Okruh po Irsku. Celkem 5300 km, z toho 2300 přímo na ostrově.

Dovolená v Irsku.
Jedna z věcí, která nás s manželkou od začátku spojuje, je záliba v cestování a v poznávání. Před r. 1989 jsme objeli celé „lido-demo“, většinou se stanem a po tom, když se otevřeli hranice i do jiných států, jsme si oblíbili karavanink. Touto formou se dá poznat za dovolenou podstatně více. Není to pochopitelně dovolená pro ty, kteří raději tráví celou dovolenou na pláži u moře. Ale to není odsuzování, lidé vidí ideální dovolenou každý jinak.

Pokud to jen trochu jde, bereme naše leony sebou. Letos jsme naplánovali Irsko. Vedlo nás k tomu více důvodů. Již jsme v Irsku byli před 15-ti lety, ale jen na 5 dní. Bylo to jen odskočení s dovolené v Anglii a Skotsku. Irsko nás tehdy zaujalo přírodou a památkami a věděli jsme, že se tam jednou vrátíme. Dalším důvodem bylo, že jsme letošní dovolenou chtěli strávit s našimi leony, zejména s Alexem. Jemu totiž po operaci kolene prospívají časté procházky. Doma absolvuje jen jednu hodinovou denně, na této dovolené jsme dělali v průměru 3 procházky denně a Alexovi to viditelně prospělo. Když jde pomalu, skoro se nepozná kulhání, jen při běhu, ale i to se jistě časem změní.

Naplánovali jsme velký okruh Irskem, jižní a západní pobřeží a ze severu na jih středem ostrova. Navštívit jsme chtěli zříceniny hradů a klášterů, opravené zámky i hrady, parky a zahrady, lokality prehistorické a přírodní zajímavosti. Irsko je ale daleko, je to 1000 km do Calais, jeden trajekt cca 80 min do Doveru, 550 km po Anglii a Welsu a druhý trajekt cca 3,5 hod do irského Rosslare. Psi na těchto trajektech musí zůstat v autě. Při tom krátkém jsme je tam nechali a otevřeli jsme jim průchod mezi jejich boudičkou-garáží a obytným prostorem aby se mohli procházet. Na tom druhém, delším, jsme raději zůstali s nimi a rozhodli jsme se zpátky do Francie jet raději Eurotunnelem.

Irsko je skutečně specifická země a Irčané jsou zvláštní lidé. Příjemní, společenští, nedající se srovnávat s uhlazenými, ale tzv. suchými Angličany. Jedno je ale výrazně odlišuje od všech národů, u kterých jsme dosud s leony byli. Nikde jinde jsme se nesetkali s tak kladným přístupem celé populace ke psům. Nebyla žádná výjimka, když nebudeme počítat asiaty. Jakmile jsme někoho potkali a on uviděl naše halami, roztáhl ústa doslova od ucha k uchu. Velký počet lidí ihned také navazoval konverzaci. Vzpomínám si na to jak proti nám šli mladí manželé a v sedačce tak 1,5 roků chlapečka. Přijeli před nás, tatínek vyndal chlapce ze sedačky a postavil ho na zem. Malý se rozeběhl ku předu a zamířil k Ferdovi. Chytil ho za hlavu a objal. Dívali se v jedné rovině z očí do očí. Ferdík nevěděl co má dělat, ale zůstal stát. Rodiče byli absolutně v klidu.

Někdy nás ten zájem lidí již skoro obtěžoval. Navazuje-li s vámi denně 50 lidí rozhovor ohledně psů, je to již příliš.
Také bylo zajímavé, že do většiny lokalit jsme mohli i s pejsky. Není tak moc divné, že jsme mohli do zřícenin, je podivnější, že jsme mohli i do zahrad. Jenže my jsme neměli problém ani u většiny hradů, zámků a dokonce i nějakých muzeí. Počasí bylo pro leony také super. V noci okolo 12-ti st. A ve dne 18-20 st. Pod mrakem s místními přeháňkami, které mimo jednoho dne netrvali dlouho. Krásný a relativně teplý den jsme měli jen jeden.
Kluci byli celou cestu hodní a spokojení, problém nebyl žádný a navzájem jsme se za těch 17 dní užili.