!Prázdninová soutěž skončila!

Mediální partner

Přihlášení

Jméno

Heslo



Nejste členem?
Klikněte sem

Zapomněli jste heslo?
Klikněte sem.
www.karavanypro.cz

Kdo je on-line

· Hosté on-line: 33

· Členové on-line: 2
martindo, Slawczo

· Registrovaní členové: 11,966
· Nejnovější člen: Medenice

Nástěnka

Abyste mohli napsat zprávu, musíte se nejprve přihlásit.

Haudke
09.11.2018 16:11
Prodám Fiat Knaus r.v. 2005 výborný stav, alkovna, 4 místa, najeto 130000, krátký vzadu má homologovanou přídavnou bednu, tel: 603482592 e-mail haudke@centrum.cz

PeJa
07.10.2018 18:46
Chtěli bychom tímto poděkovat LÁĎOVI za báječný sraz v Kostelci, všechno bylo super včetně i jídla a snad i pro nás objednat tam nahoře to krásné počasí. Díky Láďo,, zdraví Pepa a Jarka

jarda a danka
07.10.2018 17:44
Prodám našeho mazlíka fiat ducato1.9TD registrace 5/200 s alkovnou spaní pro 5 jízda 4, najeto 108500 cena 295000 tel.702878818

serbik54
30.09.2018 19:28
Poděbrady, prosím, která žena odložila svoji bundu a nechala ji v kempu na lavičce má ji uloženou v restauraci k vyzvednutí.

r73
29.09.2018 23:56
Zdravim, prosím o radu, kde se dá na konci října lyžovat v Rakousku a parkovat hned u sjezdovky. Díky

www.karavanypro.cz

Rumunsko, Moldavsko, Ukrajina 2018

V loňském roce jsme navštívili Rumunsko, kde jsme nakoukli do Banátu, projeli jsme kousek Fagarašské oblasti a pár dní se koupali v moři ve Vama Veche skoro u bulharské hranice. Po návratu domů jsme usoudili, že by stálo za to podívat se i na sever, do regionů Maramureš, Bucovina a Moldávie, kde je kromě hezké přírody i řada historických památek, zapsaných jako světové kulturní dědictví UNESCO. Od začátku roku se nám ale všechno trochu komplikovalo a dlouho to vypadalo, že na žádnou delší cestu letos nevyrazíme. Až koncem července se situace vyjasnila a tak jsme honem začali plánovat. K Rumunsku jsme ještě připojili návštěvu Moldavska (když už na té straně budeme) a samozřejmě otočku až u moře, abychom si i to trochu užili. Co se moře týká, váhali jsme mezi jistotou někde na sever od Constanty a nejistotou u ukrajinské Oděsy. Nakonec jsme naplánovali obě varianty s tím, že se rozhodneme až při odjezdu z Moldavska.
Na cestu jsme vyrazili v sobotu 25.8.2018 kolem 10.00 hod. Na slovenské a potom maďarské hranici jsme si zakoupili měsíční dálniční známky a uháněli jsme na Budapešť. Původně jsme plánovali nocleh až někde za Budapeští, ale cestou nás postihl problém se světly, která nám náhle přestala svítit. Než se nám podařilo závadu identifikovat a alespoň provizorně odstranit, ztratili jsme dobře dvě hodiny a do Budapešti jsme i s dalšími přestávkami dorazili již po setmění. Tak jsme se rozhodli strávit noc na parkovišti u velkého nákupního centra na konci Budapešti (47.5800603N, 19.1617517E). Malé nedorozumění s navigací a chybné odbočení nám umožnilo shlédnout nádherně osvětlený parlament a okolní historické centrum. Potom jsme již bez větších problémů dorazili na vytipované parkoviště, kde jsme strávili klidnou noc. Druhý den jsme pokračovali po dálnici č. M3.

 

Začalo se nám kazit počasí a někdy kolem poledne se dostavily i občasné dešťové přeháňky. Jinak ale bylo stále vedro a tak jsme se rozhodli trochu osvěžit v termálech. Odbočili jsme z dálnice do Hajdúnánás, kde jsme dvě hodinky relaxovali v teplé vodě za občasného drobného mrholení (47.8315528N, 21.4172567E). Potom jsme pokračovali dál, z dálnice jsme odbočili na silnici č. 49 směrem na rumunské Satu Mare. V městečku Mateszalka jsme měli naplánovaný další nocleh na parkovišti vedle malých termálů, ještě otevřených (47.9499233N, 22.3256536E), ale nakonec jsme popojeli o 100 m dál a zůstali jsme na noc na parkovišti za BČS u Tesca. Ráno jsme si nakoupili nějaké čerstvé pečivo a po snídani jsme vyjeli dál. Pár kilometrů před rumunskou hranicí jsme v obci Samosbecs doplnili do nádrže pitnou vodu z místního vodovodu. Pumpa je dokonce v mapách.cz vyznačena jako zdroj pitné vody (47.8575300N, 22.6845000E). Nutno dodat, že od sjetí z dálnice se kvalita silnice výrazně zhoršila.

Rumunsko
Po celní kontrole na rumunsko-maďarské hranici jsme posunuli čas o +1 hod a šli jsme si zakoupit e-rovinietu. Chtěli jsme měsíční pro osobní auta (typ A), kam spadáme, za 7 Eur. Baba nám ale pořád nutila typ B pro malé náklaďáky, tak jsem ji musel zatáhnout k oknu a ukázat, že opravdu nejsme náklaďák, ale karavan. Pořád něco brblala, ale nakonec nám typ A prodala. Naštěstí jsem si na dokladu ještě zkontroloval správnost RZV a ejhle – baba zadala číslo chybně. Potom už jsme konečně zamířili do regionu Maramureš a vydali se k našemu prvnímu cíli, vesnici Sapanta, kde je známá pamětihodnost – Veselý hřbitov. Těšili jsme se na výhledy do kraje při přejezdu prvního horského hřebene, ale hned při začátku stoupání jsme vjeli do husté mlhy a mraků a vyjeli jsme z toho až pod kopci na druhé straně. Tam se ale počasí zlepšilo a do Sapante jsme přijeli za sluníčka. Zaparkovali jsme v ulici asi 200 m od hřbitova (47.9725917N, 23.6956408E), jinak malé parkoviště je před jakousi nedostavěnou budovou (47.9726350N, 23.6966172E) v sousední ulici. Hřbitov je známý svými vyřezávanými a barevně malovanými dřevěnými náhrobky, které popisují originálním i poetickým způsobem lidi, kteří jsou zde pohřbeni, i scény z jejich života. Údajně je na jednom náhrobku i nápis asi v tomto znění: „Zde leží moje tchyně. Kdyby byla na světě o týden déle, ležel bych tu já.“ Na hřbitov se platí vstupné asi 5 Lei a v okolí je spousta stánků s upomínkovými předměty a místními tradičními výrobky.


Ze Sapanty jsme pokračovali k dalšímu cíli tohoto dne, dřevěnému malovanému kostelu sv. Paraschevy v obci Desesti. Je to pravoslavný kostel postavený v roce 1770 a je jedním z osmi dřevěných kostelů Maramurešského regionu, zapsaných do seznamu světového dědictví UNESCO. Pod hřbitovem, kde kostelík stojí, je malé parkoviště (47.7733917N, 23.8554456E), u kterého je nově postavený domek s infocentrem. To bylo sice zjevně nepoužívané, ale jsou tam i trvale otevřené čisté toalety, dokonce s toaletním papírem a tekoucí teplou vodou. Ještě jsme se prošli kousek po vesnici a na parkovišti jsme potom strávili zbytek dne. Sedíme, popíjíme kávu a najednou - „dobrý den“. Za námi se smějí dva mladí asiati. Turisté z Japonska, byli i v Česku a jediné co z češtiny znají je ten pozdrav a poznali českou SPZ. Potěší to. Druhý den jsme vyrazili na prohlídku kostelíku, který měl být otevřen od 09.00 hod. Čas plynul, ale stále se nic nedělo. Až asi po půl hodině přišla jakási žena s několika dětmi a malířskými plátny, kostel otevřela a pustila nás dovnitř. Domluvou jsme pochopili, že se jinak musí telefonem přivolat průvodce, který kostel zájemcům otevírá. Výzdobu kostela dělali místní naivní malíři a je svým provedením zajímavá. Obrazy nejsou jako jinde malovány přímo na dřevěné stěny, ale na ty je nalepena látka, která svojí strukturou připomíná pytlovinu, a teprve na ní jsou obrazy naneseny. Průvodce, kterého žena zatím přivolala, nám nabídl i možnost vylézt na věž, odkud jsou nepochybně nádherné výhledy. Pohled na strmé žebříky, které už rozhodně něco pamatují, nás ale od tohoto zážitku odradil.


Z Desesti jsme pokračovali do Barsany, kde je v areálu místního ženského kláštera další malovaný kostel. Pod klášterem je parkoviště se stánky s občerstvením a různými upomínkami (47.7917900N, 24.0936219E). Klášter je novodobý, rozlehlý a areál je hezky upravený s celou řadou dřevěných staveb. Tady jsme ale trochu zaváhali. Chtěli jsme navštívit kostel Prezentace Panny Marie v chrámu, vedený jako památka UNESCO, který byl postaven v roce 1720 a představuje některé z nejlepších barokních interiérových malířů v Maramureşu. Má sbírku ikon namalovaných na skle a starých náboženských knih. Až dodatečně jsme ale narazili na informaci, že se nejedná o kostel v areálu kláštera, ale o tento kostelík (47.8205433N, 24.0543922E). No co, i ten v klášteře byl hezký. V celé této oblastí jsou ve vesnicích u statků krásné vyřezávané brány. Stejné je to i v Barsaně, kde navíc má žít i jeden z uznávaných řezbářů, kteří je vyrábějí.
Z Barsany jsme pokračovali téměř 200 km přejezdem do Moldovity, která už je v regionu Bukovina. Opět se nám zhoršilo počasí. Projížděli jsme dešťovými přeháňkami, místy byly vidět stopy po lokálních povodních. Od městečka Borsa jsme stoupali serpentinami do Prislopského průsmyku Východních Karpat ve výšce 1.400 m.n.m. většinou v mlze. V Barsaně bylo 28oC, nahoře pouhých 15oC. V průsmyku je nějaký penzion, restaurace a novodobý mužský klášter Nejsvětější Trojice, který je stále ve výstavbě. Po krátké zastávce jsme začali sjíždět na druhou stranu. V údolí na druhé straně jsme pod cestou na břehu řeky zahlédli několik cikánských osad. To teda stálo za to. Tu první tvořilo deset bud s konstrukcí z klacků, potažených igelitem a přikrytých nějakými deskami. O pár kilometrů dál byla další, tam už vedle igelitových bud byly i nějaké stlučené z prken. No a ta poslední měla i několik „domků“ z betonu, o rozměrech cca 3x2 m. Vařilo se venku na ohništi, ale ve všech osadách před boudami stála auta. V dalším úseku byla na několika kilometrech z části stržená a z části dost poškozená silnice, evidentně po povodni. Do Moldovity jsme dojeli za deště už za šera. Před klášterem je dost velké volné parkoviště (47.6572364N, 25.5718111E) a za ním je i WC. Ze slušnosti jsme se zeptali jedné z jeptišek, jestli tam můžeme zůstat přes noc, že chceme jít ráno na prohlídku kláštera. Prý ano, že to není problém. No ale za chvíli přišla jiná a že prý máme zaplatit 50 Lei (cca 300-320 Kč) Tak jsme ji poděkovali a vrátili jsme se do vesnice, kde jsme přespali na malém parkovišti. Ráno vykouklo sluníčko a my jsme se vydali na prohlídku kláštera. Opevněný klášter byl založen v roce 1532. V jeho středu je další malovaný kostel, tentokrát již zděný, zapsaný jako památka UNESCO. Vnitřní a vnější stěny kostela byly vyzdobeny v roce 1537 nástěnnými malbami. Významné jsou např. Poslední soud a zobrazení obléhání Konstantinopole na jižní fasádě. Do kláštera se platilo vstupné 5 Lei a za povolení fotografovat 10 Lei.
Dalším cílem na naší trase byl asi 30 km vzdálený opevněný klášter Sucevita. V průsmyku Ciumarna ve výšce 1.100 m je malé parkoviště s občerstvením. Vpravo od silnice je atrakce – sjezd na závěsu po laně přes údolí. Dráha je dlouhá asi 900 m s převýšením cca 100 m. Všimli jsme si, že těžším zájemcům upevňují na postroj jakýsi brzdící padáček. No, nám by museli upevnit aspoň dva, abychom jim to dole nevybourali. Před klášterem je placené parkoviště – 4 Lei/hod (47.7795603N, 25.7100772E), kde je i infocentrum, malý obchod, upomínkové předměty a placený WC. Klášter byl postaven v letech 1582-1584 a je obklopen obrannými věžemi a zdmi. Klášter je jediný, jehož vnitřní i vnější stěny jsou zcela pokryty nástěnnými malbami a freskami. Je zde např. zobrazení "žebříku ctností" na severní fasádě, které ukazuje žebřík k bráně oblohy. Ďáblové se pokoušejí stáhnout lidi stoupající po žebříku k obloze dolů do pekla, zatímco andělé se vznášejí nad žebříkem. Ze 16. století pocházejí obrazy starých řeckých pohanských básníků a filosofů na vnější zdi, jako např. Porphyrios, Solon, Sofokles, Platón, Aristoteles a Pythagoras. Jsou příkladem vztahu východní církve k duchovnímu dědictví předkřesťanského řeckého starověku.


Ze Sucevity jsme pokračovali do městečka Marginea, které je centrem výroby tradiční bukovinské černé keramiky. Tam jsme se podívali do přístupné dílny, kde se tato keramika vyrábí a kde ji rovněž prodávají. Před dílnou je volné parkoviště (47.8009667N, 25.7944061E) a součástí areálu je i stylová restaurace. V době naší návštěvy ale byla plně obsazena velkou partou německých motorkářů a tak jsme pomyšlení na oběd vzdali.
Dalším cílem tohoto dne byl klášter Putna. Před klášterem je opět velké volné parkoviště (47.8661372N, 25.5983469E), které je v areálu kláštera. Na parkovišti jsou i volně přístupné toalety. Putna je mužský klášter. Postaven byl v letech 1466-1470 a měl největší majetkové panství v Bukovině. V klášteře je pochován kníže Štěpán Veliký, jeho manželka i někteří jeho potomci. V muzeu je řada starých rukopisů, map, ikon a dalších pamětihodností. Kromě jiného i lebka sv. Genadie.
Původně jsme chtěli na zdejším parkovišti přenocovat, což prý lze. Ale bylo ještě poměrně brzo, tak jsme se rozhodli pokračovat kousek dál do městečka Cacica, kde jsou solné doly a vedle nich koupaliště. Zamířili jsme ke koupališti (47.6353225N, 25.8967939E), které bylo otevřené až do 20.00 hod. Navigace nás protáhla jakousi úzkou silničkou přes kopec a vyjeli jsme až za objekty dolu. Zaparkovali jsme na louce využívané jako parkoviště pro koupaliště a Dáša okamžitě vyrazila do vody. Hupla do bazénu a vzápětí se málem utopila. V bazénu totiž byla slušná solanka a jí to otočilo hlavou dolů. Tak tak se k pobavení ostatních vyhrabala na hladinu. Já jsem zatím šel na obhlídku dolu. Tam to vypadalo jako na pouti, nějaké atrakce, stánky a podobně. Jinak v přední části areálu, který je oplocen, lze rovněž parkovat. Stály tam tři obytky, ale nám se už přejíždět nechtělo (47.6370358N, 25.8989719E).


Ráno jsme se rozhodli, že návštěvu tohoto solného dolu vynecháme (na plánované trase jsme měli vytipované ještě dva další) a budeme pokračovat v „tour de monastýry“. Zamířili jsme k asi 25 km vzdálenému klášteru Humorului (někdy uváděn i jako Humor). Dobře jsme udělali. Před klášterem je placené parkoviště a spousta stánků. Když jsme přijeli, ještě tu skoro nikdo nebyl a tak jsme mohli jít v poklidu na prohlídku. Klášter vznikl už v roce 1415, později byl několikrát zničen, po reformách rakouského císaře Josefa II. zrušen. Mnišský řád byl obnoven v roce 1992 a v roce 1993 byl kostel zapsán jako památka UNESCO. Kostel má opět bohatou výzdobu malbami jak uvnitř, tak i na vnějších stěnách. Zvláštní je tím, že nemá věž. Ze strážní věže vedle kostela je krásný výhled do okolí a je vidět i rozsáhlý komplex současného nového kláštera. Když jsme z kláštera odcházeli, byl už plný turistů, další obléhali stánky a parkoviště bylo rovněž zaplněno auty a autobusy i z ciziny.


Posledním klášterem na naší cestě Rumunskem byl Voronet, rovněž zapsán jako památka UNESCO, který je pro své krásné fresky označován jako Sixtinská kaple východu. Slavný klášterní kostel sv. Jiří byl postaven v období od 26. května do 14. září 1488. V roce 1547 začalo zdobení vnějších zdí kostela malbami pod dohledem biskupa Grigora Roscas, který je zde i pohřben. Opět jsou hlavním motivem biblické příběhy, mučednící, svatí, ale i starověcí filosofové Aristoteles, Platon či Sokrates. Toto byl jediný klášter, kde jsem u vchodu vyfasoval velký šátek, který jsem si musel uvázat jako sukni, nejspíš proto, že nohavice mých kraťasů sahaly jen ke kolenům a ne pod ně. V ostatních klášterech to nevadilo a dokonce tam ani nevyžadovali, aby si ženy zakrývaly hlavu šátkem.


Posledním cílem na této části naší trasy Rumunskem bylo město Suceava, které je administrativním centrem Bukoviny. V Suceavě je velký skanzen bukovinské vesnice a vedle něho starý hrad. U areálu je velké volné parkoviště (47.6438697N, 26.2719186E). Přijeli jsme k večeru a zaparkovali jsme až v zadní části. Podél parkoviště je velká restaurace a několik dalších stánků s občerstvením. U terasy nad hradem je infocentrum, kde prodávají vstupné na hrad a je tam i volné WC. Hrad je v podstatě zřícenina, ale některé místnosti jsou opravené a je v nich umístěna expozice. Vedle infocentra je i vstup do skanzenu. Skanzen jsme navštívili, vstupné bylo tuším 10 Lei. Měli jsme trochu smůlu, že ve stejnou dobu do skanzenu přišla i početná rodina Romů a tak jich bylo všude plno, děcka lítala sem tam, kravál, no moc jsme si to neužili. Jinak skanzen je to pěkný, i když např. s Veselým kopcem nebo dokonce s Rožnovem se moc srovnávat nedá. Navíc jedna jeho část je kvůli rekonstrukci uzavřena. Na parkovišti bylo poměrně živo, až do noci tam byl pohyb a lidi navštěvovali nejen restauraci, ale chodili se kochat i na vyhlídku nad hradem. Druhý den ráno jsme si vyšli na procházku do města, ale moc nás nenadchlo, nejsme prostě na města moc stavěni. Ze Suceavy jsme po obědě pokračovali směrem k moldavské hranici přes město Botosani. To už jsme projížděli rumunským regionem Moldávie. Začala nám pomalu docházet voda v nádrži a nějak jsme nemohli narazit na vhodný zdroj k doplnění. Až kousek před hranicí, ve vesnici Stanca, byla u silnice vyvedena trubka s vytékající vodou, kde si ji místní nabírali a potvrdili nám, že je pitná (47.8203947N, 27.2004192E). Tak jsme načerpali plnou nádrž a spokojeně jsme zamířili k hraničnímu přechodu. Před hranicí se musí zaplatit poplatek 12 Lei za přejezd mostu. Úhradu poplatku kontrolují rumunští celníci ještě před zahájením odbavení a pokud někdo nezaplatil, vracejí ho zpět. Hraniční kontrola proběhla bez větších problémů, celní prohlídka byla spíše formální, doprovázená dotazem, jestli nevezeme drogy nebo „pistolety“ a cca po 40 min. pokračujeme přes most do Moldavska.

Moldavsko
Zařadili jsme se do kolony před celnicí. Je tam poměrně velké parkoviště s bezcelním obchodem, kde stály asi 3 autobusy s nakupujícími turisty. Na odbavení jsme čekali asi hodinu, hodně to zdrželi nějací Holanďané, kterým neseděly doklady k autu. Naše odbavení proběhlo bez problémů – tradiční kontrola dokladů, formální kontrola auta spíš zaměřená na přítomnost další osoby, zaplacení poplatku 4 Eur za sedmidenní používání moldavských silnic a jsme volní. Ještě jsme si tam vyměnili nějakou hotovost v moldavských Lei, kurz cca 1 MDL = 1,25-30 Kč a jedeme dál. Pár kilometrů za hranicemi jsme si u BČS Lukoil natankovali plnou za příjemných cca 22,- Kč/litr. Našim prvním cílem v Moldavsku bylo město Soroca, vzdálené cca 100 km. Nutno konstatovat, že kvalita silnic v Moldavsku je podstatně horší než v Rumunsku. Hrubý a navíc hrbolatý asfalt a tu více tu méně časté díry naši přejezdovou rychlost podstatně snížily. Naše představa, že za dvě hodinky budeme na místě tak vzala rychle za své a tak jsme zahnuli do města Rascani, kde podle mapy je v centru nákupní středisko. Kde je nákupní středisko, je i parkoviště. No bylo, jenže ten obchoďák byl velikosti maloměstké samoobsluhy a před ním parkoviště tak pro čtyři auta, hned vedle kruhové křižovatky dvou hlavních silnic. Tak jsme zamířili dál a azyl jsme se souhlasem obsluhy našli u BČS na okraji města.

 

Ráno jsme pokračovali dál na Sorocu. Moldavsko je jen zdánlivě rovinaté. Prakticky stále se jede z kopce do kopce. Navíc jsme už před odjezdem dostali informaci od manželů Chválových, že v Moldavsku nejsou k mání vodovody, ale voda se musí čerpat ze studní. Prozíravě jsme si proto před odjezdem pořídili velký trychtýř a kus hadice. Poučeni z posledních dnů v Rumunsku jsme zahájili taktiku „vidíš vodu tak dolejvej, nevíš kdy bude další“. Podél silnice jsme sice potkali pár studní, ale nebyli jsme si jisti použitelností vody. Potom tam najednou byla jedna krytá jakýmsi altánem s obrazy svatých a na vyzdívce stál kromě kbelíku i plechový hrneček. Tak jsme usoudili, že hrneček je znakem pitné vody a jali jsme se čerpat. Plechový kbelík byl přivázaný lanem k rumpálu, tak jsem ho spustil do studny, točil a točil a voda pořád nikde. Když jsem konečně dosáhl k hladině, tak jsem to odhadl na hloubku nejméně 20 metrů. Jak jsme později zjistili, nebylo to nic výjimečného, jsou tam i studny podstatně hlubší, prý i 60-80 metrů. Trochu komplikované bylo nalévání do nádrže. Trychtýř se sice plně osvědčil, jenže nejdříve jsme k němu museli dotáhnou kbelík i s tím lanem od rumpálu, ke kterému byl uvázaný. Do Sorocy jsme dorazili kolem 10.00 hod. Cílem byla místní pevnost, pod níž je velké parkoviště (48.1614586N, 28.3059667E). K ní jsme sjížděli zajímavou čtvrtí, zvanou Cikánská hora. Tam mají své luxusní vily místní Romové, údajně včetně jejich barona. Soroca leží na břehu Dněstru, který tvoří hranici mezi Moldavskem a Ukrajinou. Kousek od pevnosti je pohraniční přechod, který s ukrajinskou stranou spojuje přívoz. Běžně je tu proto možné potkat hlídku pohraniční stráže. Sama pevnost je v podstatě zachovalá zřícenina, z hradeb je ale hezký výhled na město. Vznikla už ve 14 stol., do současné podoby byla přestavěna v polovině 16. stol. spolu s dalšími několika pevnostmi podél Dněstru na ochranu východních oblastí Besarábie před osmanskými vojsky. V pevnosti údajně působili i Bohdan Chmelnickij i maršál Suvorov. Prohlídka mnoho času nezabere. My jsme se šli projít i kousek do města, kde jsme si dali dobrý oběd v hezké restauraci Salat a v malé cukrárně jsme si koupili na ochutnání několik vzorků domácích placek, něco na způsob medovníku. Prodávají se na váhu a opravdu jsou výborné.


Ze Sorocy jsme pokračovali ke klášteru Saharna, u kterého mají být obytné jeskyně křesťanských poustevníků pocházející ze 13. stol. a od kterého mají být krásné vyhlídky z až 200 m vysokého břehu nad Dněstrem. Tady jsme to ale vzdali. V Moldavsku jsou totiž bíle značené silnice obyčejné prašné cesty, kde pro nás jet byť jen třicítkou je moc. Navigace nás právě na takovou cestu ze silnice R20 navedla. Ujeli jsme po ní asi 3 km přes vesnici Ciniseuti a při představě dalších asi 12 km a následně stejně dlouhého návratu jsme to otočili. Možná je lepší žlutá silnice z Reziny podél Dněstru, která kousek za Saharnou končí a pokračuje dál jako bílá.


My jsme pokračovali k dalšímu bývalému skalnímu klášteru ve vesnici Tipova. Ze silnice R20 je to cca 13 km po silnici s nově položeným asfaltovým povrchem a potom asi 2,5 km po odbočce s mizerným prašným povrchem. Na okraji vesničky je na břehu Dněstru novodobý malý klášter (47.6034767N, 28.9845419E). My jsme zaparkovali kousek pod ním. Při našem příjezdu zde byly asi dva autobusy turistů a řada osobních aut. Pod klášterem v téměř kolmé skalní stěně vysoké přes 100 m, tvořící pravý břeh Dněstru, jsou částečně zrekonstruovaná skalní obydlí poustevníků a kláštera z období středověku. Celkem dobře přístupná stezka k nim vede ze zahrady kláštera. My jsme prohlídku odložili až na druhý den a jali jsme se lenošit. Jen jsme se ještě v klášteře ze slušnosti zeptali, zda tam můžeme nocovat. Večer jsme se prošli po vesnici a chvíli poklábosili s partou místních mladíků, kteří byli mírně pod parou. Jeden z nich nějakou dobu pracoval v Česku a tak znal pár slov. Jinak v celém Moldavsku jsme se k našemu překvapení bez problémů domluvili rusky a to i s mládeží na vesnicích. Ráno jsme odhalili jednu záhadu. Už v Rumunsku jsme si všimli, že v klášterech bylo někde poblíž vchodu odloženo asi 2 m dlouhé a 15-20 cm široké hladké prkno, uprostřed zúžené. Viděli jsme ho i v jednom klášterním muzeu a tak jsme se dovtípili, že to není prkno obyčejné, ale stále nám unikal jeho účel. Během snídaně jsme zaregistrovali od kláštera nějaké klepání, jako kdyby tam někdo něco přitloukal, jenže pak jsme zachytili, že to má rytmus. Vykoukli jsme přes zeď a on tam pop obcházel kolem kostela, v ruce držel to prkno, paličkou do něj v jakémsi rytmu tloukl, vždy po pár krocích se obrátil čelem ke kostelu a klaněl se. Když kostel obešel, prkno odložil, vylezl na zvonici a začal zvonit. Po snídani jsme se oblékli v rámci možnosti společensky, tedy dlouhé kalhoty, košili, Dáša šaty a šli jsme se podívat na bohoslužbu. Z ní jsme po chvíli odešli a vypravili jsme se dolů ke skalním příbytkům. Bylo krátce po 08.00 hod, nikdo tu ještě nebyl, sluníčko vycházelo a tak se nám šlo příjemně. Skalní příbytky jsme si v klidu prohlédli a pak jsme zaváhali. Místo abychom se vrátili stejnou cestou, vydali jsme se stezkou po vrstevnici. Ta se postupně zužovala, byla stále hůř schůdná a směřovala mírně dolů k Dněstru. Navíc začalo prát sluníčko a skály vůbec byly rozpálené samy o sobě. Kolmá stěna nad námi, skoro kolmá dolů, všude varování před výskytem zmijí. Měli jsme toho už dost, když jsme konečně vylezli na cestičku, vedoucí serpentinami od Dněstru nahoru k vesnici. Ta stěna je vysoká přes 100 m a my jsme se na cestu napojili pár metrů nad Dněstrem. Byli jsme rádi, když jsme se konečně žížniví a uvaření od sluníčka vyškrábali k autu. Krátce potom se u nás zastavil český motorkář, který také cestoval po Moldavsku. Tak jsme si příjemně popovídali a vyměnili si pár informací i zkušeností.


Z Tipovy jsme odjeli po obědě, jen jsme ještě načerpali vodu z místní studny. Původně jsme také chtěli navštívit rovněž skalní klášterní komplex Orheiul Vechi u vesnice Butuceni. Je to údajně nejvýznamnější kulturní oblast Moldavska. Od XIII. a XIV. stol. zde bylo středověké město pod mongolským vlivem, od XV. stol. již moldavské. Dnes jsou zde rozsáhlá archeologická naleziště a památky. Začali jsme už ale mít kultury dost a navíc nás doslova ničilo hrozné vedro, teploty se pohybovaly kolem 35oC i více. Tak jsme tento cíl škrtli a namířili jsme rovnou do Cricova, kde je velké vinařství a známé vinné sklepy, jejichž podzemní chodby jsou dlouhé 120 km (47.1483361N, 28.8611128E). Byla neděle, přijeli jsme tam kolem 16.00 hod, všude plno lidí a všechny termíny prohlídek již byly obsazeny. S tím jsme počítali a tak jsme si zarezervovali prohlídku na druhý den v 11.00 hod, s výkladem v ruštině. Dostali jsme souhlas zůstat přes noc na zdejším parkovišti, ale potom jsme se rozhodli vrátit do městečka a místo na nocleh jsme si našli na malém parkovišti nad městským parkem v centru, za jakýmsi úřadem. Kdosi, snad správce jehož jsme se zeptali, mávl rukou a že prý nás tam možná bude trochu rušit mládež. Nerušila, jen si vedle asi dvě rodiny s dětmi udělali raut a měli puštěné rádio, ale před 22.00 hod to zabalili a šli domů. My jsme se prošli po městečku, prozkoumali obchody a obchůdky, které byly kupodivu ještě v neděli večer všechny otevřené, poseděli jsme v parku, zašli jsme si do vedlejší stylově zařízené restaurace na vínko a strávili jsme tak příjemný večer i klidnou noc. Ráno jsme v obchodě doplnili zásoby a vrátili jsme se k vinařství. Tam vznikl problém při zakoupení vstupenek, protože jim přestal fungovat internet a my jsme potřebovali zaplatit kartou. Nakonec se to vyřešilo tím, že jsme vstupné zaplatili dodatečně po prohlídce ve firemní prodejně. Na prohlídku jsme jeli elektrickým vláčkem. Popisovat ji nemá cenu, to se musí vidět. Rozsáhlá síť velkých podzemních chodeb pojmenovaných po jednotlivých druzích vín, výrobna sektu, luxusní reprezentační sály, archivní prostory s uloženými víny soukromých vlastníků a významných návštěvníků z celého světa (svůj archiv tam má i prezident Zeman). No a nakonec ochutnávky několika druhů vín a k tomu pohoštění. Prohlídka trvala tři hodiny. Bylo to drahé, vstupné stálo 480 MDL/osoba, ale rozhodně to stálo za to.


Z Cricova jsme odjeli do cca 30 km vzdáleného městečka Vadul lui Voda, které leží na břehu Dněstru a je rekreační oblastí pro Kišiněvo. Jinak to je pohraniční město s Podněstřím. U mostu přes Dněstr je zakopaný obrněný transportér a na mostě je moldavská ozbrojená hlídka. Přes most ale normálně projížděla auta sem tam a nikdo je nestavěl. V rekreační oblasti je hlídané parkoviště kousek od pláže (47.0828144N, 29.1074672E), kde se dá přespat a mají tam být i sprchy, jenomže už bylo po sezoně a tak zavřeli. Chvíli jsme se tam motali, až se nám podařilo přes místního řidiče autobusu sehnat místo na přespání v jedné už zavřené rekreační „báze“, kde byl přes noc hlídač. Chlapík přes 60 let, už pěkně nadojený. Otevřel bránu, pustil nás dovnitř a hned nás zval na jeho „domašnoje vino“. Měl toho pětilitrovou butel. Dáša prchla s tím, že jí není dobře a já jsem s ním zasedl do altánu. Za chvíli přišel hlídač ze sousední bázy, pak z další a tak jsme tam seděli, popíjeli nejdřív jeho „domašnoje“, potom nám Dáša přinesla dvoulitrovku Tramínu, který jsme si vezli z Pavlovic a povídali si o životě. Potom nám ještě donesla vydatnou gulášovku, co stihla uvařit a bylo nám dobře.
Ráno v 08.00 hod končila hlídačovi směna, tak jsme se rozloučili a vyjeli, on domů a my do Kišiněva. Provoz jako hrom, všechna vytipovaná parkoviště plná nebo pro nás malá, ale podařilo se nám náhodně narazit na jedno celkem volné u nějakého hotelu přímo v centru (47.0262717N, 28.8263467E), hned vedle centrálního parku Stefan cel Mare a kousek od hlavního náměstí. Prošli jsme kousek centrem, v kavárně jsme si dali dobrou kávu, obhlédli jsme velký květinový trh, náměstí s vládním palácem, parky, nakoukli do České pivnice Kozlovna hned vedle vládní budovy, dali si výborný oběd v jedné z jídelen a po třech hodinách jsme zamířili zpět k autu. Zaplatili jsme parkovné asi 15 MDL a docela rádi jsme z toho městského mumraje vypadli. Jinak je ale Kišiněv, alespoň z toho co jsme viděli, docela hezké a moderní město. A teď také muselo padnout rozhodnutí kam dál – Oděsa nebo Constanta? Předpověď počasí pro obě místa byla prakticky stejná, tedy nic moc. Tak jsme se nakonec rozhodli pro Oděsu a z Kišiněva jsme vyjeli po M5 směrem na Tiraspol. Tiraspol je hlavní město Podněsterské republiky, která se v roce 1992 odtrhla od Moldavska. Došlo při tom k bojům mezi moldavskou armádou a podněsterskými povstalci s řadou obětí.

 

Dnes je tak možné vidět v Moldavsku pomníky, kde jsou tři seznamy padlých – z 2. světové války, z války v Afganistánu a z těchto bojů. Vztahy mezi Moldavskem a Podněstřím tak nejsou úplně ideální. Hranici mezi nimi tvoří z větší části Dněstr, ale protože Moldavsko Podněstří oficiálně neuznává, tak hranici sice střeží, ale hraniční odbavení tu dělá, tu ne. Hranice navíc není v mapách vyznačena. Na tyto problémy jsme trochu narazili i my. U městečka Gura Bîcului nás najednou zastavila moldavská pohraniční hlídka. Po našem sdělení, že Podněstřím pouze projíždíme do Oděsy nás varovali, že za tranzit na nás budou v Podněstří žádat 50 Eur a doporučili, ať se vrátíme a jedeme moldavským přechodem Palanca přímo na Ukrajinu. Tolik se nám platit kvůli 50 km nechtělo, přes Palancu to bylo podle navigace dál asi o 70 km, tak jsme se vydali tam. Jenže po nějakých 20 km bác a jsme na hranici. Dva vojáci na židli u silnice, nějakých 200 m za nimi celnice. Tak se ptáme, co to je a že prý jsme v Podněsterské republice. Tak jsme popojeli na celnici a tam jsem se opatrně zeptal, kolik že se platí za tranzit, že 50 Eur platit nechceme a když tak že se vrátíme. Prý kde jsme to slyšeli, že se platí jen poplatek za užití silnic, buď základní na 15 dní za 2,50 Eur nebo pokud máme MDL tak 50 MDL. Pak už odbavení proběhlo bez problémů a za nějakých 20 min vjíždíme do města Bendery a odtud přes Tiraspol pokračujeme na ukrajinský pohraniční přechod Pervomajsk.

Ukrajina
Odbavení na podněsterské straně proběhlo bez problémů. Už když jsme vjížděli na ukrajinskou celnici, stálo to za to. Najížděli jsme přes jakousi „klec“ z ocelových kůlů, vyměřenou na osobní auta, ve které jsme zastavili a voják si zapsal naší SPZ, než nás pustil dál. Ovšem vjezd do té klece, stál za to – vlny a díry v asfaltu, kývali jsme se tak, že jsem měl strach, abychom nebouchli alkovnou do těch okrajových kůlů. Samotné celní a pasové odbavení bylo rovněž bez problémů a asi za půl hodiny jsme venku, opět přes klec. Jen nás natáhla baba s pojištěním, tzv. Strachovka. Tvrdila, že je povinné pro všechny vedle platné zelené karty. Za blbost se platí, nás stála 30 Eur. Aspoň nám ale vrátila v ukrajinských hřivnách (UAH) a v dobrém kurzu, který je cca 0,80 Kč za 1 URH a těch rozměněných 20 Eur nám stačilo na běžnou drobnou útratu. Další cesta na Oděsu potom byla tak trochu utrpením. Rozbitý asfalt, dlouhé a hluboké podélné vlny, díry. Do Oděsy jsme přijeli už za tmy. Navigace nás silným provozem dovedla na místo, kde měl být podle mapy i foto na Googlu malý kemp nad pláží, jenže místo něj tam byl rozestavěný hotel. Naštěstí nám tam poradil mladý kluk, že o kus dál je u parku Ševčenka řada parkovišť a k moři kousek. Dali jsme do navigace dolní parkoviště, ale na místě jsme zjistili, že se jedná o terasové placené parkoviště, (30 UAH/hod), protože patří k delfináriu. Naštěstí obsluha u vjezdu nás nasměrovala zpět nahoru s tím, že tam se platit nemusí. Tak jsme se vrátili nahoru a zaparkovali na plácku vedle tam již nocujících mlaďáků z Německa (46.4769214N, 30.7623969E). Ještě večer jsme seběhli na pláž a Dáša se vykoupala pod hvězdami v krásně teplém moři. Ráno po snídani jsme seběhli k moři a opět jsme se vyráchali. To se už ale začalo kazit počasí, zamračilo se, zvedal se vítr, zvedly se vlny, ale moře bylo pořád teplé.

 

Končila sezona, na pláži už pomalu balili stánky, přestaly i téct sprchy. Odpoledne jsme se vydali na prohlídku do města. Měli jsme namířeno na Chrámové náměstí (Soborna plošča), parkem podél nábřeží asi 3,5 km. Cestou nám začalo pršet. Náměstí má hezkou parkovou úpravu, v jeho centru je největší oděský pravoslavný chrám a coby turistická atrakce je obklopen různými prodejními stánky. V pizzerii na náměstí jsme si dali dobrou kávu a výbornou ovocnou limonádu. Všude v obchodech a restauracích se tam dalo platit kartou a měli tam i volnou WIFI. Zpět jsme se vrátili až za šera a v dešti. Jinak v Oděse jsme potkali jediné Čechy po cestě a to partu mladých, kteří si tam udělali výlet vlakem. Městský mumraj není nic pro nás a v dešti už vůbec, tak jsme se rozhodli, že ráno popojedeme do klidnější části, Čornomorsku, kde jsme měli vyhlédnutý další kemp na pláži. Jenže opět nic, zavřená brána a nikde nikdo. Naštěstí se u nás zastavil jeden místní na kus řeči a ten nám poradil, ať jedeme do vesnice Sanžijka, kde je volná pláž, v sezoně tam prý bývá spousta karavanů a teď že už tam bude klid. Tak jsme tam vyjeli a opravdu, na konci vesnice pod útesem dlouhá písečná pláž, nad ní velká travnatohlinitá plocha, kde kempovalo několik motorizovaných stanařů i jeden karavanista (46.2204736N, 30.6047083E). Hned zkraje byly v dřevěné boudě dvě funkční jednoduché sprchy, kohout s tekoucí pitnou vodou a dvě latríny. Je to napojené na sousední penzion a v sezoně tam prý vybírají 60 UAH za den, v době našeho příjezdu se tím už neobtěžovali. Jinak vedle penzionu je z druhé strany i malý kemp, ale už byl také prázdný. Po příjezdu jsme se stihli ještě párkrát vykoupat, ale v noci začalo pršet a druhý den už bylo zataženo jak na sto let, foukalo a moře se pořádně rozvlnilo. Kupodivu bylo pořád docela teplé a pár odvážlivců se v něm i koupalo, i když díky zvířenému písku bylo u břehu jako kafe. Strávili jsme den procházkou po okolí a střídavě jsme se slunili a vzápětí utíkali před dešťovými přeháňkami. Ještě jednu noc jsme zůstali na místě a protože předpověď počasí neslibovala zlepšení, udělali jsme ráno servis, doplnili vodu a vyjeli jsme dál, směrem na Bilhorod Dnistrovskij. Po příjezdové trase od Karolino, přes Zatoka až po Serhiivka je to jeden penzion vedle druhého, mezi tím i nějaké kempy. V Bilhorodu je poslední z řetězu pevností, táhnoucí se od moldavské Sorocy podél Dněstru, zřízených na obranu před osmanskými vpády. Je to opravdu mohutná a rozlehlá pevnost, která se tyčí nad ústím Dněstru. Před ní je malé placené parkoviště, cca 10 UAH/hod (46.1996206N, 30.3516519E), vstupné asi 50 UAH. V Bilhorodu jsme se „otočili“ a zamířili na zpáteční cestu.


Našim dalším cílem byla vesnice Andreiasu de Jos v Rumunsku, kam jsme to měli cca 400 km. Vzhledem k tamnímu přírodnímu úkazu jsme počítali s pozdním nočním příjezdem. Ovšem člověk míní … Pár kilometrů za Bilhorodem jsme potkali snad nejhorší silnici za ty roky, co jezdíme. Něco mezi rozbitou polňačkou a tankodromem, se zbytky asfaltu. Ne díry, ale doslova jámy, po dešti ke všemu zalité vodou, tak ani nebylo vidět jak jsou hluboké. Tam se dalo jet tak na dvojku a krokem, rychlost 20 km/h byla někdy už moc. Vláčely se tím i kamiony. Ten úsek měl takových 15 km, než jsme se napojili na E87 od Oděsy. Pak už to šlo, tahle silnice byla kupodivu dobrá. Jenže pak zase zaúřadovala navigace a odbočila nás z tohohle hlavního tahu na moldavské Vulcanesti. Ušetřila nám tak sice asi 20 km, ale zase nás protáhla po jakýchsi okreskách. Hranice do Moldavska jsme po jen zběžné kontrole na obou stranách překročili bez problémů. Na moldavské straně nás překvapily dezinfekční opatření na vjezdech do celé řady vesnic. Na silnici byly položeny pásy z nějaké tkaniny, přes které jsme museli přejíždět. Vždy u toho byl nějaký civil, někdy dokonce v ochranném obleku a jistil to policista. Moldavskou hranici v Giurgiulesti jsme rovněž projeli bez problémů.

Rumunsko
Na rumunské straně jsem odevzdal pasy policistovi, ten provedl obvyklou zběžnou kontrolu vnitřku auta a šel do budky. Já jsem čekal vpředu před autem, když jsem najednou zevnitř zaslechl nějaké bouchání. Tak tam nakouknu a vevnitř celník, starší chlap, vypadal nasupeně a dělal prohlídku. Dáša musela rozebírat lavice, on tam škubal za zásuvky a dvířka skříněk, která byla pro jízdu zajištěná. Pak vylezl ven a já mu musel otevírat všechny vnější schránky. Otevřel jsem garážové dveře vpravo, on tam zahrabal ve věcech a mazal na druhou stranu. Než jsem stačil zavřít a zamknout, tak už volal, ať jdu otevírat na druhou stranu. Obcházím auto a koukám, že jsou vyklopená dvířka z druhé strany garáže, klička vyvrácená. On za to vzal a prostě je vytrhl. Naštěstí se mi podařilo zámek odemknout, klička zapadla a dveře šly zavřít a zamknout. Jenže on už hartusil vepředu, abych mu šel odemknout plynovou schránku. No prostě neurvalej hulvát. Naštěstí to byl jediný negativní zážitek z hranic za celou cestu, jinak se k nám všude celníci i policisté chovali slušně. Při průjezdu hranice jsem zjistil opět problém se světly, silně se začala zahřívat spojovací zásuvka u přepínače světel. Bál jsem se, aby se neohřála natolik, že by zkratovala, tak jsme se rozhodli najít místo na přenocování a pokračovat dál až za světla. Dojeli jsme do Galati, kde jsme našli velké parkoviště u OC Carrefour (45.4529414N, 28.0331061E) a tam jsme přespali. Ráno jsme doplnili něco zásob a vydali se na další cestu. Světla jsme nechali zhasnutá, v Rumunsku stejně nejmíň polovina řidičů nesvítí. V Andreiasu de Jos, kam jsme mířili, je přírodní zajímavost – Focul Viu, nebo-li živý oheň (45.7506569N, 26.8328572E). V prostoru cca 20x20 m proniká ze země na několika místech hořící zemní plyn, takže se chodí mezi ohníčky, zem je vlahá a trochu to tam smrdí. Působivé to má být zejména za tmy, kdy jsou plamínky jasně viditelné. My jsme tam dorazili od města Focsani po celkem slušné silnici kolem poledne - naštěstí. V mapě je označené malé parkoviště asi 100 m od vývěru, kam jsme původně chtěli dojet a přespat tam. Příjezd k němu je od hlavní silnice cca 600 m do prudkého kopce po šotolinové cestě, která byla asi nedávno upravena a z parkoviště se tak stal plácek cca 1 m pod úrovní cesty. Motat se tam za tmy by byla lahůdka. Je nutné zaparkovat dole u silnice a těch cca 900 m dojít (45.7561067N, 26.8344236E).


Dalším naším cílem bylo místo s názvem Cascada Putnei (45.9302050N, 26.5990417E), vzdálené cca 85 km. Údolí v Přírodním parku Putna, kde řeka Putna vytváří peřeje mezi skalami a celkově je zde krásná příroda. Tenhle úsek byl, zejména ve druhé polovině, hodně kopcovitý a samá serpentina, což Dáše nedělá moc dobře. Přijeli jsme kolem 16.00 hod, na místě bylo ještě poměrně dost návštěvníků a jacísi stánkaři, kteří už balili. Zaparkovali jsme na okraji louky, kde parkovala i ostatní auta. Ta postupně odjížděla, až jsme tam zůstali sami, jen ve společnosti tří volně se pasoucích koní a jedné krávy. Potom jsme si šli v klidu prohlédnou peřeje a okolí. Je tam spousta paloučků a plácků, kde se asi v létě hojně táboří. Strávili jsme tam klidnou noc.
Ráno jsme přehodnotili cestovní plán. Vypustili jsme severní horskou část trasy a rozhodli jsme se pokračovat do Brašova, který se nám v loňském roce nepodařilo prohlédnout. Dostali jsme tip na parkoviště pod lanovkou nad centrem Brašova (45.7669900N, 26.8377286E). Je to slepá ulice, kde jsou volná parkovací místa pro osobní auta a autobusy. Zajeli jsme tam a skutečně se nám tam zaparkovat podařilo. Na klínech tam stála tam i obytka s německou SPZ. Staré město bylo pod námi a pěšky to tam bylo jen kousek. Prohlédli jsme si ho, prochodili jsme uličky, zastavili jsme se na kávičku. Spousta turistů, spousta školní mládeže a studentů v různých školních uniformách, plné kavárny a restaurace. No, po pár hodinách jsme z Brašova zase rádi uprchli.


Zamířili jsme do Sibiu, kde je na okraji města velký skanzen. Před ním jsou podél silnice parkovací místa, ale je tam dost velký provoz. My jsme si všimli, že za branou druhého vchodu na malém parkovišti jsou dvě obytky, tak jsme se zašli zeptat do pokladny a dostali jsme také souhlas tam přenocovat. V pokladně nám řekli, že parkoviště je neplacené, no ale noční hlídač nás stejně po vjezdu zkasíroval o pár Lei, zjevně do své peněženky. Jedni sousedé byli Rumuni, druzí Francouzi. Podle možností jsme trochu komunikovali na téma kdo, odkud a kam. Frantíci si postěžovali, že na Fagarašské cestě je stihla pořádná bouřka a liják, prý to bylo ostré. Ráno jsme šli na prohlídku skanzenu. Je opravdu pěkný, hezky zakomponovaný do prostředí. Ale taky tu už končila sezona, mimo restaurace byly všechny objekty zavřené a zjevně se všude už sklízelo.


Po obědě jsme zamířili k poslednímu cíly naší cesty v Rumunsku, městu Alba Iulia. Jeho historie sahá až do dob starého Řecka. V římském období bylo největším městem Dácie a měla zde sídlo XIII. legie. V centru města je velká pevnost z 18. stol. ve tvaru hvězdice a je zde množství historických památek. Pevnostní objekty i centrum města se v současné době rekonstruují. Parkovišť v okolí pevnosti je více, my jsme zaparkovali na volném parkovišti u Centrálního parku (46.0678403N, 23.5660539E) a šli jsme na prohlídku. Návštěvu a prohlídku této části města můžeme doporučit, opravdu stojí za to. Po prohlídce jsme pokračovali v další cestě. Vzhledem k problému se světly jsme potřebovali najít místo na nocleh ještě před setměním a město Turda se nám vzhledem k vzdálenosti jevilo jako optimální. Přespali jsme na malém parkovišti na okraji města před místním bazénem (46.5640972N, 23.8209350E). Ještě jsme se tam chtěli vykoupat, ale bohužel za necelou hodinu už zavírali. Jinak u města Turda je i přístupný solný důl a aquapark se slanou vodou (46.5882606N, 23.7875286E). Původně jsme měli jejich návštěvu také v plánu, ale pak jsme je vynechali. Tak třeba někdy jindy.
Ráno jsme pokračovali ve zpáteční cestě. Naším cílem byla relaxace v některém z maďarských termálů, buď Püspökladány, kde jsme byli v loňském roce, nebo doporučené velké termály Hajdúszoboszló, oba necelých 300 km daleko.


Rumunsko-maďarskou hranici jsme překročili bez problémů za Oradeou, čas jsme vrátili o jednu hodinu zpět a u kafíčka v nedalekém motorestu jsme se dohodli, že pojedeme do Hajdúszoboszló a když se nám tam nebude líbit, přesuneme se do Püspökladány. Dohodnuto, provedeno a do kempu v Hajdúszoboszló jsme dorazili po 13.00 hod. Parcely v kempu jsou vybaveny přípojkou vody a elektřiny, vše je v ceně. Do areálu koupaliště to je z kempu dost daleko, ale hned vedle brány je krytá hala s plaveckým bazénem a dvěma léčivými, která je pro ubytované přístupná a je otevřená až do 21.00 hod. Na kartu CCI poskytují slevu 10% z celkové ceny. V den odjezdu je možné zůstat v kempu až do 20.00 hod. Před kempem je velké volné parkoviště, kde je možné přespat (https://www.hungarospa.hu/cz). Zde jsme týden relaxovali a potom jsme se přesunuli na Malokarpatský sraz do Pezinoku, kde jsme zdatně doplňovali chybějící vitamíny.

Co na závěr. Ujeli jsme cca 4.000 km, všude jsme byli bez problémů na divoko, poprvé v kempu až v Hajdúszoboszló. Místní lidé byli všude v pohodě, ochotní poradit, rádi se dali do řeči. Je ale pravda, že tyto oblasti nejsou pro „citlivky“ zvyklé na rakouské nebo chorvatské kempy a tamní hygienu. Na druhou stranu – tady zatím nikdo nikoho neomezuje a rumunské hory jsou opravdu divočina.

Fotogalerii z naší cesty postupně vkládáme sem:

https://www.carav...3&rs=0

Pár poznatků z cesty:
Rumunsko: Silnice, až na nějaké drobné výjimky, na dobré úrovni. Je tu trochu obtížnější sehnat vodu na doplnění. Provoz hlavně ve městech je hustý, pro nás nečekané je běžný zvyk parkovat v pravém jízdním pruhu. Dále divoké projíždění vícepruhových kruhových objezdů, kde sice často blikají vlevo po směru objezdu, ale už se neobtěžují bliknout vpravo a prostě to střihnou.

Moldavsko: Silnice až na výjimky většinou v horší až mizerné kvalitě, jak samotné zhotovení povrchu, tak i časté výtluky a doslova díry. Lepší jsou spíš silnice I. tř. (na mapách.cz zelené), sázkou do loterie jsou žluté a ty bílé jsou pouze nezpevněné prašné cesty. Vodu lze získat pouze ze studní, které jsou jak ve vesnicích, tak i u silnic mezi poli. My jsme tipovali studnu s pitnou vodou podle toho, že nad ní byl relativně zachovaný přístřešek a u rumpálu uvázaný plechový hrnek. Kbelík je napevno uvázaný k lanu nebo řetězu, tak je potřeba zajet co nejblíže, protože ho potáhnete za sebou. Pro jednodušší přelévání do nádrže doporučuji pořídit si co nejširší trychtýř s kusem hadice. Lidé jsou ochotní, vstřícní, pro naše jazykové vybavení bylo výhodné, že všechny věkové kategorie bez problémů přecházely do ruštiny. Obchody jsou dobře zásobené, jídlo mají dobré a dá se najíst za ceny jako u nás i levněji. BČS je dost, ale spíše jsou u měst, nafta je v přepočtu za cca 22-23,- Kč. V obchodech i restauracích se dá bez problémů platit kartou. V Moldavsku je celkem fádní krajina, zejména na venkově je vidět, že je to chudá země, ale má svá zajímavá místa a není marné ji navštívit.

Podněstřím jsme pouze projeli, tak po těch cca 60 km se dá těžko něco hodnotit. V každém případě silniční tah od Kišiněva na Oděsu byl v porovnání s Moldavskem a Ukrajinou nejkvalitnější právě zde.

Ukrajina: Silnice na Ukrajině jsou kapitola sama pro sebe. Po skutečně mizerném hlavním tahu od hranic k Oděse byly potom překvapivě dobré obyčejné silnice pod Oděsou, potom následoval úsek děs a hrůza a za ním pro změnu kvalitní hlavní tah. V obchodech široký výběr všeho, ceny zase +- jako u nás. Lidé bezproblémoví, ochotní, při hovoru s námi normálně přecházeli na ruštinu. Síť BČS je poměrně hustá, cena nafty cca 22,- Kč. Ve městech lze v obchodech a restauracích platit kartou. Problémy s doplněním vody, volně přístupná není ani u BČS. Nám se osvědčilo zastavit u každé BČS a zajít tam s kanystrem, do kterého nám někde vzadu vodu natočili a tak jsme postupně nádrž doplňovali. Na údaje o kempech a tábořištích se v mapách.cz nelze spolehnout.

Komentáře

#1 | Jozef1 dne 24.10.2018 07:36
Ako vždy pekné. Pozdravujeme
#2 | DDT dne 24.10.2018 21:44
Úplně jsem dostal chuť prásknout do koní...
#3 | Jarda a Maru dne 26.10.2018 06:59
Krásná cesta, inspirativní a pěkně popsaná ... Dobře ty

Přidat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

Hodnocení

Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé.

Prosím přihlaště senebo se registrujte pro možnost hodnocení.

Zatím nikdo nehodnotil.
Vygenerované za: 0.37 sekund
178,854,672 návštěv