aneb ještě mnohem dál

Kdykoli nám cesta z Prahy ven trvá zoufale dlouho, říkáme si, že horší už to být nemůže. A každá další cesta je ještě horší. Ve středu 7.5. jsme jeli neuvěřitelné 2 hodiny z Kobylis na Zličín, tedy ze severního okraje Prahy na západní. Do Běšin, do podhůří Šumavy jsme tak dorazili v 11 hodin večer, kdy už se většina prokřehlých účastníků večerního posezení chystala do hajan. My byli příjemně vyhřátí z vytopeného auta a tak jsme ještě nějakou tu hodinku poseděli a pak celí prokřehlí šli také.

Čtvrteční ráno bylo luxusní a my se chystali k přesunu za hranice. A chystali jsme se a chystali a chystali, až jsme tam zůstali. Věnovali jsme se výhradně odpočinku, my, dámy, slunění, které jsem já osobně přehnala, jako ostatně každé jaro a spálené pazoury mě bolí ještě dnes. Ale nebylo nad to vychutnat si posezení venku od rána do večera. Během odpoledne dorazili avizovaní Lachouti s Mílou, jimž cesta trvala též nečekaně dlouho. V 10 hodin dopoledne hlásili příjezd za 2 hodiny, dorazili ve 3 odpoledne, ale na rozdíl od nás oněch 5 hodin strávili příjemněji, obědem a nakupováním. V pozdním odpoledni, spíš navečer dorazil na kukačku ještě Roman s Anetkou, kteří zase ráno pokračovali za povinnostmi. Noc byla ale zase studená a celodenní slunce nás jaksi zmohlo, takže jsme šli brzy do hajan.

Páteční ráno bylo opět luxusní a kolem poledního se uskutečnil náš plánovaný přesun. Jedna část zůstavších se odebrala k návštěvě klatovských katakomb, na kterou se zejména Mireček velmi těšil a Míla s Lachoutem se štvali na tenisových kurtech. A my vyrazili. Cesta ubíhala vcelku dobře, ikdyž kolem Mnichova byly neuvěřitelné kolony, naštěstí v opačném směru. Řízení jsem převzala já a stoupla jsem díky tomu u Lišáka nebetyčně v ceně. Co, cesta po dálnici je brnkačka, ale po překročení „hranic“ do Rakouska, jsme u města Wörgl, JZ od Salzburgu, z dálnice sjeli a pokračovali směrem k pohoří Hoch König, kde se Lišák rozpomněl, že je jakési pěkné jezero, které chce již dlouho vidět. A tam to přišlo. Z městečka Scheffau jsme uhýbali na ouzoučkou cestičku strmě se šplhající vzhůru. Lišák se stále ptal: „Nechceš to vzdát???“ a teprve cestou zpět dolů, když už řídil Lišák, jsem pochopila proč.

Lidi, ta cesta měla snad 45% stoupání … !!! U cíle se Lišákovi zjevně ulevilo, dokonce když jsem o břízku už na parkovišti škrábla okno, ani se nezlobil, asi byl rád, že jsem je někde nevyklopila a nutno zmínit, že chválou na můj řidičský um nešetřil. Jezero Hintersee bylo nádherné, na tamní pláži jsme dali zaslouženou kávu a vydali se na procházku kolem jezera. Ještě bych chtěla zmínit, že mě již delší dobu fascinuje, jak jsou ti Rakušané otužilí. Už minulý víkend, kdy já klepala kosu ve 2 trikách, fleecce a šusťandě, oni chodili v tílkách a tentokrát, kdy mě bylo na sluníčku příjemně, oni se koupali. Cesta kolem jezera byla velice sympatická a výhledy úchvatné. Po návratu k autu jsme se přesunuli pod již zmiňovaný Hoch König na stellplatz v Maria Almu. Stellplatz byl útulný, s dřevěným domečkem k posezení, možností dobití elektriky a doplnění vody. Nacházel se přímo u statku, dokonce, když jsme na místo zajeli poprvé, vraceli jsme se, protože jsme usoudili, že za chvíli už vjedeme do kravína.

Sobotní ráno bylo v nezměněném duchu a my mohli vychutnat kýčovité výhledy a snídani v domečku a vyrazit na kolech do cca 10 km vzdáleného Zell am See a dalších 6 km vzdáleného Kaprunu. Obě místa jsme již navštívili dříve, ale já jsme v tomto ohledu vděčný cestovatel. Drtivou většinu zapomenu a tak je to pro mě vždy nové. Musím říct, že tento kout Rakouska se mi velmi zalíbil, zemědělské usedlostli, lidičky, louky, krávy a zasněžená kulisa. Cesta byla takřka po rovině a tak jsme se do Maria Almu vrátili příjemně unavení a výlet zakončili monstrózními poháry v místní cukrárně. Po večeři na platzu jsme se vydali blíž k domovu a asi v 11 hodin večer jsme dorazili na téměř zcela zaplněný stellplatz Rindbach u Ebensee. Pozorný čtenář již odhalil, že to je to samé místo, kam jsme na kolech dojeli předchozí víkend z Gmundenu.

Nedělní ráno bylo opět krásné a tak jsme v klidu posnídali, chlapci se již poněkolikáté během tohoto cestování zráchali a v pravé poledne jsme vyrazili k domovu. Chudák Štěpán brzké jarní cáchání odprdl chorobou, kašlou a smrkají oba, ale Štěpán k tomu má 39. Chudák.