aneb také na skok do Rakouska

Po vražedně krátkém pracovním týdnu jsme ve středu vyrazili na dlouho plánovaný výjezd na Orlík do kempu Trhovky. Poslední kusy prádla z předešlého víkendu jsem na balkón věšela těsně před odjezdem. Cesta přes Prahu byla horší než kdy jindy a tak nám cesta trvala dlouhé 2 hodiny a když k tomu přičteme, že jsme nevyráželi zvlášť brzy, na Orlík jsme dorazili kolem 7. (snad?) a jen tak tak stihli odlet. Čarodějnic, samozřejmě. Jelikož jsem byla absolutně nevybavená, ani koště jsem neměla a ruční smeták mi kolegyně nechtěly uznat, nezbylo jim, než mi výbavu zapůjčit. A tak jsme letěly. Po návratu se pekly buřty, povídalo a tak podobně a když už jsme se téměř chtěli ubírat do hajan, mile nás (rozuměj dámy) překvapil Míla, když si to po půlnoci přihasil s nefalšovanou třešňovou větví, pod kterou nás všechny bez výjimky políbil. Chtěl, pravda, líbat i Tomáše Melku, zmátly ho jeho dlouhé vlasy, ale naštěstí mu v tom bylo včas zabráněno. A tak se naši manželé můžou těšit, jak jim budeme po celý rok vzkvétat a dělat radost, aniž se sami přičinili.

Čtvrteční ráno vypadalo slibně, pokud se dobře pamatuji slunko svítilo, ale ne na dlouho. Brzy se začaly honit mraky, naštěstí ale za celý den nepršelo. V plánu byl cyklo výlet na Onen svět, rozhlednu do širého kraje, který se uskutečnil. Vzhledem k rázu krajiny to byl náročný výlet, ale zvládli ho všichni, dokonce i cyklo nováčci PLAFci, kterým tak budiž dodatečně vzdána chvála. Na rozhlednu to bylo jak jinak do kopce a tak jsme se zpátky zase pěkně svezli. Odpoledne bylo zasvěceno posezení u kávy a jiných laskomin a večer pak grilování, ohni a tak.

Páteční ráno vypadalo ještě slibněji a tak jsme se my, Lišáci, vydali na avizovaný přesun do Rakous. Cesta ubíhala vcelku dobře, jen jsem si nevím proč představovala, že to bude za humny a tak mě trochu překvapilo, jak jedeme dlouho. Pršet začalo na Šumavě a když budu trochu, ale opravdu jen trochu přehánět, nepřestalo. Lišák je ovšem jiného názoru. Za Linzem se, pravda, klubalo sluníčko, ale také vydatně pršelo a to se stále střídalo. Parkovali jsme na již vyzkoušeném stellplatzu v Gmundenu, ohřáli rychle oběd a chtěli vyrazit na kola. A co se nestalo. Začalo pršet. Již po stopadesátépáté. Inu vyčkali jsme až přestane a pak se jali brodit potoky vody dolů do města a podél východního břehu jezera Traunsee. Vlastík měl brzy záda mokrá až na přilbu, já mám naštěstí blatníky a Lišák byl chráněn Štěpánovou sedačkou. Štěpán naštěstí taky. Dorazili jsme na „konec“ cesty, kde cyklisti nesměli dál pokračovat a tak jsme pěšky šli ještě kousek, ale to už se hnala další černá mračna. Zpět ke kolům jsme dorazili jen tak tak a pro změnu čekali, až přestane. A zase jsme se brodili potoky vody zpět do města a protože Lišák usoudil, že je málo hodin, 7 večer a nejsme ještě dostatečně mokří a zmrzlí, vydali jsme se ještě po západním břehu jezera. Do auta jsme dorazili kolem 8., já obstarala večeři a chtěje se trochu zahřát, zalezla jsem do alkovny pod peřinu a probudila se až ráno.

Sobotní ráno vypadalo ještě slibněji, než rána předešlá a tak jsme opět vyrazili na kolech po západním břehu jezera. Pršet začalo hned za Gmundenem a poté pršelo každou zhruba půl hodinu. My se ovšem nevzdávali a byli vytrvalí a dojeli jsme až do 20km vzdáleného Ebensee. Aby moje vyprávění nevyznělo příliš negativně, nutno se zmínit, že cyklostezka po západním břehu je přímo dokonalá. Až na výjimky jsme se nepletli ani s auty ani s chodci. Když jsme se z Ebensee vydali dál a stále pršelo, ustrnul se Lišák nade mnou a počali jsme se vracet. Že téměř nepřetržitě pršelo a vedro také zrovna nebylo, je asi zbytečné zmiňovat. Šťastně jsme se vrátili do Gmundenu, asi v 5 odpoledne, na cestách jsme byli od půl 11. dopoledne a Lišák shlédl jakous mapu a objevil „pěknou“ cyklostezku nad město, s jistě úchvatnými výhledy. Zdá se, že ho ještě dostatečně neznám. Naivně jsem si myslela, že zkouší, co vydržím, ale když jsme cestu fakt začali hledat, mírně, ale opravdu jen mírně, jsem se vzepřela. Ustrnul se nade mnou toho dne podruhé a usedli jsme na slunku, které si vylezlo těsně před západem, na lavičku. Já do 10 minut vytuhla, nechali mě tedy podřimovat, zašli se podívat k lanovce, která naštěstí už nejezdila, jinak bychom jí jistě po mém probuzení jeli nahoru a pak se pro mě na lavičku vrátili. Vydrápli jsme se na kopec k autu, dali oběd-večeři, uvařila jsem kávu a zasedla do křesla, když Lišák předhodil návrh, jet domů. Za půl hodiny jsme jeli. Zpět na Orlík jsme přijeli v půl 12. a vyprávěním o uplynulých dvou dnech rozptýlili zábavu u ohně. Únava ovšem vykonala své a tak jsme šli brzy do hajan.

Nedělní ráno bylo nejslibnější ze všech rán, ale většina už začínala balit a postupně se rozjížděla k domovům. My odjížděli v prostřední vlně, po poledni.

Dáše patří ještě dík za organizaci, i ti, kteří si pobyt nezpestřili výletem do Rakous, byli spokojeni.