Mediální partner

Partner Caravan24

Náhodné foto

Kalendář

<< Prosinec 2017 >>
Po Út St Čt Pa So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
TOPlist

Přihlášení

Jméno

Heslo



Nejste členem?
Klikněte sem

Zapomněli jste heslo?
Klikněte sem.
www.karavanypro.cz

Kdo je on-line

· Hosté on-line: 11

· Členové on-line: 0

· Registrovaní členové: 10,747
· Nejnovější člen: Kulda14

Nástěnka

Abyste mohli napsat zprávu, musíte se nejprve přihlásit.

Zdenek a Irena Lbc
10.12.2017 18:28
Zdeňkovi přejeme všecičko nejlepší k dnešním narozeninám! Hlavně zdraví, také štěstí a pohodičku do roků příštích! Narozky stesti sun kiki mavam mavam

Horymir 1234
06.12.2017 00:13
Ahoj,prosim ma nekdo skusenost s vyhrivanim vody pomoci naftoveho vodniho topeni Hlavne me zajima jestli jde nejak regulovat teplotu ohrevu diky☺

petr a jarka
30.11.2017 11:24
Floridan přejeme vše nejlepší k Narozkynarozeninám, zdraví stesti a spokojenost kiki

Jarda a Maru
23.11.2017 16:14
Hansi, přejeme Ti všechno nejlepší a zdravíčko a štěstíčko k dnešním narozeninám Narozky stesti mavam mavam

RudyH
19.11.2017 15:58
Ahoj, vlastní zkušenost s nezpalováním plynu pro lednici jsem poslal na SZ

maxonel
19.11.2017 15:51
Dobrý den,mám dotaz,je možno dát plachtu na karavan tak ,že jí rozbalím na střeše karavanu,unese mě to?

www.karavanypro.cz

Albánie a kousek Řecka

A l b á n i e  a  k o u s e k  Ř e c k a

 

V poslední době se s dokumenty o Albánii roztrhl pytel. Když jsme se na ně dívali, mohli jsme si říct – tady všude jsme byli a bylo to ještě hezčí, než v tom dokumentu. Proč tedy ještě další cestopis, když už jste všechno viděli? Možná proto, že se k psanému slovu dá kdykoliv vrátit. Tento cestopis je zcela dílem mé ženy. Píše si zápisky z každé naší cesty, ale zveřejňujeme teprve druhý - před léty Bretaň a teď Albánii. Když mi ho žena dala přečíst, abych řekl svůj názor, můj závěr byl - je to dlouhé, chtělo by to zkrátit. Tak já to ještě přepracuju, řekla. A protože byla na neschopence, ukázala mi druhý den „kratší“ verzi –„já tam ještě dodala nějakou historii a je mi líto něco vypouštět“. Teď je to tedy hodně, hodně dlouhé, ale zato psané se zaujetím a láskou. Konečně tak, jak moje žena dělá všechno. Takže pokud máte odvahu a chuť, můžete se do toho pustit. Nebo ještě lépe – vyrazte do Albánie a večer před danou destinací si kousek našich vzpomínek přečtěte:

 

 

 

 

     Rozhodnutí, že musíme navštívit co nejdřív Albánii, padlo již na vestavbářském sletu v roce 2015, kde jsme viděli pěknou prezentaci od jednoho z našich členů. I naši další známí říkali, že je potřeba navštívit Albánii co nejdříve, protože turistický ruch brzy zničí většinu nedotčené přírody. A měli pravdu.

     Do cestopisu jsem zařadila i několik historických vsuvek, protože mi to nedalo a snažila jsem se přijít na kloub tomu, proč je tak nádherná země s tak bohatou historií zbídačená a proč nemají Albánci aspoň kousek smyslu pro ekologii a ochranu své krajiny. Myslím, že novodobá historie Albánie vše vysvětluje.

 

     Albánie je středomořský stát na Balkánském poloostrově. Je parlamentní republikou a tržní ekonomikou. Její název pochází z antiky: Albania jako země bílá v kontrastu k sousední Černé hoře.

     Severní část Albánie leží na pobřeží Jaderského moře a její jižní část na pobřeží Jónského moře. Od Itálie, která je vzdálena 72 kilometrů ji odděluje Otrantský průliv. Hlavní město Tirana má 895 tisíc obyvatel. Demograficky se jedná o velmi mladou zemi, neboť střední věk obyvatelstva je 29,9 let (v porovnání 40,1 let u ČR). Hodně Albánců žije v cizině. Ohledně vyznání obyvatel jsou poslední věrohodná data z 60. let 20. století, kdy se obyvatelstvo rozdělilo na vyznavače islámu (asi 38,7 %), pravoslaví (asi 24 %) a katolíky (asi 16 %).

 

 

 

Trochu nepovinné historie

     V době bronzové obývaly Albánii a Balkán kmeny IIlyrů. Říká se jim hadí lidé, protože nosili na rukou a nohou náramky s hadími hlavami.

Illyrové hodně obchodovali s Řeckem a jejich kultura byla Řeckem velmi ovlivněna. Byli mořeplavci a válčili i s Římany.

     Jedním z opevněných IIlyrských měst byl Skadar (Škodra, Shkodër). Nad městem je z doby Illyrů středověká zřícenina Rozafa. www.mundo.cz/albanie/rozafa 

     Tady žila poslední velká Illyrská královna Teura, která byla nakonec ve válce s Římany poražena. 

     Od roku 168 př. n. l. připadlo území dnešní Albánie Říši římské. Římská vláda přinesla do země na několik století mír a prosperitu. Byly budovány cesty (do Soluně, Konstantinopole-Istambulu, Drače, Butrintu a srbského Niše), kvetl obchod a usadila se zde řada slavných Římanů.

 

     Po rozdělení říše římské na východní a západní, byla Albánie přidělena východní Byzatské říši pod vládou Konstantinopole. V této době probíhala o albánské území řada bojů. Tak se část území stala na nějakou dobu Bulharskem, Srbskem, byla pod vládou sicilského krále a Benátek (Drač a Skadar).

     Některá pobřežní města (Vloru, Drač), dobyli Normané (r. 1081) a na jihu se pak francouzský Karel z Anjou (r. 1271) nechal prohlásit "albánským králem".

     Ve 4-5 století byla Albánie pod ničivými nájezdy Vizigótů a Ostrogótů, kteří ji drancovali. Využívali Drač jako základnu pro invaze do Itálie, kde pak založili své království.

 

     V první polovině 15. století se století se začala albánského území zmocňovat osmanská (turecká) vojska. Proti nim se postavil Gjergj Kastrioti Skanderbeg, syn jednoho z významných albánských rodů. Skanderbegovi se podařilo sjednotit vůdce albánských klanů a společně pak po 25 let vzdorovali tureckým přesilám.

     Osmané nakonec v Albánii vládli další stovky let a vytlačili křesťanství do hor (zejména v okrese Tropojë s hlavním městem Bajram Curri), zavedli islám a vlastní kulturu. V područí Turecka byla Albánie až do roku 1912. Turecká nadvláda byla pozoruhodná svou velkou decentralizací. Místní vládci, klanoví vůdci – pašové spravovali svá území, ale zároveň podléhali Turkům.

     Turecká kultura přinesla do Albánie řadu pozitiv týkajících se hygieny (např. turecké lázně), byly budovány cesty a mosty, přes Albánii putovalo mnoho obchodních karavan. Mnoho mostů z 16. století se zachovalo dodnes a řada z nich je stále používána.

 

     S Turky přišel do Albánie také islám. Do té doby bylo obyvatelstvo většinou vyznání katolického nebo pravoslavného. Konverze k islámu znamenala pro obyvatele řadu výhod. Křesťané museli platit daně, muslimové ne. Křesťanským rodinám odebírali syny, kteří se museli stát vojáky nebo státními úředníky. Nicméně obyvatelé nebyli násilně nuceni konvertovat, a tak se v Albánii zachovalo vedle sebe jak křesťanství, tak islám.

     Významně zastoupen je zde islámský mystický řád Bektaši, který se na dnešním území jižní Albánie rozšířil hlavně za vlády Ali Paši Tepelenského. Tento paša nechal vystavit řadu teqe – chrámů řádu bektaši, podporoval vzdělanost, stavěl hrady, akvadukty i mešity. Kolem roku 1820 už byla jeho moc tak velká, že se Turci rozhodli ho svrhnout a nakonec byl roku 1822 zavražděn. Zbytky jeho působení (př. Gijókastra, Tepelena, Libohova, Butrint) můžeme nalézt v jižní Albánii a severním Řecku dodnes.

     V 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, ale Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem. Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání a na konci 19. století se v Albánii začalo formovat národní hnutí, které požadovalo po sultánovi autonomii země. Roku 1912 byla vyhlášena nezávislost. Ta ale netrvala dlouho, protože s příchodem 1. světové války se země rozpadla do menších provincií ovládaných okolními státy.

 

     V roce 1924 se vlády chopil Ahmet Zogu, který svrhl dosavadní vládu a prohlásil se za prezidenta, o čtyři roky později dokonce za krále Zoga I.

     1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a král Zogu I. uprchl do Řecka. Albánie se stala formálně nezávislou, ale ve skutečnosti spolupracovala s Německem. Část obyvatelstva německou okupaci odmítala a tak zde byl prostor pro ukrytí místní židů a židovských uprchlíků ze střední Evropy.

   

     Roku 1944 zemi osvobodilo protifašistické partyzánské hnutí, které vedl oblíbený Enver Hodža a stal se tak velkou autoritou. Jeho Albánská strana práce (PPSH) se chopila moci. Na konci války byla země zbídačená a zdevastovaná. Spojené státy zorganizovali program podpory, ale nová komunistická vláda znárodnila všechen majetek: průmysl, zemědělství, bankovnictví dopravu. Po zkonfiskování nemovitostí a majetků byla obnova země znemožněná.

     Albánský komunistický režim vznikl pod patronací Sovětského svazu, s nímž podepsal v r. 1951 dohodu o ekonomické spolupráci. Byl to nejvíce represivní a totalitní komunistický režim z poválečných východoevropských zemí.

     Za vlády komunistického vůdce Envera Hodži se Albánie uzavřela před světem. Přerušila styky s Jugoslávií, Británií, USA, koncem 50. let styky se Sovětským svazem a nakonec po smrti Mao Ce -tunga se rozešla i s Čínou. Dostala se tak do naprosté izolace.    

     Enver Hodža prohlásil Albánii za první světový ateistický stát a pod vlivem čínské kulturní revoluce zakázal všechna náboženství. Do konce roku 1967 bylo zničeno, či přeměněno k jiným účelům přes dva tisíce náboženských budov. Výsledkem byl až osmdesátiprocentní analfabetismus, kolektivizace zemědělství, militarizace a totální ovládnutí soukromého života lidí. 

     Enver Hodža vytvořil kult osobnosti, jehož nezničitelnost zaručovaly neustálé represe a čistky ve straně. Lidé, nepohodlní režimu, byli posíláni do věznic, většina duchovních řádu bektaši byla během tohoto období zavražděna. Po celém území Albánie byly vystavěny betonové bunkry, které měly zajistit bezpečnost země proti pozemní okupaci. Dodnes na ně narážíme na každém kroku, protože jejich odstranění je finančně náročné. Jejich počet se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu.

     Po smrti Envera Hodži zůstávala Albánie posledním ortodoxně marxistickým a stalinistickým režimem, a to až do revolučního roku 1991. V letech 19901992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie. Opět bylo povoleno náboženství, tak dlouhou dobu krutě potlačované. 

     Země se začala postupně liberalizovat, uvolnil se zahraniční obchod. Mnoho Albánců prchalo do okolních zemí.

       V prvních svobodných volbách zvítězili ještě znovu komunisté, ale po dalších demonstracích a stávkách se v roce 1992 dostala k moci Demokratická strana studentského vůdce Sali Berishy. Ta však musela odstoupit po vlně protestů v roce 1997 po krachu investičních pyramidových systémů.

     Většina Albánců (včetně inteligence) totiž uvěřila pyramidovým investičním fondům, které nabízeli velké výnosy. Pyramidové banky (které fungovaly na principu pyramidových her) zkrachovaly a Albánci o všechno přišli. Začaly demonstra-ce, Albánci vykradli sklady zbraní a drancovali po celé zemi, což vyústilo v celkový kolaps země. Anarchie trvala po celé zemi několik týdnů a její přítrž učinily až západní mezinárodní mírové síly a demokratické volby v r. 1999.

     Postupně se Albánie dává dohromady. Ministr vnitra a policie vymýtili z dálnic lupiče a uvěznili ozbrojené gangy. Albánie bojuje s vysokou nezaměstnaností, korupcí a zničenou infrastrukturou. Staví nové silnice a domy, vzniká turistický ruch, zvyšuje se životní úroveň obyvatelstva.

     Albánie je v současnosti parlamentní republikou a tržní ekonomikou. V roce 2009 se stala členem NATO  a v současné době usiluje o integraci do EU.    

                                                  

                                                Naše trasa po Albánii 1. 9. – 16. 9. 2017

 

                                         

Pátek 1. 9. 2017  Odjezd

     Vyjíždíme odpoledne. Ještě doma mi na zahradě zmokl mobil a přestal fungovat, což budu řešit celou dovolenou. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko Chorvatsko, Bosnu a Černou horu do Albánie. První den se po cestě nic zajímavého nestalo, kromě zácpy na okruhu před Budapeští. Bylo to kvůli havárce.

     Na noc jsme dojeli těsně k hranicím do městečka Moházse před hranicemi s Chorvatskem a tam v pohodě přespali před obchodním domem Tesco.

 

Sobota 2. 9. 2017  Sarajevo

     Ráno jsme si chtěli v Tescu v Moháči dát kávu, ale nešlo platit kartou a forinty jsme neměli.

Vyjeli jsme tedy bez kávy směrem na Sarajevo přes Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu po silnici E73.

     Přes Bosnu jsem podstatnou část cesty řídila. Cesta byla zdlouhavá kvůli velkému provozu a omezení na 60 km/hod v obcích a mimo ně 80 km/hod.

     Po cestě stáli v každé druhé vesnici policajti. Jedni z nich po nás chtěli pokutu za tmavá skla v autě. Ukazovali jsme jim na skle vytištěnou certifikaci, ale i tak tvrdili, že u nich to být nesmí a že nás příště pokuta nemine. Mirek to nakonec uhádal, ale pak jsme se rozhodli, že už zpátky přes Bosnu nepojedeme.

     Do Sarajeva jsme tedy přijeli až kolem 15 hodiny. https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarajevo

Zaparkovali jsme v centru na placeném parkovišti a šli do starého města. Je to krásná historická část města s obchůdky tržnicí, restauracemi a minaretem. Koupila jsem tam vnučce Tině zlaté náušnice k 1. roku. Nejprve ze žlutého zlata, ale po telefonátu s dcerou mi je starý pán zlatník vyměnil ochotně za stejné z bílého zlata.

 

          Sarajevo – staré město

 

   

Celá fotogalerie 2. dne je na   https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15203&rs=0 

 

     V jedné místní hospůdce jsme si dali vynikající pitu s čevapčiči, upečené na rožni a voňavé od kouře, vše v přepočtu asi za 115Kč.

     Dál potom směrem na Podgoricu po E762. Cesta byla přes hory příšerná, až jsem se bála, místy šotolina, dřevěné mostky a utržená asfaltka. Ale byla s krásnými výhledy na kaňon „vodácké“ řeky Driny. Nad kaňonem jsou raftařská centra a kempy.

     Přechod do Černé hory nás trochu překvapil, protože celnice byla umístěné v malém v úzkém údolíčku ve stavební buňce. Celník podrobně kontroloval (a skenoval) naše osobní doklady a doklady od auta, a tak jsme se tam chvíli zdrželi. Taky mluvil o českém pivě, ale to mi došlo až později, že ho možná po nás chtěl. Každopádně my jsme spíše na víno a piva jsme měli jen pár kousků.

     Černohorský národní park Durmitor: http://www.miras.cz/cestovani/balkan-11/durmitor.php   jsme projížděli už za tmy. Cesta byla strašidelná s černými horami protkanými černými neosvětlenými tunely. No Černá hora J.  Pod námi bylo i ve tmě vidět úzké dlouhé Pivské jezero.    http://www.raftingmontenegro.cz/?p=5087 

     Plánovali jsme původně za světla dojet a přespat v kempu na Žabljaku, ale když jsme dojeli k odbočce na Žabljak, byla už dávno tma a tak jsme jeli dál. Na noc jsme zaparkovali v Podgorici (hlavní město Černé hory) před malým obchoďákem v borovicovém parku. Krásně voněl a v nočním dešti se nám krásně spalo.  http://cerna-hora.svetadily.cz/clanky/Perla-Cerne-Hory-Zabljak

 

Neděle 3. 9. 2017  Ze Skadaru na Komani

     Ráno směr Skadar. Na albánské hranici u Skadarského jezera jsme si asi hodinu počkali ve frontě. Do toho nás předbíhaly typické albánské mercedesy (v Albánii nic jiného nejezdí J ).

    

    

Přechod byl jedno velké staveniště, ale nic se tam nedělo a nikdo tam nepracoval (tak jako ve většině případů v Albánii, což jsme ještě nevěděli).

     Rekonstrukce celnice byla s podporou EU, ale přesto tam nebylo WC. Některé ženy ho tam hledaly a jedna tam zoufale pobíhala, až našla jednu vcelku průhlednou zástěnu.

     Po hodině čekání nás odbavili a hned kousek za hranicí byl docela moderní café bar s čistým záchodem a dobrým espresem.

     Kolem Skadarského jezera byly rozeseté vesničky. My jsme se stavili do městečka Koplik do bankomatu vybrat albánské leky. Jeden albánský lek je asi 20 halířů.

   

     Městečko Koplik mělo v rekonstrukci hlavní třídu. Středem již vedla obrubníky vymezená budoucí silnice, jen místo asfaltu tam byla hlína, odpadky a stavební suť. Pro nás to byl trochu šok, ale z okolních kaváren na to koukalo plno spokojených lidí.

     Prodavači nás lákali ke koupi svého zboží, které leželo na hlíně před obchody. Čilý městský život probíhal přímo na staveništi a nikomu to zjevně nevadilo.

     Cestou jsme nakoukli do jediného (asi) kempu u Skadarského jezera. Vypadal slušně. Měli tam pěkně udělaný přístup do jezera z mola. Jinak byly břehy spíše bahnité. Jiný přístup do jezera jsme už neviděli.

 

 

    

    Skadarské jezero u kempu                                   Skadar

  

     Severně nad Skadarským jezerem a Skadarem se rozprostírá pohoří Albánských Alp, kterým se říká Prokletie. Ohledně těchto hor jsme se rozhodovali, zda navštívíme Národní park Thethi s vesničkou Thethi nebo údolí Valbony. Zvítězila Valbona pro lepší dostupnost a pro možnost plavby po jezeře Komani. Ostatně z Valbony je to do Thethi jeden den cesty pěšky. Takže se to dá i spojit. https://cestovani.idnes.cz/krevni-msta-v-albanii-porad-existuje-dvn-/kolem-sveta.aspx?c=A160603_103919_kolem-sveta_skr 

     Největší zajímavostí Thethi  je věž "kulla e ngujimit", do které se uchylovali muži ohrožení krevní mstou, a která je dnes přístupná i pro návštěvníky. Po mnoho staletí zde totiž pravidla udával zákoník Kanun, který řešil spory mezi rody a klany pomocí krevní msty.

http://lideazeme.reflex.cz/clanek/like-a-virgin-albansky-fenomen-na-ktery-evropa-davno-zapomnela# 

 

     Město Skadar jsme jen projeli, ale pro hrubý obrázek to stačilo. Pěkný mumraj, zboží vyložené na chodnících i na silnici. Lidi tam zřejmě žijí hodně na ulici. https://cs.wikipedia.org/wiki/Skadar 

     Spěchali jsme (zbytečně) do hor na jezero Komani. Nezjistili jsme si dopředu čas odjezdu trajektu po jezeře Komani. Wi-Fi bylo dostupné jen v některých restauracích a poplatky za stahování dat byly hodně vysoké. V průvodci bylo psáno, že trajekt jezdí jen jednou denně.

     Na Komani lake jsme jeli dost rozbitou cestou, ale krásnou nedotčenou přírodou s výhledy na řeku Drin.

    Přehrada Komani je součástí tří vodních děl a hydroelektráren na řece Drin. Byla postavena v 70. letech 20. století za vlády komunistického vůdce Envera Hodži ve spolupráci s Čínou a je největším výrobcem elektřiny v Albánii. Plavba po jezeře zkracuje cestu směrem do hor a do Tropoje z 6 hodin na 2 hodiny a je výletní plavbou.

     Vesničku Koman tvoří jen pár baráků pod hrází přehrady. Asi bývala větší, protože jsme tam viděli zbytky kamenných základů dalších budov. Teď tam zbylo jen pár obytných domů, včetně kostela, hřbitova a školy. Škoda, mohla to být hezká vesnice.

     Nic jsem o tom nezjistila, ale bude to asi pozůstatek problémové doby z r. 1996 (viz historie). Pobouřily mě hromady stavební suti kolem břehu řeky Drinu. Nevím proč si takhle krásnou přírodu Albánci ničí. A tohle byl vlastně problém celé Albánie.

     Do přístavu Komani lake jsme přijeli ručně vykopaným, neosvětleným tunelem ve skále. Maličký přístav je schovaný pod skalami u přehradní zdi.

     Zaměstnanci přístavu, mladí kluci uměli anglicky a sdělili nám, že trajekt jezdí pouze ráno v 9 hod a prodali nám lístek na další den. V přístavišti byl malý penzion a bar, kde jsme se potkali se Simonou a Vaškem z Prahy a popili s nimi trochu červeného vína Vranac. Simona s Vaškem projížděli Albánii kabrioletem a spali po penziónech.

     

     Na noc jsme se vrátili dolů do kempu v Komani. Dřív to bylo pouze tábořiště (i podle zdrojů na netu), ale majitel z něho udělal pěkný kemp s bazénem a přístupem k řece. Měl tam pár pokojů k pronajmutí, které byly společně s restaurací umístěny pod mostem. Takže most vlastně tvořil střechou hotelu. Docela dobrý nápad. Kemp za 7 euro byl čistý a ve sprše tekla horká voda i v noci. Jupíí.

 

      

     Kemp v Komani                                       Přístav v Komani

  

 Celá fotogalerie 3. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15204&rs=0

     

     V kempu však nebyla k dispozici Wi-fi a tak jsme šli večer do restaurace na druhou stranu mostu, kde jsme už předtím povečeřeli. Protože mi stále nefungoval mobil, tak jsem se snažila dostat na FB přes notebook, ale byl mi zablokován přístup. Byla jsem rozpoznána jako podezřelý účastník a měla jsem označit pár přátel na fotkách. To jsem teda nedala, protože tam byli buď hodně mladí nebo v chumlu nebo na oslavě..  A stále mi nefungoval mobil. Vždycky chvíli naskočil a pak chcípl. Ach jo, tak trochu depka. Je vidět, jak jsme my Středoevropané zhýčkaní. Já jsem zvyklá i fotit na mobil. No, ale aspoň jsem si zvykla na náš nový vodotěsný foťák Olympus TG4, který jsme si před dovolenou pořídili.

 

Pondělí 4. 9. 2017 Komani lake a Valbone valey

     Ráno, už v 8 hodin se kemp rychle vylidnil a všechna zahraniční auta spěchala do přístaviště.

My jsme měli koupenou jízdenku, a tak jsme tam přijeli na 8.30 hod. Kluci už nám drželi místo uprostřed trajektu, protože jsme měli ze všech největší auto (přesto nejmenší mezi campery).

     V přístavišti jsme se potkali s další českou dvojicí Luckou a Honzou z Liberce. Ti spali na trajektu. Nechali je tam přespat hoši z přístavu a mohli i dojíst zbytky hostiny po svatbě, která se před tím na lodi konala. Svatebčany jsme tam viděli předtím přijíždět. Honza s Luckou se chtěli jen podívat na přístav, ale z vděčnosti si pak přeci jen plavbu po jezeře koupili.

 

    

         

                                                                            Plavba po Komani

 

     Cesta trajektem po jezeře byla s úchvatnými výhledy na vysoké hory a skály. Na nich byly občas nepochopitelně rozesety zemědělské usedlosti a osady. Jejich spojení se světem je pouze lodní dopravou. Během plavby jsme viděli i malé lodě pro osobní přepravu.

     Jezero končí přístavem Breg-Lumi kousek od městečka Fierze. Tam jsme si dali kafíčko a jeli jsme přes okresní horské městečko Bajram Curi do vyhlášené vesničky Valbone v horách Prokletie.

https://translate.google.cz/translate?hl=cs&sl=en&u=https://en.wikivoyage.org/wiki/Bajram_Curri&prev=search   

 

     Musím ještě zmínit, že nedaleko přístavu Breg-Lumi je vesnička Curraj i Epërm, o které mi řekla moje kamarádka Iva. Tady pomáhají dobrovolníci z Česka včetně jejího syna Jirky Němce. Cílem projektu, který se nazývá Albánská výzva (Albanian Challenge) je zastavení postupného zániku horských vesnic Curraj i Epërm a Qereç. Nedostupnost lokality a nedostatek pracovních příležitostí zapříčinily masivní odliv obyvatel a hrozí rychlý zánik obou vesnic.

     Obě vesnice jsou umístěny v mimořádně nedostupné horské lokalitě v údolích obklopených dvoutisícovými vrcholy. Oblast není dostupná pro motorová vozidla, jediným zde používaným doprav-ním prostředkem jsou osli nebo vlastní nohy.

     Dobrovolníci z Albánské výzvy vyznačili ve spolupráci s domorodci v okolí Curraj i Epërm 110 km turistických stezek. Vznikl tak nejrozsáhlejší systém turistického značení v Albánii a tím vytvořili první použitelnou turistickou mapu oblasti. Usilují zde o vznik komunity zážitkové turistiky a dobrodružných aktivit a nabízí ve vesnici ubytování. Prostředí je nádherné. www.albaniachallenge.org  

     V Curraj i Epërm opravují poměrně zachovalou kullu e ngujimit (věž krevní msty), podobně jako v Thethi. Okolí Curraj i Epërm nabízí velmi vhodné lokality pro horolezectví, paragliding, canyoning, speleologii, vysokohorskou turistiku a další sporty.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%A1nsk%C3%A1_v%C3%BDzva

 

    Cesta od jezera Komani procházela krásnou krajinou pod horami a pak údolím řeky Valbone. https://en.wikipedia.org/wiki/Valbon%C3%AB_Valley_National_Park

 

     V obci Valbone bylo sice jen pár domů, ale měli tam i hotel a pěkný kemp. Zaparkovali jsme vedle policejní budky a šli na výšlap směrem na „vesničku“ Kukaj se dvěma domky. Došli jsme až skoro k hranicím s Černou horou. Počasí vyšlo a výhledy byly překrásné.

     

               

  Albánské hory Prokletie                                 údolí Valbony                                            Kukaj

 

Celá fotogalerie 4. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15205&rs=0      

 

      Večer jsme se po návratu do údolí náhle rozhodli, že se posuneme dále do města Kukësi. Je to město nad další přehradou Fierzë, která je součástí soustavy vodních děl na řece Drinu. Je největších ze tří jezer na řece Drinu v místě, kde se slévají řeky Černý Drin a Bílý Drin.

     Rozhodovali jsme se mezi dvěma cestami. GPS nás vedla tou horní a také moje kolegyně tudy kdysi jela. 120 km jsme jeli 3 hodiny.

 

 

 

 

 

   

          Ven z údolí Valbony                             Cesta do Kukësi                                V dálce Bajram Curi

    

     Byla to cesta po úbočí hor, celkem nová, ale dost klikatá a úzká, takže jsme museli občas zastavit kvůli protějším autům. Výhledy byly krásné a liduprázdná krajina v zapadajícím slunci působila jako z jiné planety.

 

     Do Kukësi jsme přijeli ve 20 hodin v naprosté tmě a město bylo také temné, bez osvětlení. Doufali jsme, že by zde mohl být nějaký kemp, a tak jsme se na něj ptali majitele jedné malé soukromé benzínky, ale žádný prý v okolí není. Tento mladý muž mluvil anglicky a nabídl nám, ať přespíme v areálu jeho benzínky. Nabídku jsme přijali a v jeho taverně jsme povečeřeli vepřový staek s rýží. Za přespání opravdu, ale opravdu nic nechtěl, a když jsme mu to chtěli vynahradit vysokým spropitným, tak odmítl.

 

    

                                                                              Kukësi

 

Úterý 5. 9. 2017  Kukësi, Durrës, kemp Pa Emer

     Ráno jsme šli na prohlídku městečka Kukësi. Původní obec byla zatopená a tohle město postavili přímo nad přehradou. Ale ta už není tak hezká, jako Komani. Je více rozlitá do šířky a s odhalenými osekanými skalnatými břehy. Působila jako zpola vypuštěná.

     Hlavní třída Kukësi byla plná kaváren a taveren, které byly nabité až k prasknutí muži všech věkových kategorií. A žena žádná. Byl to všední den a tak jsme si říkali: Kdo teda pracuje, když jsou všichni chlapi ve všední den tady?

     Dali jsme si ve fast foodu burek a v kavárně pak capucino. Přišel tam ke mně malý kluk a žebral (byla jsem tam jediná žena), ale jeden z hostů ho okamžitě odvolal a vyhodil z kavárny.

     Cesta z městečka k pobřeží byla pohodovou dálnicí bez poplatků mezi horama. Občas na ní stáli místní lidé čekající na minibus. A protože to bývají většinou bílé dodávky, tak si nás dokonce jednou   s minibusem spletli a mávali na nás.

 

     Durrës  - česky Drač  je nejstarší a druhé největší město Albánie. Město a přístav založili řečtí osadníci z Korintu a Korfu v 7. století před n. l. a později se Korinťané a Kerkyřané (z ostrova Korfu) o Drač, (tehdejší Epidamnós) ocitli ve válečném sporu. S přispěním Athén a Sparty se tak stal Drač příčinou peloponéské války.

     Od roku 229 př. n. l. náleželo město Římanům, kteří jej přejmenovali na Dyrrhachium a zbudovali

 odsud silnici do Soluně a Konstantinopole (Istanbulu). Město pod římskou vládou prosperovalo jakožto významný obchodní přístav. 

     Dále pak Drač patřil k Byzantské říši, byl pod nadvládou Bulharů a krátce Normanů. V novodobých dějinách byl pod okupací Itálie, Rakouska-Uherska, a v nedávné historii byl hlavním městem Albánie.

   https://cs.wikipedia.org/wiki/Dra%C4%8D

 

 

         

                 Durrës                                           Durrës , nábřeží                                       Durrës , nábřeží  

 

     Drač je pěkné rušné město s rušnými ulicemi plné obchůdků, kaváren a restaurací. Asi je i nejmodernější a líbil se mi nejvíc ze všech měst v Albánii, co jsme viděli, když pominu historickou Gijókastru (Unesco). Drač je nejdůležitějším osobním i nákladním přístavem Albánie a známým přímořským letoviskem. Z Česka už tam míří plno zájezdů.

     Prohlídli jsme si centrum s mešitou, starými hradbami a velkým přístavem. Odtud jezdí lodě do italského Brindisi, Bari a Ancony. Albánci jsou dost napojeni na Itálii, jak jsme zjistili. Jezdí tam za prací a dříve za komunismu tam hojně emigrovali. Řada jich italsky mluví.

     V Drači jsme si zašli na výbornou pizzu do pěkné pizerie a pak do kavárny s hudbou v západo-evropském stylu naproti mešitě. Také jsme byli v opravně na mobily a tam mi albánský mladík doporučil ať si „nechám vyschnout mobil 24hodin na rýži“. No, nakonec schnul celou dovolenou a ani to nepomohlo. Spravili mi ho až v opravně v Brně.

     Potom jsme jeli dále na jih podél pobřeží. Jižní část Drače byla podél moře plná hotelů a pláží se slunečníky a lehátky v „italském stylu“.

     Některé hotely vypadaly luxusně, ale celková úroveň se zdála o něco nižší než třeba v Chorvatsku. Avšak myslím, že dovolená pro vyznavače hotelových a plážových dovolených tu může být příjemná (a levná). My máme radši přírodní prostředí, které potom bylo na jihu.

     Původně jsme ještě chtěli zajet z Drače do vnitrozemí do „města tisíce oken“ Beratu, který byl r. 2008 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO, ale pak jsme se domluvili, že ho navštívíme cestou zpět. Berat: https://en.wikipedia.org/wiki/Berat   Což se nakonec nestalo.

     Odpoledne jsme dojeli do kempu Pa Emer ve spodní části Dračské zátoky.  Majitel byl mladý blonďatý muž a jeho otec mluvil pouze německy. Kemp byl na zdejší poměry docela luxusní. Recepce byla ve vícepatrovém dřevěném srubu i s pěknými pokoji k pronajmutí. Z terasy srubu byl krásný výhled na ostrůvek, který patřil ke kempu.

 

 

 

Celá fotogalerie 5. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15206&rs=0 

 

     Ostrůvek byl spojený s břehem dřevěnou lávkou pro pěší. Na ostrůvku byl bar s (velmi pomalou) Wi-Fi, lehátkama, slunečníkama a kotvily tam malé lodě. Strávili jsme tam pěkný večer při vínečku a západu slunce.

https://www.google.cz/maps/place/Kamping+Pa+Emer/@41.1827769,19.4773967,2520m/data=!3m1!1e3!4m5!3m4!1s0x0:0x7d7b1978255a8662!8m2!3d41.182013!4d19.478095

 

 

        

             Kemp Pa Emer                     lávka na ostrůvek  Kempu Pa Emer,    ostrůvek s výhledem na Drač

 

 

Středa 6. 9. 2017  Pa Emer, Vlöre, Logarský průsmyk

     Přístup do vody je v Pa Emeru velmi postupný a pláž je písčitá. Ideální asi pro rodiny s dětmi. Kemp je čistý, luxusní, ale na albánské poměry drahý (20 euro za den).

     Po ranní koupačce nás navštívila česká dvojice Honza a Eva. Vraceli se z Albánské riviéry a dali nám tipy na dobré kempování. Trochu jsme ještě pokecali, pochlubili se vzájemně našemi „bydlíky“ a vydali se směrem na přístavní město Vloru  https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlora

    

     Vlorë - Vlóra byla založena v 6. století př. n. l. jako řecká kolonie, a patří tak mezi nejstarší města v Albánii. Vystřídali se zde Turci, Italové, v době nezávislosti země byla hlavním správní městem. Město leží u Otrantského průlivu (širokého 72 km), který spojuje Jaderské a Jónské moře. Jezdí odsud dost Albánců za prací do Itálie.

     Město jsme jen projeli, vypadalo pěkně a moderně, ale my jsme spěchali na jih pod město, kde jsme chtěli vidět monastýr na ostrůvku, přístupný po dřevěné lávce. https://en.wikipedia.org/wiki/Zv%C3%ABrnec_Island

     Cesta k monastýru vedla borovicovým lesem, který byl úplně zavezený stavební sutí a odpadky. Úplně mě to dostalo. Takový pěkný les a takhle ho zničili. Vůbec nemají žádné ekologické cítění!

     A monastýr v bažinaté laguně z dálky taky nevypadal lákavě, tak jsme tam ani nešli. Na zpáteční cestě jsme zajeli do jednoho z mnoha Beach barů v lese u pláže. Tenhle byl i s kempingem.

     Debužírovala tam početná italská rodina a dělali nám chutě, tak jsme se taky naobědvali. Dali jsme si vynikající grilované mořské plody, salát z mořských plodů a řecký salát. Byla tam i pěkná pláž s lehátky, slunečníky a výhledem na celý záliv s městy Vlorë a Orikum a na ostrůvek Sazan.

 

 

                                                                                                                                               

                   Vlöre                                           Beach bar pod Vlöre                   Výhled  za Logarským průsmykem

                     

 

     Po obědě ještě kafíčko, koupel a pokračujeme dále na jih. Jeli jsme horama přes Logarský průsmyk s nádhernými výhledy zpět na Jaderské moře a potom vpřed na Jónské moře. Chtěli jsme ještě před setměním někde zakempovat. Měli jsme od Honzy souřadnice na volné kempování v Dhërmi na pláži.

     Do Dhërmi jsme přijeli až za tmy. Souřadnice jsme projeli, ale místo nebylo nic moc, tak jsme ještě jeli dál až na konec pláže. Tam byla restaurace s parkovištěm a za ní jsme objevili kemp s Beach barem přímo na pláži (40.14032 19.64192). Hned přiběhl majitel a ukázal nám, kde se máme s autem postavit. V kempu bylo kromě nás pár stanů a jedno terénní auto, protože se de facto skládal pouze z kamenité pláže pod hotelem Augustus. Ta byla fajn, s lehátkama. Majitel chtěl 10 euro za noc.

 

                  

Dhërmi kemp, jižní část zátoky                      Dhërmi kemp                              Dhërmi, severní část zátoky  

 

Celá fotogalerie 6. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15207&rs=0

 

     Večer jsme si ještě prošli v Dhërmi plážovou promenádu podél prašné cesty. Bylo tam plno taveren, barů a obchůdků.

     Na druhé, severnější straně zátoky už byla asfaltka a byly tam také luxusní hotýlky s půvabnými plážičkami a západní klientelou. Večer tam byla příjemná atmosféra díky příjemnému osvětlení a hudbě.

     Na konci zátoky byla státní albánská rezidence, předpokládám, že bývalé letní sídlo komunistického vládce Envera Hodži, jak pravil turistický průvodce.

 

Čtvrtek  7. 9. 2017  Jalë, Himarë - Himara

     Ráno jsme se vykoupali a vydali se do Himarë. Po cestě jsme ještě chtěli „prozkoumat“ nějaké zátoky. Cesta do „profláklé“ zátoky Gjípe pod monastýrem byla zavalena turisty. Dojeli jsme na placené parkoviště, ale pěší tůru do zátoky jsme si rozmysleli. V zátoce je dle turistického průvodce kemp, ale dá se tam dojet jen s teréňákama 4x4. Říkali jsme si, že tam později doplujeme naší loďkou z Himarë, kde jsme měli vyhlídnutou zátoku na kempování.

     Další zátoka Jalë s městečkem Jalë byla malá, ale docela pěkná. A byl tam kemp. Na GPS se nám ukázala z Jalë cesta po pobřeží do zátoky Livadhi nad Himarë, kde jsme chtěli na pár dní zakotvit. Vydali jsme se polní kamenitou cestou a dojeli jsme ke krásné opuštěné zátoce. Ale protože se cesta stále zhoršovala, tak šel Mirek na její průzkum. Zjistil, že už pro auto není další průjezd možný. Začali jsme se tedy otáčet zpět a přitom jsme se zahrabali do písku. Vypadalo to dost napínavě. Ještěže jsme měli polní lopatku, kterou jsme si pomohli. Cesta zpět byla ale ještě více problémová. Do kamenitého kopce to podkluzovalo a Mirek ho vyjížděl na 3x. Já jsem musela rychle zaházet kamenama ty největší díry. Také nám přitom spadla ze zpod střechy auta naše nafukovací loď.

     Když jsme se konečně vydrápali nahoru na ten „blbej kopec“, tak šel kolem nás kluk a zdravil nás česky. Byl to Péťa, který šel pěšky z Himarë do zátoky Gjípe, do které jsme předtím nedojeli. Tak jsme ho vzali nahoru nad Jalë a ušetřili mu kousek cesty.

 

         

                     Jalë                                            Zátoka za Jalë                                  cesta do zátoky za Jalë

 

     Městečko Himarë je osídlené převážně řeckou menšinou. Řeci zde sídlili již od 5 století. Město je téměř vylidněné, protože mnozí obyvatelé města v 90. letech minulého století odešli hledat práci do sousedního Řecka. Až v posledních letech se z něj stalo klidné, ospalé letovisko.

   Kromě moderní promenády u pobřeží, stojí za návštěvu stará část Himary na kopečku asi 2 km severně.

  

 

 

     Přijeli jsme do Himary a hned jsme šli na pláž. Na jejím spodním konci měl být podle Googlu kemp, ale nic tam nebylo, tak jsme se vykoupali a šli do centra města na oběd. Jenže centrum jsme nějak nemohli najít.

     Zaparkovali jsme na centrálním parkovišti a prošli městečko. Pláž v Himarë je prý jediná písečná na Albánské riviéře. Byla fakt pěkná a hotely také, vypadaly luxusně a čistě. Ale restaurace a zahrádky před nimi byly liduprázdné. My rádi chodíme tam, kde je více lidí, nejlépe místních. To je prý známka kvalitní kuchyně. Nakonec jsme tedy skončili v taverně u silnice. Chtěla jsem si dát jehněčí či musaku z jídelního lístku, ale nic z toho neměli. Tak jsme si dali docela dobrý vepřový steak.   

 

     

                        Himarë                        Himarë promenáda a centrum         Himarë  staré město na kopci

 

 

     Zátoka Livadhi nad Himarë je dlouhá a je na ní 5 kempů. Zaparkovali jsme busíka a prošli je všechny.  Honza z Pa Emeru nám doporučoval kemp Moscato kvůli čistým toaletám. Tak jsme se ptali majitele na cenu a on nejdříve řekl 12 euro a podruhé řekl 20 euro. Navíc byl kemp hodně plný. Nakonec jsme si vybrali kemp Livadhi, ve kterém bylo nejvolněji a zdálo se nám, že je tam přátelská atmosféra. Parkovali tady Němci, Litevci a pár mladých lidí ve stanech. Majitelé, byli starší manželé, údajně Řeci. Chtěli po nás 10 euro za noc.

     Odpoledne jsme šli do jedné taverny na kafe a potkali jsme tam opět naše krajany. Byli to čeští důchodci, kteří bydleli v kempu Moscato. Říkali, že tam bydlí už dlouho a budou tam, dokud jim nedojdou peníze. Dříve jezdívali do Bulharska, ale nyní jsou již čtvrtou sezónu tady.

     A když jsme večer leželi na pláži na lehátkách, tak šel kolem nás Péťa z výletu od pláže Gjípe. Ukázal nám na mobilu krásný fotky s vodopádem a říkal, že je unavený, protože to byla „dlouhá štreka“.

 

      

                                                                              Zátoka Livadhi

 

Celá fotogalerie 7. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15208&rs=0

 

Pátek 8. 9. 2017 zátoka Livadhi za Himarë

     Ráno bylo zataženo. Šli jsme šnorchlovat na okraj zátoky směrem k Himarë. Vlastně jsme došli do další menší zátoky Blue bay s pěkným Beach barem. Pod vodou nebyla ani jediná ryba, tak nás to přestalo bavit. Ale Bech bar byl pěkný, s bazénem, lehátky a slunečníky. Vypadal luxusně, včetně záchodů.  Dali jsme si tam frapé a když jsem viděla, že u vedlejšího stolu měli krevety, tak jsem je chtěla taky. Ale číšník mi řekl, že jídlo nemají, protože kuchař odešel. Tak jsme šli lehnout na lehátka a dali si müsli tyčinku. Potom se udělaly pěkně velké vlny a vysvitlo slunce. Byli jsme tam až do 16 hod.

 

 

       

                                                                                          Blue bay s  beach barem

 

Celá fotogalerie 8. dne je na  https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15209&rs=0     

 

     Odpoledne jsem uvařila oběd a pak jsme se šli koupali před náš kemp. Vzala jsem si lehátko, ale měla jsem trochu problém se s ním dostat přes velké vlny na vodu a později zase zpátky na břeh. Celou dobu mě pozorovala jedna silnější paní, která stála na břehu po kolena ve vodě, a vypadalo to, že se bojí jít dál. Když jsem se dosyta pokochala „houpáním“ na lehátku a vyškrábala se na břeh, tak ta paní za mnou přišla a obdivně mi sdělila: „Že bylo ohromný, jak jsem to všechno zvládla“. I přes jazykovou bariéru jsem jí rozuměla „každé slovo.“ Docela mě to pobavilo, když jsem si vzpomněla, jaká to byla „sranda“ v porovnání s tím, jak jsme letos sjížděli na kánoi Soču.

 

Sobota 9. 9. 2017  Sarandë - Saranda

     V noci pršelo a ráno bylo škaredě, tak jak předpověděla paní z důchodkyně z Česka. Tak jsme se oproti plánu zůstat déle v Himarë sebrali a jeli na jih směrem na Sarandu. Trochu jsme se dívali i po možnostech kempování. Ono se vlastně „na divoko“ dalo zakempovat skoro všude. Pěkné dlouhé pláže byly v Queparu a v Borschi. Podle mapy i plno menších, na které jsme však nezajížděli. Měli jsme typ od Honzy na pláž v Lukovë, ale nějak se nám to v dešti nechtělo řešit. Spěchali jsme do Sarandy.

 

 

   

 

     Krajina směrem na Sarandu byla plná kopečků, krásná a docela zúrodněná. Viděli jsme převážně kopce osázené olivovníky.

     Cestou jsme se krátce stavili do zátoky Porto Palermo, kde stojí starý hrad Porto Palermo ve tvaru pentagonu, který podle Albánů postavil Ali Paša Tepelenský a podle Wikipedie ho již dříve postavili Benátčané.

     Porto Palermo bylo starověké řecké přístavní město s názvem Panormos a sloužilo opevněnému městu Cheimarra (nyní Himarë). Oblast kolem Cheimary byla osídlena Řeckými Chaony před 5. stoletím. Panormos byl s největší pravděpodobností přejmenován během byzantské éry (snad lidé z Palerma, Sicílie) jako Porto Palermo. Původní název Palerma na Sicílii byl také Panormos.

    Během období nadvlády komunistů zde bývala sovětská ponorková základna. Dodnes je tam vidět ponorkový tunel Porto Palermo proražený do skály, který sloužil jako kotviště pro ponorky během Hodžovy éry.

     Saranda je rušné, sympatické přístavní město v hluboké zátoce. S protějším ostrovem Korfu ji spojují trajekty (za 90 min.) a křídlové lodě (za 30 min.). Pyšní se několik set metrů dlouhou pobřežní promenádou s pláží, datlovými palmami, obchůdky, bary a tavernami.

    Podle průvodce má záliv tvar podkovy, kterou lemují svahy poseté domy s bělostnými fasádami svažujícími se k moři jako sedadla obřího amfiteátru.

     Saranda je velmi starobylým městem, které nebylo nikdy kolonizováno. První osadníci byly IIIyrské kmeny, kteří ji nazývali město Onchesmus. Vrcholu prosperity dosáhlo město ve 2-3 století n. l., ze kterého pocházejí vykopávky, strážní věže, zbytky opevnění a mozaiky.

     Název získala Saranda podle kostela 40. svatých (40 je řecky saranda) z 10. století n. l. Byli to křesťanští misionáři, kteří byli r 320 n. l. popraveni.

     

                                                                                   Sarandë

     

     V Sarandě je míra slunečního osvětlení 290 slunečných dnů a my jsme zrovna chytili ten neslunečný s přeháňkami. Prošli jsme promenádu, některé obchůdky s „cetkama“ a poobědvali jsme mořské plody s těstovinami. Koupila jsem tam 2 hračky pro vnoučata, ale jinak se tam nic moc koupit nedalo.

     Potom jsme jeli dolů směrem na městečko Ksamil. Po cestě jsme uvažovali o některém ze dvou kempů u Sarandy. První byl hned na kraji města, ve vnitrozemí u silnice a u řeky, ale byl „děsnej“ a taky v něm nikdo nebyl. Druhý měl být v docela pěkné malé zátoce Monastiri, ale byla to spíš taverna s možností tam zakempovat. Míst tam bylo jen pár a taky tam samozřejmě nikdo nekempoval. No, Albánci ještě nepřišli na to, že půlka Evropy jezdí v obytných autech, takže mají všude penziony a hotely, ale kempy ne. Na druhou stranu může asi každý zakempovat „na divoko“.

 

     Ksamil je pěkné turistické městečko, ale co se týká kempování, nás dost zklamal. Pár kempů bylo u někoho na zahradě a jeden na začátku města a jeden na konci města, oba v neutěšeném prostředí. Moře postrádalo kvůli špatnému počasí modrou barvu a jiskru a díky zálivu a blízkosti Korfu bylo jako rybníček. A my máme rádi modré pěnící se vlny. Tak jsme se rozhodli pokračovat podél pobřeží až do Řecka.

     Cestou jsme si ještě prohlídli Butrint, což je archeologické naleziště starověkého města, které je zapsáno na seznamu světového dědictví v UNESCO.

     Butrint bylo opevněné město, které založil řecký kmen Achájů ve 4. století před naším letopočtem.

Stal se významným opevněným přístavem a obchodním centrem s vlastní akropolí.

     Jeho historie je pohnutá vzhledem ke strategické poloze ve Středozemním moři. Město bylo svědkem vojenských operací od Peloponéské války v 5. století př. n. l. až po napoleonské války v 19. století

Osidlovali ho Řekové Římané, Turci, Normané, Benátčané, Bulhaři  a Francouzi.

     Ve 4. století př. n. l. jej obsadili kolonisté z Kerkyry (Korfu) a stal se významným opevně-ným přístavem a obchodním centrem s vlastní akropolí. Poté jej ovládli Illyrové a v průběhu 2. make-donské války byl roku 167 př. n. l. dobyt Římany. I po vytvoření Byzantské říše zůstal v rukou Římanů a to až do tureckého vpádu v roce 1453.

      Kolem Butrintu se rozlévá Butrintské jezero, kde je přírodní rezervace. Na protějším břehu za  Vivarským kanálem je trojúhelníková pevnost se zbytky aqvaduktu, kterou vybudovali v 16. století Benátčané pro vojenskou posádku, která město střežila. Benátčané Butrint opevnili, aby ho ochránili před tureckými útoky. Po porážce Benátek Napoleonem v roce 1797 se město stalo nakrátko součás-tí francouzského impéria. O dva roky později byl znovu ovládnut Otomanskou říší (Turky) a to až do roku 1912, kdy se Albánie stala samostatným státem.

http://www.cestomila.cz/clanek/969-butrint-aneb-albansky-vylet-do-casu-rimskych

     Viděli jsme tam amfiteátr, chrámy, baptisterium, římské lázně, fórum, divadlo a obytné domy. Vlastně to byly většinou spíše základy nebo ruiny budov, kromě amfiteátru.

 

      

                                                                               Butrint

 

     Pod Butrintem, jezdí přes Vivarský kanál přívoz, který vozí auta i pěší. Pěší zdarma, pokud jede i auto. Přívozník po nás chtěl 1000 leků nebo 7 euro. Ještě jsme projeli dvě albánská městečka Shkallu a Konispoli a bez problémů jsme přejeli řecké hranice.

     Zastavili jsme před prvním řeckým městečkem Sagiada v zátoce naproti Korfu, kde jsme viděli řadu obytných aut přímo u pláže. Byli tam Němci, Francouzi a Holanďané. Našli jsme si taky místečko kousek opodál, hned u vody. Později jsme zjistili, že tady býval kemp. Dokonce fungovaly i sprchy na pláži.

 

     Po zaparkování jsme šli do blízkého přístavu na večeři. Dali jsme si výbornou rybu a víno. Po cestě zpět jsme potkali 2 krajany s oktávkou, důchodce Vaška a Josefa, kteří se chystali přespat hned kousek vedle přístavu. Pozvali nás na kus řeči a na sklenku vína. Vyprávěli nám, že jsou 14 dní na cestách a projeli už Ukrajinu, Bulharsko, Rumunsko, Moldávii, Řecko a teď se chystají jet přes Albánii domů. O Albánii nevěděli vůbec nic, tak byli vděční za naše informace. Sami nám povídali o své cestě a zejména problémech s celníky na hranici v Moldávii.

 

       

       Přívoz z Butrintu                                          Sagiada

 

Celá fotogalerie 9. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15220&rs=0

 

 

Neděle 10. 9. Řecká Sagiada

     Ráno jsme se vykoupali, nasnídali a Mirek začal chystat naši nafukovací loď na vodu. Začalo konečně svítit slunce a udělaly se pěkné vlny, tak jsem se těšila na moře. Podobnou loď měli i naši starší němečtí sousedi kousek opodál. Mirek pomohl pánovi s lodí na vodu, ten se chvíli projel sám po zátoce a tím skončil. My jsme měli v plánu rozhodně delší výlet.

     Na lodi máme kolečka, a tak šla na vodu skoro sama. Ale když zkoušel Mirek nastartovat motor, tak jen škytl a dost. A to byl letos na generálce. Potom se ho celé dopoledne snažil spravit, ale marně.  Škoda, tak jsem se těšila. Takže jsme vezli loď i motor celou cestu zbytečně.

     Zbytek dne jsme se koupali a zašli do přístavu na kafe a zmrzlinu a do Sagiady pro chleba a ovoce.

V malém soukromém marketu nás majitel oslovil: „Jak se máte?“ a pak, že má manželku z Českých Budějovic a s ní 2 děti. Ale víc už česky neuměl.

     V místě, kde jsme kempovali, byly opuštěný zahrady a v jedné z nich bydlela opuštěná fenka se čtyřmi štěňaty, které ještě kojila. Každé štěně bylo jiné. Jedno černé jako ona, dvě bíločerná a jedno zrzavé (to bych si asi vybrala). Občas jsme ji něco hodili, a tak se s námi skamarádila a nechala se hladit. Říkala jsem jí Lady. Štěňata byla plachá, vyjma toho černého, co chodilo často vedle ní. Krmili ji i ostatní karavanisté. Někdo jim dokonce nasypal k plotu kopec granulí. V ostatních camperech byli totiž většinou důchodci se psy.

 

             

                                                                                 Sagiada

 

Celá fotogalerie 10. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15221

 

Pondělí 11. 9. 2017 Igomeunitsa

     Dopoledne nás navštívilo stádo krav a policejní auto. Obojí si nás jen prohlídli a v klidu pokračovali po svých. Odpoledne jsme vyrazili na výlet do řeckého města Igoumenitsa. Je to pěkné přístavní město odkud jezdí trajekty na ostrov Korfu, Jónské ostrovy, do Soluně, Turecka a do Itálie. Město bylo příjemně rušné. Promenáda byla plná barů, taveren a kaváren.

     Koupili jsme tam ještě nějaké dárky pro vnoučata a dali si fantastický oběd, který nám doporučila paní servírka „pita+gyros speciale“ pro Mirka a suflaki pro mě. Bylo toho tolik, že se to nedalo sníst.

 

     Obědvali jsme venku na zahrádce a počasí se náhle zhoršilo. Vítr začal shazovat slunečníky a poutače na zem. Zrovna jsme byli připojeni na Wi-fi a dočetli jsme se, že na Floridě řádí hurikán Irma, pro který muselo být evakuováno 6 miliónů lidí. Přesto, že foukal vítr a začalo poprchávat, tak jsme se rozhodli vykoupat. Nedaleká pláž Drepanos je jednou z nejdelších písečných pláží v regionu, má přes 7 kilometrů.                                                                                          

 

 

                                                                                                                                                             

                                                      řecká  Igomeunitsa a pláž Drepanos

  

Celá fotogalerie 11. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15222 

 

     Na začátku krásné písečné pláže Drepanos byl kemp a na zbytku pobřeží bylo zakázáno kempovat. Taky tam objížděli policajti a kontrolovali to.

     Po cestě jsme několik camperů viděli, ale asi na noc odjeli. Na konci pláže jsme zakotvili, Mirek nabíral ze sprchy vodu a já jsem se šla koupat. Jenže vlny byly tak velké, že jsem se držela víc u břehu a čekala na něj. Potom jsme si společně troufli zaplavat dál. Pěknej adrenalin.

     Když přišlo za sebou pár vln, které jsme musely podplavat, tak už jsem začínala být vyčerpaná a začínala se bát. Ale byl to suprový zážitek.

     Zpátky nás GPS vedla mezi sady citrónů a limetek. V oblíbeném marketu v Sagiadě jsme si pak koupili na večer meloun a Metaxu, které nám zpříjemnili západ slunce.

 

 

 

 

Úterý 12. 9. 2017  Gijókastra, Libochova, Tepelena, Permet

     Na tenhle den bych příště vyčlenila více času, aspoň tak dva dny. Dopoledne jsme se vydali zpět do Albánie do hor, směrem na Gijókastru. Po cestě jsme navštívili přírodní jev Syri i Kaltër - Modré oko, což je vývěr řeky Bistrice, která teče do Jónského moře v Sarandě. Je to krásně modře vyvěrající krasový pramen, nikdo neví jak hluboký, protože francouzští potápěči se dostali pouze do hloubky 70 metrů. Vytéká prý z něho 18 tisíc litrů vody za vteřinu. Jeho okolí tvoří stinný háj, zdejší duby a platany jsou velmi mohutné a porostlé břečťanem. A také je tam plno turistů.

https://en.wikipedia.org/wiki/Blue_Eye,_Albania        

                                     

   

       Syri i Kaltër  - Modré oko

 

    Před Gijokastrou jsme ještě zajeli do vesničky Libohova umístěné v pohoří Bureto nad údolím Driny, kterou tak chválil průvodce.

     V 19. století se rodina Libohova spojila diplomatickým sňatkem s Ali Pašou Tepelenským, nejmocnějším mužem jižní Albánie, což jim zajistilo prosperitu. Je zde stará pevnost, zarostlý hřbitov a nejmohutnější platan na Balkánu starý 500 let.                                                                                                                  

     Pevnost byla nedostupná a polorozbořená, hřbitov jsme nehledali, ale platan byl opravdu monumentální. Pod ním byla hospůdka s potůčkem, kde jsme si dali kafe, kozí sýr a paní domácí nám k tomu přinesla hrozny. https://www.polarsteps.com/RiccardoCapobianchi/111842-balkans-road-trip/1087986-libohove

 

   

 

     Gijokastra je staré kamenné město ležící na svazích pohoří Gjere nad údolím řeky Driny. Město bylo r. 2005 zařazeno do seznamu světového dědictví UNESCO.

http://www.hrady.cz/?OID=12570                                                                                        

     Místo bylo osídleno od 1. stol. př. n. l., ale město samo bylo založeno ve 12. století při stavbě pevnosti, která chránila Byzantskou hranici. Pod byzantskou vládou se město rozrostlo v ústřední obchodní centrum známé pod jménem Argyropolis (Stříbrné město) podle střech a schodů pokrytých stříbřitou břidlicí. 

    Ve 14. století bylo město součástí Řecka, v roce 1432 bylo dobyto 

Turky a stalo se součástí Osmanské říše a administrativním centrem provincie.

     Vláda nad městem byla svěřena místním albánským šlechtickým rodům, a tak ho v roce 1811 ovládl Ali Paša Tepelenský, který si uvnitř Osmanské říše vybudoval určité autonomní postavení. Ali Paša se velmi zasloužil o rozvoj města. Mimo jiné nechal postavit 10 km dlouhý akvadukt a opravit hrad.

     Narodil se tu jediný albánský spisovatel známý po celém světě, Ismail Kadare a také albánský komunistický diktátor Enver Hodža (v r. 1908), který vládl Albánii 41 let.

     Celé město bylo prohlášeno za muzeum a rodný dům Envera Hodži se stal centrem jeho kultu osobnosti. Během 2. světové války byla Gijokastra okupována střídavě Italy, Řeky, a Němci. V r. 1944 se stala součástí Albánie.  https://cs.wikipedia.org/wiki/Gjirokast%C3%ABr

 

           

            Gijókastra hrad                           Gijókastra z hradu              dům E.Hodži - etnografické muzeum

 

     Město bylo opravdu úchvatné, s osmanskou architekturou a krásnými výhledy z kopců i z hradu. Na hradě bylo vojenské muzeum se sbírkou děl a na nádvoří vystaven americký špionážní letoun T-33, údajně sestřelený za komunistického režimu r. 1957.

     Do Tepeleny jsme si zajeli jen nakouknout kvůli Ali Pašovi Tepelenskému, který se tady narodil. Měl na náměstí velkou sochu (1740–1822).

     Na konci 18. století jmenoval Ali Pašu Tepelenského sultán za guvernéra většiny Epiru (dnešní jižní Albánie) a velkou část řecké pevniny se svým dvorem v řecké Ionině - Yannině. Někdy je uváděný i jako Janinský.

     Ali pocházel z chudého albánského šlechtického rodu a z potulného bandity se vypracoval na krutého vládce obrovského území. Využil úpadku centrální moci v osmanské říši, přidal se k Turkům a během několika let udělal v osmanských službách kariéru.

     Ali Paša se postupně zmocnil jižní Albánie, severního Řecka, Peloponésu a Makedonie. R. 1787 si vydobyl polonezávislé postavení na sultánském režimu. Vytvořil si vlastní vojsko a loďstvo. Byl podporován Francií a Ruskem, zač. 20. let 19. st. spolupracoval s řeckým nár. osvob. hnutím. V roce 1822 byl přinucen sultánem Mahmudem II. ke kapitulaci a popraven.

 

 

Tepelena

 

     Město Tepelena vzniklo na strategickém místě, na vyvýšenině mezi soutokem řeky Vjosy a Driny. Bylo trochu zanedbané, jako ostatně většina, ale v krásné okolní přírodě. Dojeli jsme k němu úchvatným údolím řeky Driny. Když jsme zaparkovali na pár fotek, tak nás oslovil u jedné kavárny anglicky mluvící mladík, který nám navrhl, abychom si vyšli na terasu (asi jeho) kavárny a udělali fotku tam. Výhled byl na řeku a na protější horu. https://cs.wikipedia.org/wiki/Tepelen%C3%AB 

 

 

      Naše další směřování bylo do Permetu údolím řeky Vjósy. Byla to krásná krajina. Ale protože se v Albánii tuto dobu tak rychle stmívá, tak jsme dojeli do Permetu už potmě. Městečko bylo na skále nad řekou Vjósou a byl tam čilý večerní život. Úplně mě to lákalo se tam někde posadit na jednu ze zahrádek, ale byli jsme nervózní z toho, kde budeme spát.

      Projeli jsme město a okolí a nic vhodného jsme nenašli. Tak jsme se nakonec domluvili, že dojedeme na parkoviště u plánované zastávky v kaňonu Langarica.

      Jenže po cestě jsme uviděli na jedněch zahradních vratech ceduli camping. Tak jsme tam zastavili a domluvili se s majitelkou na přespání. Uměla trochu anglicky a měla zájem si s námi povídat. Říkala, že její kemp je Eko kemp se zvířaty. Představila mi psa, kočku, dvě jehňátka a dala mi pro jedno mléko ve flašce s dudlíkem. No, byli jsme příjemně překvapeni, že se taky najde někdo, kdo se o něco snaží.

     Byli jsme v kempu sami, ale během noci přijela mladá německá dvojice, která spala ve stanu. Kemp byl prostý, s latrínou a solární sprchou, která pro zataženou oblohu nefungovala. Taky tam měli naskládané hydrospeedy. Majitelka si říkala Dona a vyprávěla nám, že její manžel jezdí pracovat do Řecka a má vůdcovskou licenci do hor nad 2,5 tis metrů. Taky pořádá vodácké zájezdy na řece Vjósë. Vlastně celé okolí byla nádherná příroda s panoramatem hor. Byl to Národní park Kombëtar „Bredhi i Hotovës“.

 

 

 

                                                             Eko kemp v okolí Permetu

     

 Celá fotogalerie 12. dne je na  https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15223 

 

     Ráno nám Dala Dona ochutnat naložené vlašské ořechy (i se zelenou slupkou) v medu. Ukázala nám album, ve kterém byla její rodina a manžel jako horský vůdce a vodácký instruktor, který dostal nějaké ocenění a medaile, ale nevím jaké. Taky jsme se s ní vyfotili. Nakonec mě poprosila, aby zveřejnila kontakt na její kemp, který ji zjevně živí.

Kontakt na kemp Dony a jejího manžela v blízkosti Permetu a kaňonu Langarica:

Eco camping Permet

Adresa: Polimen, km 3, Rruga Permet –Korce

FB: Albturist Përmet

Email: albturist.permet@gmail.com

40°13´09.8“N 20°22´50.6“E

Mobil: +355 694 250 444

Guide: Robert Tabacu nabízí: hiking in Permet, wolking, simmulation, rock climbing, rafting, ping pong camping 10 euro breakfast, lunch included

 

 

 

 

 

Středa 13. 9. 2017 kaňon Langarica, Korcë, Pogradec       

     Do kaňonu řeky Langarica to byl kousek. U kamenného osmanského mostu bylo parkoviště, kde zjevně přes noc kempovalo několik obytných aut. Hlídač po nás chtěl 200 leků (asi 40 kč). Kdybychom sem dojeli na noc, tak bychom sice ušetřili, ale přišli bychom o setkání s Donou.

 

 

                                               Kaňon řeky Langarica           

    

     Ještě, že jsme měli připravené vodácké boty a neoprenové kalhoty, protože kaňon byl po dešti zanesený blátem a lidi co s tím nepočítali, se z kaňonu vraceli úplně zablácení. Přestože byl nízký stav vody, tak se dalo jít místy pouze přes vodu.

     Skalní stěny kaňonu byl vysoké a kolmé. Jedna dvojice horolezců nad námi lezla přes převis. Ze skal vytékaly teplé termální prameny a někdo tam vybudoval dvě jezírka. To menší bylo s krásně modrou vodou a to větší bylo kalné. Možná je jindy průzračnější, kdo ví. http://www.mundo.cz/albanie/bredhi-i-hotoves

     Potom jsme jeli směr Korcë, opět krásným údolím řeky Vjosë. Hory v pohoří Gramos (Zubaté hory) byly vysoké 2,5 tis nad řekou a byly velkolepé… no už mi docházejí slova, ale v této části Albánie jsem pořád vzdychala a volala jak je to krásný a jak to na fotce nevynikne. Mirek měl většinou plné ruce práce s řízením. Já bych tohle řídit nechtěla, alespoň ne s naším busíkem. 

 

                                                                                                                                                                                                                                                                                                

 

                                                                Řeka Vjosë  a pohoří Gramos

 

     Musím ještě dodatečně přidat poznámku, která vyplynula z dokumentu o Albánii na Prima Zoom, která mě docela rozhodila. Říkali v ní, že tato krásná krajina a údolí řeky Vjösy má být přehrazená přehradou. To mě hlava nebere L.   

      Carskovë jsme si dali kafe a místní nám poradili, abychom jeli na na Korcë a Leskovik oklikou kolem řeckých hranic kvůli lepší silnici. A opravdu, byla to pohodová asfaltka po děsně krásné „klikaté linii“.

     Městečko Leskovik je zespodu díky špičaté hoře Melesin opravdu spektakulární.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Leskovik

 

      

                                                             Leskovik a okolní krajina

 

     Další cesta směrem do Korcë byla taky nádherná, příroda je v této části země konečně nezničená, a nezavalená sutí tak jako leckde na severu. Tady za Leskovikem byly hory mírnější, plné údolí, luk a lesů.

     Potkali jsme i jeden hezký kemp s bazénem, ostatně byl i na mapě Albánie a na Google map jako: farma Sotira: https://www.google.cz/maps/place/Farma+Sotira

 

          

                                                            Krajina mezi Leskovikem a Korcë

 

     Ještě před Ersekë jsme potkali české cyklisty. Hned jak jsme je uviděli, tak jsme si řekli, že takoví blázni, co jezdí po horách, mohou být jen Češi. Byli to sympatičtí rozesmátí chlapi z Prahy. Chvíli jsme s nimi pokecali a vypili naše poslední pivo z ledničky. Hodně chválili Voskopoje, které navštívili. Voskopoje bývalo hlavním kulturním centrem Balkánu. Říkali, že to tam historií úplně dýchá. https://ecesty.cz/cestopisy/2007-albanie/voskopoje

     My jsme tam však už zajet nestihli, protože jsme dorazili do Korcë docela pozdě a opět řešili, kde budeme na noc.

     V Ersekë jsme dali kafe v jedné hospůdce a do Korcë jsme dojeli až navečer. Město je pro zajímavost obklopené pohořím Morava. Více informací je zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kor%C3%A7%C3%AB

     V Albánii se v této době stmívá už kolem 19.30 h a tak jsme znervózněli ohledně přenocování. Město bylo pěkné s krásným pravoslavným kostelem, ale i přes směrovky jsme nenašli informační centrum a policie neuměla anglicky.

   

      

Korcë

    

     Jen tak na parkovišti se nám spát nechtělo, tak jsme se ještě narychlo rozhodli zajet do Pogradce u Ohridského jezera, kde jsem viděla nějaké kempy z Google maps.

     Do Pogradce jsme sjížděli z hor a na „Welcome tabuli“ byla i značka kempu. Tak jsme ho tam opět potmě hledali a nenašli. Škoda, našli jsme ho až další den při odjezdu a vypadal dobře, jen jsme  nepoznali, jestli je otevřený.

     Dojeli jsme tedy do dalšího kempu jménem Peshku na západním břehu jezera. Byl docela pěkný, ale neměl žádnou uzavřenou restauraci, ani budku, pouze venkovní zahrádku. Majitelé nám chtěli vylovit z vlastní sádky rybu a upéct na rožni. Možná tam měli i speciální ohridské plemeno pstruha Koran, ale protože neměli ještě rozpálený gril a bylo větrno a zima, tak jsme si večeři udělali sami.

     V kempu vedle nás stály tři německé campery. V tom nejmenším Peugeotu se zvedací střechou bydleli vedle nás důchodci, kteří měli jistě dost přes 70 let. Obdivuhodné.

 

kemp: https://www.google.cz/maps/place/Camping+Peshku

     PS: Na tento den bych taky příště vyčlenila více času J

 

 

      

                                                   Camping Peshku u Ohridského jezera

 

  Celá fotogalerie 13. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15225

 

Čtvrtek 14. 9. 2017  Ohridské jezero, Pogradec, svatý Naum, Ohrid

     Zaplatili jsme za kemp (10 euro) a jeli zpět do Pogradce. Je to rušné lázeňské město plné obchodů se vším možným. Zboží je většinou vyložené na chodníku včetně ryb. Kolem jezera byla promenáda s parkem. Skupinky převážně starších mužů tam hrály domino. Jeden ze starších Albánců uměl anglicky a dovolil mi, abych je nafotila a nafilmovala. Albánci jsou zkrátka milí a vstřícní. 

 

      

                                                               Pogradec u Ohridského jezera

   

     Ohridské jezero je nejstarším jezerem na světě a jeho čistota a průhlednost prý překoná i čistotu moře. Jezero je hluboké téměř 300 m a řadí se k nejhlubším na Balkáně. Je napájeno podzemními říčkami z výše položeného Prespanského jezera a nachází se v horské tektonické kotlině na hranicích Albánie a Makedonie. Jeho rozloha činí 363 km², čímž patří k největším krasovým jezerům na světě. Bylo pojmenováno podle města Ohrid, které leží na břehu jezera, na území Makedonie.

                                                                                                                                                     

     Na hlavní třídě Pogradce jsme si dali výborný Doner kebab za 120 leků (45Kč), utratili poslední leky za naftu a začali se chystat na opačnou, východní stranu jezera Ohrid, směrem na Makedonii.

     Na východní straně Pogradce to bylo hezké a upravené. Byly tam hotýlky a pěkné pláže. A našli jsme tam i 2 kempy, jak jsem již zmínila. Jeden u vody a druhý kousek dál. Zkrátka v té tmě a bez jakýchkoliv ukazatelů se nám je nepovedlo najít.

     Za hranicemi v Makedonii se hned zdál být větší pořádek a výhledy na jezero byly spektakulárnější. Stavili jsme se do pravoslavného kláštera Svatého Naomi. Starodávný monastýr byl krásně zachovalý a upravený, včetně parku s potůčky a jezírky.  https://en.wikipedia.org/wiki/Monastery_of_Saint_Naum

     Pod klášterem byla říčka, která se vlévala do jezera, za ní park, hospůdky a pláže, kde se lidé koupali a jezdili na lodičkách. Moc pěkné.

 

      

                                                               areál kláštera Svatého Naomi

 

     Cesta do Ohridu vedla podél jezera s krásnými výhledy na modrou hladinu. Po cestě jsme narazili v Zátoce kostí na archeologické muzeum Bay of Bones s pěknou rekonstrukcí prehistorické vesničky. Byly to hliněné domky s doškovými střechami na dřevěné plošině nad jezerem.

     Asi tam kdysi podobná vesnička byla, protože v muzeu byly vykopávky dřevěných kůlů, kostí, keramiky, nářadí a ozdob z doby bronzové a stříbrné.

     https://cz.depositphotos.com/2076630/stock-photo-prehistoric-settlement-at-the-ohrid.html

 

 

 

            

             Ohridské jezero                                                       muzeum Bay of Bones                                               muzeum Bay of Bones interiér

 

 

     V muzeu jsme potkali další českou dvojici, která projížděla Balkán na motorce. Byl to syn s matkou, která vypadala téměř jako jeho partnerka. Jeli ze Skopje a Ohridu do albánského Drače a potom přes Bosnu domů. Skopje, hlavní město Makedonie se jim moc líbila, a tak jsme si říkali, že se tam také stavíme.                

     Město Ohrid jsme chtěli jen rychle projít a jet dál, ale bylo to tak nádherné místo se středomořskou atmosférou, že nás to zlákalo k delší zastávce. 

     Město se rozprostírá na severovýchodním pobřeží jezera Ohrid a společně s jezerem bylo v roce 1980 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho historie je známá již od čtvrtého století před naším letopočtem s národností řeckou, římskou, byzanstskou a tureckou.

     Jméno získal Ohrid v 9. století n. l. od svých slovanských dobyvatelů a znamená „Na kopci“. Ohrid se stal na konci devátého století útočištěm žáků věrozvěstů Cyrila a Metoděje po jejich vyhnání z Velkomoravské říše a tím pádem také náboženským a vzdělávacím centrem slovanské kultury i křesťanství. Žáci Svatý Klement a Naum, zde založili ohridskou a první slovanskou univerzitou.

    Ohrid je významným turistickým centrem Makedonie. Makedoňané využívají Ohridské jezero k letním dovoleným a přezdívají mu Makedonské moře.

     Prošli jsme středověké uličky s osmanskými domy a dostali se dřevěnou lávkou nad vodou a podél skal na malé kouzelné plážičky do Beach baru pod rozlehlým starým ořechem. Tam jsme si dali pizzu, šopák a já k tomu výborné domácí výběrové chardonnay. Ceny už byly zase oproti Albánii „evropské“.

     Pod barem na pláži se koupali lidi a já jsem neměla plavky. Ach jo L. Tak jsem si aspoň namočila nohy. No bylo to jak na Jadranu. Potom jsme vylezli na skálu nad barem, kde byl krásný výhled na jezero.

 

      

                                                                                Ohrid

 

     Po odjezdu z Ohridu jsme se ještě stavili do kempu Sv. Erazma vykoupat, přestože nám jeden kluk v Ohridu řekl, že už v Makedonii touto dobou kempy nefungují. Přemýšleli jsme zde i o přespání, ale l kemp byl v dezolátním stavu. Vypadalo to, že pamatoval slavnější dobu, asi za komunismu.

     Budovy byly polorozpadlé a v trávě odpadky. Nicméně v některých chatičkách přebývali rekreanti, kteří po nás zvědavě pokukovali. Tak jsme se vykoupali v průzračné vodě, chvíli spočinuli na jakž takž čisté pláži a vyjeli směrem na Skopje. Doufali jsme, že budeme mít opět štěstí s přenocováním. Před Skopje jsme narazili na ceduli kempu u jezera Treska.

https://www.google.cz/maps/place/Kamp+Treska/@41.9809393,21.3147469,2451m/data=!3m1!1e3!4m13!1m7!3m6!1s0x13541193b487f8ab:0xdf9220565c193cf8!2sTreska+Lake!3b1!8m2!3d41.9823196!4d21.3120761!3m4!1s0x1354119440b0edfb:0xc31d5f7e7e23528b!8m2!3d41.9801452!4d21.3127604

     Když jsme u cedule zastavili, tak z protější restaurace vyběhl kluk a řekl nám, že kemp tam je a že tam můžeme přenocovat. Za rozbitou bránou kempu to vypadalo podobně jako v kempu Sv. Erasma na Ohridském jezeře. Neobydlené budovy a k vodě závora. Ale viděli jsme přijíždět a odjíždět auta z vedlejší boční cesty z tmavého lesa, tak jsme jeli tam. Místo bylo strašidelné, z jedné strany řeka a z druhé vysoký val, na kterém byly staré přívěsy a chatky, většinou opuštěné. V některých se svítilo a stály před nimi auta.

     Kemp byl osvětlený pouličními světly a působil nehostinně a opuštěně. Nakonec jsme zaparkovali pod tím valem na parkovišti. Pár aut kolem nás ještě projelo a nikdo si nás nevšímal, tak jsme tam zůstali na noc.

 

    

Kemp Treska

 

Celá fotogalerie 14. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15226

 

Pátek 15. 9. 2017  ze Skopje do Maďarska

     Ráno nás v 6 hodin probudil muezzin, který z nedaleké mešity zpíval. Jezero Treska bylo opuštěné a špinavé. Při jeho prohlídce se na nás nalepili nějací psi. Zprvu na nás štěkali, ale pak jsme se skamarádili.

     Do Skopje jsme chtěli a zároveň jsme museli rozměnit 100euro. To se nám povedlo vcelku hladce ve středu města ve směnárně. Zaparkovali jsme na zanedbaném sídlišti uprostřed města a prošli centrum, které bylo plné velkolepých soch (některé byly moderní a jiné z komunistické éry) a červených autobusů double deckerů jako v Anglii. V jedné pekárně jsme posnídali kávu a burek, tak jako další „místní“. Skopje byla pro mě zvláštní směsice velkoleposti a ošuntělosti, ale konečný výsledek byl vcelku „šmrncovní“. Nakonec jsem dala zapravdu oné motorkářské mamince.

 

     

Skopje

 

Celá fotogalerie 15. dne je na https://www.caravan24.cz/fotogalerie.php?fotogaleri_id=15228

 

     Další cesta byla bezproblémově po dálnici. Ale problém nastal až na srbsko-maďarské hranici, kde nás nechali celníci čekat 2,5 hodiny, zřejmě aby předvedli, jak dobře hlídají Shengenské hranice. Ve skutečnosti byla prohlídka nakonec k vzteku velice povrchní. Na rozdíl od Srbů nebo Makedonců vůbec nezadávali naše údaje do počítače, ale jen po nás chtěli, abychom otevřeli dveře z boku a zezadu auta. No a zrovna nám by se do skříní či jinam vlezlo několik lidí a plno dalších věcí.

     Takže jsme nabrali zpoždění a unavení jsme zakotvili u Kecskemétu na benzínce Schell, kde jsme 

přespali i s dalšími obytňáky. Měli tam v restauraci vynikající maďarskou guláškovku. Další den jsme pak dojeli v pořádku do Česka. A to je konec.

 

     Celkově neměla dovolená chybu. Lidé jsou v Albánii pohostinní, velice vstřícní, ještě nezkažení rozvojem turistiky a umí téměř všichni anglicky. Krajina je nádherná, místy s balkánským nepořádkem a nelegálními skládkami. Výhodou jsou nízké ceny a možnost spaní mimo kempy (my jsme to nevyužili - asi zbytečně jsme se báli). Také jsme si znovu uvědomili, jak jsme bohatá země a jak se máme dobře.

 

 

 

Komentáře

#1 | zemanekpetr dne 04.12.2017 18:46
Dík za oživení vzpomínek.Prokletie,termální řeka,pobřeží atd. to je pro mne TOP.Letos byla cesta okolo Itálie a byl to "jen"cestovatelský čajíček.Doufám že i další kempaři díky vašemu cestopisu přestanou mít strach z Albánie a objeví ji pro sebe.Petr
#2 | ferdasan dne 05.12.2017 18:37
Zdravím-pěkný počteníčko i fotky.Já měl letos podobný nápad,ale nakonec jsme skončili" jenom "na Korfu .Moje polovička měla z Albánie obavy,i když jsem ji přesvědčoval,že to bude v pohodě.Koukali jsme tam z protějšího břehu.Z Igumenitzi jsme odjížděli 22.10.17.Když jsem to dočetl a povídal to mojí polovičce,tak říkala,že bychom to mohli příští rok zkusit.Tak uvidím,jak to dopadne.
#3 | mekie dne 08.12.2017 19:41
Chtěl bych poděkovat za upozornění od Roberta, že máme špatně (obráceně) čárky u souřadnic a tím pádem to ukazuje blbosti. Chtěl bych poprosit Funa, jestli by to nemohl opravit, pokud se dostane k tomu, aby to "dočesal" do konce. Díky moc.
#4 | pilinis dne 09.12.2017 15:41
Ahoj super počtení taky se tam chystáme.Už jsme v důchodu tak času je dost ještě jednou dík za článek.
#5 | zemanekpetr dne 10.12.2017 18:38
Ferdasane malá rada do domácnosti. Před první návštěvou AL jsem doma uspěl s tím že pojedeme přes GR a nakoukneme do AL z jihu a když se nebude dařit vycouveme zpět do Řecka.Byl z toho dvouměsíční pobyt a pak další tři udělané vźdy na divoko a bez negativních zážitků.Jasně že kemp to jistì.

Přidat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

Hodnocení

Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé.

Prosím přihlaště senebo se registrujte pro možnost hodnocení.

Zatím nikdo nehodnotil.
Vygenerované za: 0.33 sekund
152,219,209 návštěv