jsme před věží. Je opravdu šikmá, jsou tu záchody a otevřené restaurace. Nevím z čeho mám vlastně větší radost. Po prohlídce si sedáme do restaurace. Torteliny se špenátem, sýrem a ořechy jsou výborné, ta citronová limonáda už ne. Projeví se to cestou k autu. Prodavačka v bistru asi bude dlouho vyprávět o šílené, zpocené turistce, která s vyděšeným pohledem a vyvalenýma očima na ni už od dveří povykovala : please toalet, please. Než by něco vysvětlovala, chytla mě za ruku a dovedla k požadovanému. Mám to opravdu zážitky. Přesouváme se do Piombína , kde chvíli pozorujrme trajekty a nákladní lodě. Poté hledáme camp. Vjíždíme do jednoho, kde chtějí 35 euro. Je 8 večer, jsme utahaný, souhlasíme. Ale potom, kdy jsme viděli místo na stání v rohu campu a na nějákem smetišti ( campy předtím stáli průměrně okolo 20 euro a stání byla na úrovni) jsme sebrali pasy a odjeli. O 2 km dál v La Rochete objevujeme velmi příjemný camp (za 15 euro ) a zničeni uléháme.

19. – 20. června 2008 – jeden z nejpříjemnějších koutů Itálie. Příjemný camp, k moři cca 2 km na kole po rovině, moře nádherné ( i když se koupeme jen my a italské děti, pro dospěláky asi ještě studené ), teploty okolo 30 st. Pláže skoro prázdné, spálená záda, komáři, pozorování velké italské rodiny při večeři v campu (trvá asi 3 hod., má spoustu chodů, dokud nejstarší muž nevstane od stolu, tak večeře nekončí – má to něco do sebe a je to úžasný rituál ). Prostě paráda.

21. června 2008 – rozhodujeme se zda jet dál – do Říma je to asi 120 km (nakoupili jsme italské mapy, pro jistotu několik v různých měřítkách ), nebo přejet na jaderské pobřeží a pomalu se vracet nahoru. Vítězí druhá možnost. Jedeme směr Grosseto, potom Siena a dál na jezero Castiglione de Lago, kde jak doufáme si užijeme sladké vody. Nacházíme malý camp, z dálky jezero vypadá velmi hezky, takže bydlikujem. Berem plavky, je asi 35 st., a jdeme se vykoupat. Přístup k vodě – asi 100 m bahnem. Absolvujeme to po vzoru dvojice před námi. Bahna po kotníky, čvachtá to—prostě fuj.. Voda nechutně teplá a teprve asi v půlce jezera by nám byla po kolena. Jdeme zpět pod studené sprchy v campu. Potom berem zavděk dětským bazénkem u recepce. No děti na nás divně koukaj, ale abych pravdu řekla…..je nám to jedno.

22. – 24. června 2008 – odjezd. Zkouším řídít Evžena. Po 5 km a neustálém troubení Italů za náma to vzdávám a předávám zpět manželovi. Zastávka v Assisi – doporučujeme. Směr Ancona. Dojíždíme do Porta Recanata, kde se ubytujeme v cempu Bella Mare. Horko, bezvětří, hodně lidí (přece jen na druhé straně Itálie byly campy a pláže poloprázdné , takže pro nás šok ), oproti druhé straně Itálie špinavější moře-alespoň mám se zdá. Zůstáváme dva dny a jen odpočíváme, válíme se, do městečka na večeři, úklid Evžena, oceňujeme klimatizaci.

25. června 2008 – odjezd směr San Marino. Do kopců měl Evžen co dělat, ale byl statečný a vyvezl nás skoro až nahoru. Ve starém městě prohlídka, nákup dárků pro děti, krásné vyhlídky, příjemní lidé a po dlouhé době , vlastně od začátku dovolené, poprvé slyšíme zase češtinu. Při cestě zpět jsme zjistili, že nahoru se dá vyjet výtahem (případně lanovkou, ale z těch mám hrůzu a z této vyloženou, takže to jsme hned zavrhli) a my to šlapali pěšky. No člověk se stále učí. Odjíždíme směr Bellarie. Cestou se octneme na úzké pěší zóně, ( mezi zaparkovanýma autama a námi je cca 2 cm, nejde nikam uhnout ani vycouvat, jen dopředu) kde nám pomáhá se vymotat ochotný Ital, který před námi jede na kole a ukazuje cestu. Nacházíme camp, který jako jediný má jedno volné místo (37 euro ). Je vidět, že tady už začala sezóna.

26. června 2008 – hrůza, na pláži lehátko vedle lehátka, moře ohraničené kameny (je z něj zelený a teplý rybník) a v něm hlava na hlavě, řev, horko – skoro 40 st. . Ve 21,30 hod. je camp uzavřen a nemůžete se jít projít ani na pláž. 27. června 2008 – šup do Evžena a směr Třeboň. Ve 21,30 hod. na místě. Jaká to nádhera – pivo, panák, spánek. 28.-29. června 2008 – příjemné teplo 25 st., oběd v Šupince, úklid Evžena, v neděli pozdě večer do Prahy a vyspat se na pondělí do práce. Zážitků nepočítaně, super dovolená, spousta chyb a poučení pro příště. Samozřejmě následovaly další cesty jak po Čechách tak na 10 dní do Chorvatska, ale to už byl člověk takový ostřílenější, prostě věděl co a jak. Ale tahle první zkušební dovolená zůstane nezapomenutelná.

PS: Už aby bylo opět jaro.