Mediální partner

Přihlášení

Jméno

Heslo



Nejste členem?
Klikněte sem

Zapomněli jste heslo?
Klikněte sem.
www.karavanypro.cz

Kdo je on-line

· Hosté on-line: 10

· Členové on-line: 0

· Registrovaní členové: 11,437
· Nejnovější člen: jsetkova

Nástěnka

Abyste mohli napsat zprávu, musíte se nejprve přihlásit.

Jergusaci 1719
13.06.2018 16:52
Ahoj vyrazime 10.7. smer Atheny nechce se nekdo pridat

cestaci
12.06.2018 14:22
Michale, děkujeme za super víkend v Komoči, velmi se nám líbilo. mavam

fun
21.05.2018 09:45
V OASE bylo s vámi moc fajn. Díky. Ok

DavidJanaNikiVendy
20.05.2018 21:14
Velké díky za zorganizování vyjezdu do Oasy v Praze moc se to povedlo a počasí také vyšlo na jedničku bylo to super

Miroslav6
25.04.2018 16:37
Děkuji všem kamarádům a známým, za přání a za to, že si na ty moje dvě pětky vzpoměli.

www.karavanypro.cz

Hierarchy

Domů » Cestopisy » Řecko 2011.

Řecko 2011.

Několik poznámek úvodem.

Vzhledem k tomu, že jsem při svých minulých cestách po Evropě čerpal rady z cestopisů jiných autorů a sám jsem zatím nenapsal žádný, rozhodl jsem se konečně splatit tento dluh níže uvedeným dílem. Délka cestopisu odpovídá délce a rozsahu cesty a počtu poznaných míst a zážitků. Ujeli jsme celkem 6214 km v době od 11.5. do 12.6.2011.

Místa k přenocování platí hlavně mimo sezonu. Vzhledem ke stále se měnícím podmínkám neberu záruku za to, že třeba po několika měsících bude někde situace jiná. Je-li cestopis příliš rozvláčný, omlouvám se. Třeba pro jednoho nezajímavé informace se budou hodit jinému.


Během cesty jsem pojal podezření, že doma přesně zjištěný a nastavený bod GPS se na místě někdy přesně netrefoval. Nevím, jestli je to navigačním přístrojem, jeho mapami či jejich posunutím v přístroji, nebo zachycením jiných satelitů pod jinými úhly v místě o pár tisíc kilometrů jinde. Nevím, nejsem takový odborník. Největší chybu jsem zaznamenal u Lifídry, ale tam mohlo klidně dojít i k mému překlepu v některém čísle za desetinnou čárkou.

Klasický nepořádek Řeků v přírodě, i když hojně pohozených plastů a pneumatik je i u nás.


V Řecku doporučuji tankovat naftu přímo za Eura. Podat obsluze bankovku s 30, 40, 50, nebo 60€ a současně lze požádat o vodu. Nám ji nikde neodmítli, jen jednou oznámili, že není pitná. U každé benzinky je hadice.

Co se týče dopravních předpisů, plné čáry na vozovce, omezení rychlosti a stopky na křižovatkách Řekové považují jen za doporučené, policie jejich dodržování, zdá se, nekontroluje a nepokutuje. Jen u měření rychlosti předem vyznačeným radarem tuto skutečně dodržují. Řekové jsou velmi dobří řidiči, vyježdění a jezdí i hlavou na rozdíl od našich. Také proto jsem na asi 5000km po Řecku neviděl ani náznak nebezpečné situace, natož havárii. Přitom v Srbsku na cca 2 x 800km 2x havarovaný kamion. A pozor! Řekové, asi z důvodu ušetření sloupku, osazují značku „Zákaz vjezdu do jednosměrné ulice“ na levou stranu vozovky! Mně se tak díky sledování navigátoru jednou podařilo do jednosměrky v opačném směru zajet. Nic tragického, protože řečtí řidiči počítají se vším, ale pozor na to. Jen jízda za mokra vyžaduje opravdu opatrnou jízdu – jejich asfalt za mokra pěkně klouže, což jsem si jemně vyzkoušel ve velkém stoupání v horách na 1.převodový stupeň, kdy mi občas proklouzla při řazení přední kola. I oni při dešti velmi zpomalí! Víkendový provoz na silnicích je podstatně pomalejší, domácí říkají, že Řekové jsou s autem na procházce. Nesouhlasím s těmi, kteří mně před sobotním a nedělním provozem varovali, že v tomto čase řidiči hodně pijí.


Kvalita silnic o něco málo horší než u nás, ale neprojel jsem žádnou dálnici s tak hrozným povrchem jako u nás na D1 a D2. Bylo vidět, že Řekové v posledních letech udělali velký kus práce, hodně investovali do nových a náročných dálnic s mnoha tunely a mosty v horských terénech. Hlavně koncem min. roku a letos urychleně instalovali množství dálničních mýtnic za účelem rychlejší návratnosti vložených investic. Často se jedná jen o lehkou buňku u nájezdu nebo výjezdu z dálnice. Viděli jme ve dvou případech improvizovanou možnost objetí mýtnice domácími znalci. Rovněž investovali do rekonstrukcí – rozšíření vozovek a zvýšení jízdních pruhů na nedálničních silnicích. Zřejmě na úkor základní údržby okresek.


Na rozdíl od nás nemají ještě krajinu hyzděnou poli se solárními panely.

Než si koupíte řeckou specialitu víno Retsina, nejdříve ji ochutnejte, protože jí mají mnoho druhů. Pro neznalé, Retsina patří do kategorie aromatizovaných vín a vyrábí se z různých odrůd hroznů s přídavkem pryskyřice z borovice. Při její výrobě přitom záleží nejen na kvalitě vína jako základního produktu, ale i na kvalitě pryskyřice. Může se pít samostatně, s vodou jako vinný střik, někdo si ji ředí Colou, také jako aperitiv. Vhodná k rybám, salátům a řeckým jídlům.

 

11.5.

Z domu jsme vyrazili pohodlně kolem deváté ráno tak, abychom byli večer na vyguglovaném nocovišti u Szegedu. Čtyřdenní dálniční známka (Ematrica-Vignete) pro Maďarské dálnice v Rajce stála 1650 Huf, zaplatili jsme 6,5€. U Rajky též začíná přivaděč na dálnici. Do dnešního spacího místa v Kiskundorozsma u Szegedu jsme dorazili v pohodě.

12.5.

Průjezd Srbskem a Makedonií bez problémů. Jen jsme konstatovali, že v Srbsku více, v Makedonii o trochu méně šidí na dálničních mýtnicích a benzinkách při placení v hotovosti Eury. Proto jsme se rozhodli před koncem Makedonie zaplatit u jedné z posledních benzinek kartou. Bohužel se nepovedlo, obsluha tvrdila, že má něco s internetovým přenosem. Příště jsme se už dopředu ptali, zda berou platební  kartu. Na jedné mýtnici v Srbsku se platilo, i když nebyla celá dálnice dokončená. Provoz na celé srbské dálnici byl minimální. Srbové i Makedonci jsou celkem přívětiví, řidiči poměrně klidní, pokud se na dálnici vyskytli. Večer jsme přespali na vyguglovaném místě v řecké Gianitse (GPS N40,78836 E22,41753).

13.5.

Ráno jsme po snídani vyrazili do Edessy. V již dříve prostudovaných cestopisech na internetu jsem si pročetl problémy s hledáním známých travertinových vodopádů. Měl jsem vytipována dvě místa. Nad městem to nevypadalo, tak jsme projeli úzkým centrem, až jsme narazili na jakési směrovky. Ty však posléze zmizely. Poslední, ukazovala do vrat stadionu na parkoviště, kam bychom se nevešli. Volné místo jsme však našli o kousek dál. Podle intuice jsme se vydali hledat vodopády. K čichu se za chvíli přidal i sluch a zrak objevil ukazatel na vodní mlýn. Usoudili jsme, že hluk vody a mlýn by mohly souviset s blízkostí vodopádu. S mlýnem jsme ve stráni objevili i muzeum mlýna a množství různých koryt a kaskád. Voda spadala kamsi dolů, do vegetace, ale na vodopád to nevypadalo. Jinak velmi romantické místo. A vodopád nikde.

 

Po absolvování sestupu několika zajímavými parkově upravenými terasami se v okrasné zeleni prosvětlilo. Na konci, ještě poměrně vysoko nad srázem do údolí, se objevila prosklená horní stanice výtahu. U něj čekala nervózně pokuřující žena, usilovně mačkající tlačítko výtahu. Byl jsem zvědav, jestli takto postavený výtah v liduprázdném místě vůbec funguje. Mezitím jsme zkoušeli ze ženy vypáčit nějaké informace o vodopádu. Bohužel, jak je v této zemi povětšině obvyklé, k dorozumění nedošlo. Hydraulický výtah v chladném ránu nakonec dojel jen metr pod stanici a žena se začala zabývat mobilem k přivolání výtahářů. Nečekali jsme a jali se hledat dále. Z výhledu od výtahu bylo jasné, že v nejbližším okolí se vodopád nenachází. Vylezli jsme opět vzhůru do pěkného parku a zde nás konečně prodavačky otevírající stánky s květinami nasměrovaly. Přátelé, vodopády jsou nádherné, včetně parkové květeny, schodišť a teras. Za hlavním vodopádem je přístupná galerie. Kolem 10 hodiny jsem musel fotografické stanoviště u spodní části vodopádu opustit, kvůli náhle ještě zesílenějšímu proudu vody a následné vodní mlze. Pro další sestup k místu s kanály, kde oba vodopády spojují své vody, by bylo třeba pláštěnky nebo aspoň deštníku. Opravdu doporučuji nevynechat a prošmejdit! GPS N40,80505 E22,05560.

 

Po Edesse jsme navštívili Vergínu. Najít hrobku dalo jako obvykle trochu práci. Logistika není silná stránka Řeků. K amfiteátru-divadlu a venkovním vykopávkám jsme po asi třech ukazatelích cestu nenašli, což nás mrzí. Klimatizovanou hrobku Filipa II ano, ale jen podle vracejících se davů na placené parkoviště (GPS N40,4850 E22,3220). Expozice (N40,48755 E22,32080) pod zemí celkem zajímavá, ale ve tmě. Jednou jsem dokonce narazil čumákem do stěny v domnění pokračování prohlídkové trasy. Podobně si představuji hrobky faraonů v Egyptě. Zákaz fotografování. Vstupné drahé.

 

Cestu z Vergíny jsem úmyslně zvolil přes hory kvůli romantice. Děsné vracáky a stoupání. Ale také výhledy, které nejsou pro lidi se závratí. Mimochodem, spodem je již částečně hotová dálnice. Za Grevenou je pod mostem vidět kousek nádherného toku říčky Stena, razícího si cestu zúžením-průrvou mezi skalami. Zastavte, a kochejte se, foťte, točte. GPS N40,05102 E21,48079.

14.5.

Navzdory varováním, že se v Kalambace nebo Kastraki u Meteory nedá přespat, jsme sjeli kousek od hlavní ulice a v klidu přespali. Odhadoval bych to na GPS N39,7014 E21,6260. Případně lze i dále od centra směrem k řece v pravoúhlých uličkách. Hned z rána jsme vyrazili na Meteoru. A udělali jsme dobře. Nejdříve jsme navštívili klášter Megalo Metamorfosi. Přístup po mostě, malým tunýlkem ve skále a dál nahoru. Obdivuhodná členitá stavba na vysoké skále se ztíženým přístupem zejména v minulosti. Dále jsme navštívili Vaarlam. Všechny kláštery jsou zajímavé a mají více-méně nějaké expozice. Každý má zavřeno v jiný den. Pěkné výhledy na ostatní kláštery na okolních skalách. Všude vstupné jen 2€. Pozor, ženy musí mít sukně, třeba i přes kalhoty! (nepřipraveným ženám sukně zdarma u vrátnice zapůjčí). Krátké kalhoty pod sukní nevadí.

 

V pozdním dopoledni už kvůli zájezdovým autobusům nebylo na parkovištích k hnutí, takže jsme si ještě prohlédli zvenku i ostatní kláštery a přejezd do Ioanniny. Za Kalambakou se nám podařilo zakufrovat. Kousek za ní ukazovala šipka na Ioanninu odbočení doleva. Navigátor nereagoval svým obvyklým hlášením „přepočítávám trasu“, tak si pěkně frčíme dál. Silnice se zhoršovala. Tušili jsme, že něco neklape. Po chvíli jsme s úlevou narazili na nějakou hlavnější silnici. Kousek dál jsme se rozhodli na malém parkovišti u mostu přes řeku dát kávu. Parkovalo tam jedno auto, asi nějakého rybáře. Bylo horko, tak jsme otevřeli doširoka dveře, dali vodu na sporák a vylezli ven se protáhnout. Znenadání vyběhlo ze křoví velké bílé psisko a se zuřivým štěkotem se hnalo na nás. Od řeky někdo na psa zakřičel. Místo aby se pes zastavil, vyřítil se další, tentokráte hnědý pes a přidal se k útočící bílé bestii. No nic. Zaklapli jsme dveře a v horku popili kávu.

 

Po pár km další jízdy počalo být podezřelé, že nás navigátor začal posílat doprava na různé polní a lesní cesty. A čím dál víc i na pěšiny pro chodce. Silnice se začínala kroutit a zvolna stoupat. Jména vesnic nám nic neříkala. Posléze jsme zastavili v jedné vesnici. Jenže najít v Řecku člověka, co by pochopil naše přání, není jednoduché. Po chvíli motání se na návsi nám jeden domorodec s flintou, ovládající němčinu a rozumějící mapě ukázal, kde jsme se ocitli. Vysvětlil jednoduše cestu zpět a kde se napojit na správnou. Po návratu na správnou silnici jsme si zvolili cestu přes hory. Nebyl jsem dosti nabažen horami a přírodou. Máte-li obytný automobil, tuto cestu doporučuji jen otrlým řidičům. Sjezdil jsem všechny evropské hory, i v Dolomitech jsem na Auronzo musel řadit jedničku.

 

Ale v Řecku, v horách, nepočítaně! Někdy jsem žasnul a vážně uvažoval o tom, jestli se třeba může zadřít převodka řízení. Nakonec někde za Metsovom, přiznám se, jsem to vzdal a najel na úplně novou dálnici do Ioanniny. Nádhera. Dlouhé tunely 7 až 9 km dlouhé rychle střídaly mosty přes hluboká údolí a klidná jízda. Před Ioanninou nás čekala odměna. Dálnice ještě nebyla placená. V Ioannině jsme navigaci nevěřili a zajeli jsme si asi půl kilometru přes centrum. Město, kde sídlil známý janinský paša, má pěkné opevnění s branami, uvnitř muzeum s mešitou a minaretem. Za hradbami u jezera je pěkná promenáda. Poblíž je také jeskyně. Nám se podařilo bez problémů zaparkovat u jezera – GPS N39,6729 E20,8616.

 

Z Ioanniny jsme popojeli do Monodendri, kde jsme přespali nad vesnicí (GPS N39,88326 E20,7445). Už tam parkoval VW Transporter s rodinou. Společně jsme si zvykali a zkoumali nebezpečnost toulavých psů. Moc jsme raději z aut nevycházeli, protože jak se venku něco šustlo, už se seběhla smečka 4 bezprizorních psů. Konec konců jsme zjistili, že oni se nás také bojí a jsou hrozně vyhladovělí. I když, čert jim věř, mám svou zkušenost z bulharských hor. Tam jsem od tří psů vyvázl jen s natrženou pláštěnkou. Během cestování po Řecku jsme zjistili, že každé parkoviště patří 2-3 toulavým psům. Navenek, ať se tváří bojácně, nebo bojovně, všichni jsou vystrašení a lidí se bojí. Jsou to chudáci, živící se odpadky a milosrdnými turisty. Je jich v Řecku obrovské množství. O něco méně je stejně postižených koček.

15.5.

Následující den jsme popojeli na lepší výchozí místo do kaňonu Vikos a objevili dva francouzské obytňáky, které zde na parkovišti zřejmě přespaly (GPS N39,88156 E20,7491). Údajně jeden z nejhlubších kaňonů Evropy jsem musel vidět. Byl jsem zvědav, zda bude větší a zajímavější než francouzské kaňony Verdon, Tarn a Ardeche, či rakouský Ötscherloch, jak obstojí se slovenskými dolinami Gaderskou, Kvačianskou, Zadielskou. Na konci osady se nachází kostelík a přírodní amfiteátr. Od něj započal sestup do kaňonu. Přibližně se mělo jednat o téměř kolmý 900metrový sestup. Klesání sestávalo převážně z různě velkých a nepravidelných kamenných přírodních stupňů. To bylo něco na mé koleno. Kousek před dnem kaňonu se jde po vlnité skorovrstevnici. Až dále se sestoupí na úplné, balvanité dno kaňonu. To je nejhezčí část. Chvíli jsme tam relaxovali a kochali se. Větší kus vede cesta asi 20m nade dnem, a spodní část kaňonu je zhruba do jedné čtvrtiny výšky dost zarostlá vegetací (stromy, keře), takže toho dole zase tak moc vidět není. Jen impozantní hrozivě vysoké zvedající se stěny. Pokračoval jsem ještě asi 2km dál, ale nevypadalo to na zlepšení, takže jsem se obrátil zpět. A kalvárie výstupu zpět v řeckém horku, kdy unavené nohy odmítaly zvedat se na 30, někdy 40cm vysoké schody, nastala. Odpočinkových přestávek přibývalo, hloubka ode dna se sice zvětšovala, ale nahoru toho neubývalo. Všechno jednou skončí. I náš výstup. Po krátkém oddychu nahoře jsem se rozhodl odpočívat dále za kolečkem – pokračováním jízdou.

 

Ze satelitní mapy Google vypadá městečko Étoliko jako umělý, přesně kulatý ostrov s pravidelně rozmístěnými příjezdovými komunikacemi přes dva mosty z protilehlých stran a třetí cestou jako noha písmene T. Jelikož bylo na naši plánované cestě, rozhodli jsme se ho navštívit. Leží přesně uprostřed stejnojmenného zálivu nedaleko Messolongi. Má úzké uličky dýchající klidem a pohodou. GPS parkoviště s event. možností přespání N38,43890 E21,35221. Od severu se k městečku projíždí pěkným kaňonem Kilisura. Další případné nocoviště GPS N38,3588 E22,1374 přímo u pláže za Agios Spyridon.

 

Najít velké, předem vyguglované parkoviště (N38,48170 E22,48607) v Delfi nebyl problém. Zaparkovali jsme na opačné straně od stojících autobusů. Šel jsem na průzkum, protože jako obvykle nikde žádné ukazatele na archeoareál. Prošel jsem západní část městečka a neobjevil jsem ani IC. Teprve při zpáteční cestě se nad naším parkingem vynořilo velké návštěvnické archeocentrum. Ale má radost byla předčasná. Ve vstupním vestibulu nikdo, jen u portýrského stolku zapnutý monitor a nějaké srovnané papíry. Informace pro nás žádné. Za rohem konečně živáček s miminem v kočárku. Na dotaz jen krčil rameny, že neví kde se památky nachází. Ale ochotně se mnou i miminem zašel do jakési konferenční místnosti. Zde zrovna probíhala výuková akce s portrétem nějakého vousatého vědce na plátně.

 

Pozeptání u podšéfové kurzu nepřineslo kýžený výsledek. Mladík se mnou ochotně probíhal chodbami a schody nahoru, dolů, napříč a tak různě. Zdálo se, že jsme v nějaké cizí zemi, kde o Delfách nemají ponětí. Pobíhání nám aspoň pomohlo ujasnit společnou dorozumívací základnu. Uměl trochu německy a malinko česky, protože je ve Švýcarsku ženatý s Češkou. Při návratu do vestibulu se konečně objevil člověk, který aspoň vyhledal a ochotně zkopíroval list se schématem některých památek v okolí Delf ze vzdělávacího školení. Před setměním nás přišlo okouknout, jako všude na parkovištích, pár toulavých psů. Noc byla klidná, jen někdy kolem půlnoci nás vyrušilo kvílení jednoho pokousaného psa z dvojice místních potulných psů, jež prohrála souboj o toto výhodné místo. Podobně jako taxikáři o stání. Vyhrála přesila tří proti menší skupině dvou chudáků.

17.5.

Ráno jsme projeli městem a podle schématu se přesunuli do oblasti památek. Před nimi se parkuje více méně na obou stranách silnice(N38,4800 E22,50004). U pokladny jsem žádal jednu seniorskou vstupenku a jednu normální. Na požadavek pokladní jsme předložili pasy. Baba tvrdila, že když mám v pase rok narození 1944 a teď je 2011, že mi ještě není 65 let nutných pro senior vstupenku. Požadoval jsem tedy levnější vstupenky jen pro venkovní část bez muzea. To tento matematický genius odmítnul, a přestože je zde také prodával, poslal nás pryč. O asi 200 m dál u vstupu do venkovního areálu vše proběhlo bez zdržení. Obdrželi jsme seniory, úsměv a ještě nějaké vysvětlivky na směr.

 

Celý areál se nám líbil, včetně parkové úpravy. Po absolvování jsme se posunuli o kus dále, kde byla další část. A pak ještě další, zase dále po silnici. Spokojeni jsme se vrátili k autu a namířili si to ke Korinthu. Vzhledem k placeným úsekům dálnice jsme se v Elefsině rozhodli pro pobřežní silnici s výhledy na moře. Ještě před kanálem v osadě Charalampos nás navigátor hnal na místo, kde podle naší mapy 1:300 most nebyl, podle satelitní mapy Google byl, podle fotografií Korint.kanálu nebyl (tato záhada bude vysvětlena při návratové cestě z Peloponésu). Rozhodli jsme se pro předem vyguglovaný neplacený most kousek od mostu dálničního. Navigace se však odmítla podřídit a tak jsme nakonec s obelstěním navigátora a trochou kufrování dorazili na místo(N37,92762 E22,9950) ke stání přímo u průplavu. První pohled shora do průplavu je dech zatajující. Impozantní hloubka nás překvapila. Kochání, focení, točení.

 

Památky (N37,90591 E22,87813) v Archea Korinthosu (Starý Korinth) jsme okoukali zpoza plotu, protože už bylo zavřeno. Pokračovali jsme nahoru na Akrokorint(N37,8899 E22,8682), který měl být podle našich informací otevřený až do 19h. Měl. Ale nebyl. Aspoň jsme se těšili nádherným výhledem z parkoviště. Za rohem jsme objevili menší obytňák mladé německé dvojice s malým dítětem. Prodiskutovali jsme moje nejednotné informace z internetu ohledně nočního stání. Němec nám ukázal u nich vydanou publikaci s popisy míst na Peloponésu včetně míst ke stání. Byla tam dokonce fotografie několika přenocujících obytňáků. My jsme stejně byli rozhodnuti tam přespat. Údaje v německé knížce potvrdily i posádky dalších 4 německých obytných aut, postupně dorazivších nahoru a ukazujících stejné knížky. I když někdo z nich říkal, že údaje v nich uvedené nejsou spolehlivé. Nakonec dorazil ještě Rakušan. Takže nás tam bylo 7 aut. A bylo veselo.

18.5.

Po snídani jsme vyběhli nahoru a prohlédli si rozsáhlý areál pozůstatků opevněného města s hradem. Náš další cíl bylo Diakopto. Před Diakoptem jsem se stavil omrknout předpokládanou úzkou skalní strž asi 4 km JZ od Akraty. Na Googlu vypadala zajímavě. Tuhle přírodní záležitost doporučuji jen majitelům ropných vrtů a hledačům adrenalinu, co neví jak lépe utratit peníze a čas. Už jenom šplhání třítunového auta na trojku, dvojku a jednou i na jedničku do dlouhého stoupání na úzké silničce s mnoha vracáky, kde se musí počítat s náhlým vybafnutím zpoza rohu nějakého protisměrného vozidla, je dosti náročné. A nakonec úzká skalní rozsedlina je možná dole dokonce nepřístupná. Sám kvůli času a náročnosti jsem se o to ani nepokusil. Spokojil jsem se jen s pohledy z mostu dolů. Pro velkou hloubku a blízkost křivých skalních stěn to ve foťáku ani nevyšlo. Jen v kameře to ukazuje pravou skutečnost v hloubce rychle se řítící vody potoka. Do toho shora padá pěkný vodopád. Opravdu to není pro každého, jen pro blázna jako jsem já. Obětovat tolik nafty, rizika a času jen kvůli takovému pohledu. Kdyby náhodou někdo chtěl, GPS mostu je N38,1461 E22,28435. A dostal-li by se někdo i dolů a vrátil se živ, rád bych viděl fotky toho spodku.

 

Diakoptu jsme se stavili na nádraží úzkokolejné zubačky. Co kdyby, navzdory internetovým zprávám o jejím zrušení spolu s jinými železnicemi coby krizovými opatřeními řecké vlády, náhodou ještě žila? A dobře jsme udělali. Měli jsme štěstí. Informace z internetových diskuzí sice hovořily o rušení a omezení vlakových spojů a některých tratí spolu s propuštěním 3,5tis. zaměstnanců z 10 tisíc a o dvoj až trojnásobném zvýšení jízdného. Kupodivu zubačka z Diakopta přece jen premává. Dokonce za ¾ hod. má odjezd. Rychle do auta, něco sezobnout a hurá na vlak. Ve všední dny jezdí 3x denně, o víkendu 4x. Ale pěkně zvedli jízdné. Zpáteční pro dvě osoby téměř 40€! Přesto jsme je dali a nelitovali jsme. Přednosta stanice, výpravčí a pokladní v jedné osobě také neuměl počítat, stejně jako baba v Delfách. Velmi dlouho mu trvalo, než vypsal na počítači jízdné. Poté přešel k tiskárně, která po chvíli přemlouvání vytiskla celkem 6 tiketů pro nás dva. To zabralo tolik času, že se za námi vytvořila malá fronta a on znervózněl. Sumy ze všech lístků pak ještě zvlášť na cáru papíru sečetl. Ale blbě. To jsme zjistili až ve vlaku. Vzápětí se dostavil vlak. Všichni se do něj hrnuli.

 

Přednosta-výpravčí-pokladník vyvolal na peroně zmatek, neb všechny lidi z posledního vagonu vyhnal a nasměroval do prvních dvou. V zadním, v I.tř. zůstala jen jedna dvojice co si připlatila na lepší výhled a fotografování. Rychle jsme usedli na poslední dvě volná sedadla vpředu prvního vagonu. Ještě chvíli se řešily různé zmatky ve vagonech z důvodu očíslovaných sedadel, ale nakonec vláček s mírným zpožděním vyrazil. Během jízdy jsme zjistili, že sedíme na jiných sedadlech, než bychom měli. Na našich správných sedadlech přes uličku měla manželská dvojice uložena objemná zavazadla. Drážní organizátor zůstal naštěstí na nádraží, takže další zmatky nehrozily. Jízda kaňonem s tunely, galeriemi, mosty a vodopády trvá jedním směrem přes hodinu a je fantastická. Vlak projíždí krásnými scenériemi, prudké vodopády, krásný kaňon, úzké mosty a tunely s galeriemi se střídají.

 

Lidé fotili a točili jako o závod. My jsme vystoupili ve stanici Mega Spileo, protože zbytek cesty do Kalavrity už není tak atraktivní. Bohužel pěší výstup ke klášteru trvá přes hodinu a půl, takže by se nedal stihnout návrat vláčku. Trochu jsme si prohlédli okolí stanice. Vzápětí se ochladilo a začalo drobně pršet. Sedli jsme si tedy do pěkné výletní restaurace s hořícím krbem na kávu. Vlak funguje z 95% jen pro turisty. Tudíž celou cestu cvakají fotoaparáty a vrčí kamery. Té krásy kolem je tolik, že to jeden ani nestačí. Navíc výhledy z vláčku i přes velké prosklení omezují turisté pilně dokumentující krásné scenerie.

19.5.

Přespali jsme v Diakoptu na pláži se sprchou(N38,2018 E22,19341). Jelikož, že se mi kaňon Varaikos tak líbil, rozhodl jsem se ráno pro dobrodružnou  adrenalinovou výpravu, projít si pěšky nejhezčí část. Potíž je ovšem v tom, že úzkokolejka je stavěna velmi úsporně a okolo tratě zbývá mezi stěnou vagonu a skálou, stěnou tunelu či zábradlíčkem děravého mostu místo jen pár centimetrů. Pěšákovi na mostě překvapenému náhlým vyjetím vláčku ze zatáčky nebo tunelu pak nezbývá než skočit do vodopádu v propasti nebo se nechat semlít. Pečlivě jsem si tedy prostudoval jízdní řád a doby jízd vlaku a propočítal předpokládané časy, kdy se nepohybovat v ohrožených prostorách. Tyto začínají asi 5km od nádraží. K prvnímu mostu jsem se dostal asi 10´před předpokládaným příjezdem vlaku. Původně jsem si říkal, že vlak bezpečně a včas zaslechnu.

 

Omyl. Říčka a vodopády v kaňonu tak burácí, že vlak nelze včas uslyšet. Jen chvílku jsem váhal, ale nakonec jsem se spolehl na své výpočty a urychleně most bez podlahy přeběhl. Vyšlo to. Vlak mně nesrazil dolů. Ale do tunelu o pár metrů dál jsem už neriskoval. A poprávu. Za pár minut z něj vyjel vlak a lidé z vlaku mávali sebevrahovi. Pochválil jsem si své výpočty a nyní jsem bez obav mohl určitý čas pokračovat dál. Stálo to za to. Že tohle píši, svědčí o mém přežití i zpáteční cesty. Každopádně jízdu vláčkem vřele doporučuji.

 

Po tomto adrenalinovém výletě jsme si chtěli prohlédnout i onen skalní klášter Mega Spileo. Oproti klášterům Meteora nás trochu zklamal. S novou fasádou nevypadal zdola moc starobyle. Jen jsme zhotovili dokumenty a pokračovali přes hory do Olympie. Po dojezdu už byl areál zavřený (8,30-15h). Prohlédli jsme si ho aspoň přes plot. Prošli jsme si ještě také vlastní městečko, obchodní třídu (aby byla spokojená i manželka) a blízké okolí.

Přespali jsme na pláži se 4 německými obyt.automobily (N37,4691 E21,629735) u Agios Nikolaos/Zacharo.

20.-22.5.

Následující den jsme přejeli zkoumat další pláž kousek vedle u Neochori(N37,43417 E21,65271), kde nikdo nebyl + lepší dál o cca 800m jižněji(N37,42669 E21,65719) se sprchou a dvěma německými páry ve dvou obytňácích. Zde jsme zůstali až do neděle. Celkem čistá pláž, moře úžasně modré a čisté jako v celém Řecku. Němci sem jezdí již pár desetiletí. I nyní zde byli již delší dobu. Popíjeli víno z nedalekého vinného sklepa i místní pálenku-vínovici. Z čehož nám dali na důkaz přátelství a sounáležitosti ke společenství obytných vozů ochutnat. V plné sezoně zde však prý bývá dost lidí a policie obytná auta vyhání. Zaručená pitná voda se dá načepovat ve dvou vodovodech v divokém kempu poblíž Elia-Kalo Nero (N37,37089 E21,6862), vzdáleném necelých 9km. Mezi tím jsou ještě pláže s možností kempování, kde jsme se stavovali při průzkumu: u Kato Taxiarches (N37,4191 E21,6618)-sprcha;   a jižněji: Stomio (N37,1852 E21,5755); Romanos - romantické místo s bizarními skalami (36,9864 E21,6521)(N36,9880 E21,6493);

 

Po třech dnech jsme usoudili, že by to stačilo. Jižněji jsme navštívili pěkné městečko Pilos s pěkným hradem a známý záliv Navarino, kde Řekové se spojenci porazili r.1827 tureckou flotilu. Navigace zde měla žertovací náladu a posílala nás zkratkami přes úzké strmé uličky, jednou dokonce po schodech.

Jižněji jsme prošli velikou benátskou pevnost z 15.stol. v Methoni s nepřístupným podzemním prostorem. Na skalnatém výběžku do moře končí hrad romantickou kamennou věží. Také jsme si prošli městečko. Odtud jsme se vrátili zpátky do Pilosu a pokračovali přes hory do Messinie.

 

Přespali jsme na menším parkovišti spolu s 5 obytňáky a nezbytnými toulavými psy poblíž Messinie v plážovém areálu Bouka (N37,0147 E21,9980). V místě WC, voda, na pláži sprchy, dětské hřiště, na každém konci restaurace, dvě hřiště. Před večerem bylo trochu živěji, ale noc celkem šla. Další místo by bylo na druhém konci areálu (N37,01317 E21,9931). V sezoně asi hodně lidí.

23.5.

Cestou jsme projížděli Kalamatu. Dle informací tam měl být hrad. V centru města jsme marně hledali IC i hrad. Nenašli jsme ani jediného člověka, který by nám rozuměl a pochopil, co hledáme. Do Mavromgati(též Mavrommati) jsme přijeli přes bývalou Arkadskou bránu s navazujícím opevněním bývalého města Messéne ze 4.stol. př.Kr. (N37,18675 E21,91330). Hradby byly 9km dlouhé, 3m široké, 5m vysoké a měly 30 bastionů. Nedaleko je i zřícenina bývalého hradu kupodivu se směrovkou od křižovatky. O kus dále a níže u vesnice Mavromgati se nalézá velký archeoareál (N37,1787 E21,9177) s menším parkingem a pitnou vodou. V době naší návštěvy bylo otevřeno i když bylo pondělí. Vstup zdarma, ačkoli běžně bývá 6 €. Celý areál se nám líbil. U vchodu dva velmi příjemní pánové. Viděli jsme zde antické divadlo, zbytky chrámů, Asklepiův chrám vč. lázní a sněmovny, půdorys římské vily s mozaikovými podlahami, agoru, stadion s gymnasionem a další menší objekty. Cestou ke stadionu jsem pojednou spatřil asi 2 m před sebou tlustého černého hada. Navzájem jsme se oba vyděsili. Zatím co já se zastavil, černý a škaredý tlusťoch se kvapně odkroutil do trávy. Spěchal jsem dolů ke stadionu varovat manželku, která přes bifokální brýle špatně vidí dolů před sebe na zem. Hrozně se vyděsila a hned šlapala poslušně za mnou. No, poslušně, za chvíli už šla vedle.

 

Musel jsem kontrolovat cestu nejen před sebou, ale i před ní. Od stadionu jsme se vraceli nahoru. Cestou okolo agory kráčela manželka po velkých kamenných obrubnících lemující agoru. Najednou kouknu, dva kroky před ní se vyhříval na slunci malý štíhlý hádek s barevnými příčnými proužky na těle. Skoro bych řekl, že se spokojeně usmíval. Zařval jsem na manželku Stůj!! Manželka pokračovala dalším krokem. Opětovně jsem zařval, jak nejvíc jsem mohl. Další krok už naštěstí nedokončila. Jen hádek se asi přestal usmívat a maličko zvedl hlavu. Okamžitě jsem ho cvakl do foťáku a hned jsme začali zrychleně opouštět areál. No, rychle to nešlo, protože tento hádek měl docela krycí barvu do zelené i suché trávy a byl malý. A já musel zvolna slídit, kam klademe nohy. U vstupu jsem to nahlásil jednomu z příjemných pánů. Bohužel neuměl ani německy, ani anglicky. Nakonec jsem z něj vydoloval, že černý „megalo“ had není nebezpečný, zato malý barevnější hádek ano. Doma jsem se ho na internetu snažil identifikovat, ale moc se mi nedařilo. Vycházela mi zmije paví, s jedem 5x silnějším než disponuje kobra. Ta by se však v Evropě neměla vyskytovat, pochází z Asie a Cejlonu. Nebo trochu méně podobnější zmije rohatá žijící v Severní Africe a Blízkém Východě. Případně na Balkáně žijící zmije růžkatá, která by ale měla být větší. Poslal jsem fotku do brněnské ZOO a ta se vyjádřila, že to vypadá na velmi vzácného  hroznýška tureckého z rodu Fryx. Takže, v Řecku pozor na hady! Od tohoto incidentu jsme chodili na úzkých pěšinkách velmi pomalu a s vytřeštěným zrakem před sebe.

 

Při zpáteční cestě na jih od Kalamaty jsme přespali na pobřežní promenádě u moře v malé vesničce poblíž Avie (N36,94877 E22,14397). A aby toho nebylo málo, při večerní procházce jsme vylekali slepýše. Aspoň deset roků jsem neviděl hada, a teď v jedno odpoledne hned tři! Možná je to statistickou pravděpodobností, protože v hospodách se téměř nevyskytují. Leda vycpaní.

24-25.5.

Další den jsme zaregistrovali možnost kempování na klidné pláži u Neo Oitilo(~N36,69386 E22,3888), kde stála 4 obytná auta. V okolí Pirgos Dirou jsme hledali známou vodní jeskyni Glyfadu. Nalezli jsme však jen Vlychadu. Usoudili jsme, že přes podobný název to nebude ona a jali se pročesávat okolí. Podle mapy by se tam měly vyskytovat tři, nebo čtyři jeskyně. V místě Vlychady je na mapě vyznačena jeskyně Spileon Dirou. Asi o 5 km jižněji měla být Alepotrypa a asi další 1 km jižněji pak námi hledaná Glyfada. Obě posledně jmenované jsme však nenašli. Nikda žádná cedule, směrovka, nic. Bolest Řeků. Řekli jsme si, nejkrásnější vodní jeskyni Macochu máme doma pod nosem, tak na ty jejich kašlem. A jeli jsme dál.

 

Oblast Mani - velmi zvláštní krajina. Zejména úplně jiná architektura lidských sídel. Všechny stavby z kamene. Staré i nové. Žádné červené střechy. Jako země hradů. Většinou dům jako kostka s vedle přilepeným kvádrem na výšku. Nebo jinak. Dům s vedle přilepenou hranatou věží. Některé nahoře dokonce náznak cimbuří. Jindy komplex hranatých budov. Jako hrad bez hradeb. Také doporučuji k návštěvě. Ve vesnicích z těchto hradů a hrádků se klikatí úzké kamenné uličky. Ale průjezdné. Ovšem jen zvolna a opatrně. I místní tady jezdí opatrně s ohledem na možný protisměr. V ostrých záhybech jsou často zrcadla dobrými pomocníky. Líbila se nám kamenná vesnice Lagia, ale perlou je Vathia. V Porto Kagio je malá pláž. Možnost přenocování (N36,4283 E22,48674) již dříve popsaná jiným autorem v jiném cestopisu z Řecka. Právě z této vesničky bylo jedno z nejhorších stoupání na jedničku. Velmi úzká silnice bez svodidel a na boku strmá děsná hloubka. V jednom místě dole na dně rozbité auto. Kdo jen trochu trpí závratí, nejezdit!

 

Kotronas jsme přímo na molu u rybářského přístavu uviděli 3 obytňáky. Malá vesnička se nám zalíbila a rozhodli jsme se zůstat aspoň dvě noci. Na večeři jsme si zašli do místní taverny dát si čerstvou grilovanou rybu. Zapili jsme ji Retsinou. Velmi příjemný stařík-majitel taverny prostřel na terase ubrus. Když zjistil, že jsme z ČR, trochu se rozpovídal omezenou angličtinou. Dokonce byl v obraze s rozdělením Československa. Všude jinde na Balkáně ČR neznali, ale když se řeklo Československo, hned se jim rozsvítilo. To tam má pořád zvuk. Na molu jsme měli možnost pozorovat zblízka život rybářů a jejich slabé úlovky, když je vykládali z bárek. Zřejmě je pravda, že ryb v moři ubývá. Vedle mola se nachází menší písčitá pláž. A zase velmi čistá a tmavě modrá voda. Ti Řekové snad do moře lijí inkoust, nebo co.

26.5.

Menší přesun na tip z internetu. Ageranos, pláž vhodná pro malé děti, 3 obytňáky s mrňaty, bez vody, bez WC. (N36,67973 E22,52201). Vzhledem k zamračené obloze a velkému větru s vysokými vlnami jsme se rozhodli následující den popojet a učinit páteční nákup v Githiu. A navíc si udělat neplánované prodloužení naší trasy do Monemvassie.

27.5.

Po nákupu na pátečním trhu v Githiu jsme cestou zpozorovali romantickou pláž u Agios Konstantinos s vrakem lodi. Na parkovišti u pláže 5 obytňáků (N36,78905 E22,58223).

Monemvassia (N36,68647 E23,05429), byla založena v 7.stol. uprchlíky před Slovany na poloostrově, původně spojeném s pevninou, později odděleném překopáním a následně zase spojeném kamenným mostem. Romantické staré městečko s úzkými uličkami a bizarními domečky na boku hory se zříceninou hradu nahoře. Část je v ruinách, část udržovaná v původním historickém stavu a několik domků je obydlených. V uličkách a u domů tvořilo výzdobu množství různobarevných květin a solitér. Velmi romantické místo. Trochu nám připomenulo francouzský Mont St. Michel. Byli jsme nadšeni a fotili a fotili, natáčeli a natáčeli. Z pěkné Monemvassie jsme se přesunuli podle původního plánu do města Sparti. Zde jsme nouzově s dalšími dvěma obyt.auty přespali na parkovišti u Lidlu, protože nahoře na parkovišti u Mystry byl zákaz. V noci k nám trochu doléhal hluk z nedaleké hlavní silnice.

28.5.

Hned ráno jsme se přesunuli na horní parkoviště(N37,01256 E22,36432) u rozsáhlého historického areálu mrtvého města Mystras. Kousek pod ním býval pramen pitné vody, dnes tekoucí jen slabě. Ale další, vydatný pramen pitné vody,  je o kus dál západněji(~N37,07673 E22,36787) u silnice pokračující nahoru. Mystras je také velmi zajímavá lokalita. Nemyslím tím u parkoviště kozu na stromě okusující čerstvé listy, ale ruiny byzantského města ze 13.stol. Hodně turistů, hlavně ze zájezdů, vyplivnou autobusy nebo auta na horním parkingu a dole na ně počkají. Já jsem to štěstí neměl, a tak jsem po uhrazení vstupného 5 € u horní středověké brány vystoupal nejprve nahoru na zříceninu hradu dokud nebylo horko a měl jsem dost sil. Zříceniny hradů u nás, nebo v Řecku se v zásadě až tak moc neliší. Hlavně dobou vzniku a rozlehlostí. Myslím, že v Mystře vzhledem ke kopci a teplu nic nikomu neuteče, když hrad vynechá a půjde rovnou dolů do středověkého města. Individuální turisty, stejně jako mně, čeká pak výstup zpátky nahoru k autu. Mně trval 25 minut rychlejším krokem. Celkem jsem v areálu strávil 3 ½ hod. Ve městě je dost poměrně neporušených kaplí, kostelů a klášterů byzantského stylu s různě zachovalými malbami a vnitřní výzdobou. Nejhezčí byl ten nejspodnější. Jen v jednom se nesmělo fotit s bleskem. Ani výhledy nejsou k zahození. Opravdu se mi areál líbil a doporučuji k návštěvě. Ta koza ze stromu už slezla, tak tu tedy asi neuvidíte. I my jsme byli zvědaví, jak se dostane dolů. A z ničeho nic, koza už tam nebyla.

 

Z Mystras jsme ještě stihli přejezd do Mykén. Zde, přes úplně novou a velkou ceduli zákaz kempování na parkovišti(37,73041 E22,7539) u areálu, jsme se po domluvě s rakouskou dvojicí z menšího obytňáčku a vzhledem k časné předsezoně, rozhodli přespat. Noc proběhla úplně klidně, až na občasné tlumené poznámky nám neznámého nočního ptáka. Sousedé ho zřejmě znali, protože ho pojmenovali nějakým mně neznámým jménem. Ale u nás se určitě nevyskytuje.

29.5.

Mykény, po řecku Mykines. Nejedná se o druh oděvu, nýbrž o původce mykénské kultury sestávající z ruin hradu a šachtových hrobů. Vstupné 8€, 8-18h. Do zbytků hradu jsme vstoupili hned zrána, ještě než se oteplí, známou Lví branou. Po pravé straně míjíme 10m hluboké šachtové hroby z obrovských kamenných kvádrů. Dál se v místě schodiště vstupuje do míst bývalého hradního jádra. V zadní části se nalézá výpadová branka a podzemní pramen. Na ten jsem byl připraven baterkou. Na co jsem však připraven nebyl, bylo po asi 4 schodech do temné hlubiny obrovské a solidně husté mračno malých mušek. Nekousaly. Jen bylo tak husté, že pro jiné návštěvníky bylo neprůchodné.

 

Zatajil jsem dech, rozhodnut po vyčerpání jeho poloviny v plicích okamžitě se obrátit k úprku ven, abych se dostal ven nezadušený. Má výdrž byla odměněna dalším sestupem po 33 mokrých, nebezpečně kluzkých schodech. Málem jsem na nich v zatáčce havaroval. Dole na konci byla v blátě kaluž vody. Určitě nepitné. Venku na slunci už čekal dav lidí, zvědav s jakou vylezu. Tvářil jsem se, jako bych byl ve sklepení sám a žádnou mušku nepotkal. Jen ať si to taky zkusí. Při zpáteční cestě jsme se stavili v muzeu. Jak nejsou muzea nějak zvlášť mojí prioritou, jeho expozice byla zajímavá. Jelikož jsem ještě podle mých materiálů postrádal Lví hrobku a známá slabina řecké logistiky ji tajila, zkusil jsem se optat ochranky. Ochotně mně ukázala do málo prošlapané části areálu. To svědčí o tom, že ji zřejmě polovina turistů neobjevila. Také impozantní. Po odchodu z areálu jsme se ještě zastavili o kousek níž v tzv. Atreově pokladnici, což byla velká kupolová hrobka z doby bronzové. Přitom jsem si uvědomil, že jsme nahoře minuli další hroby, umístěné před hradbami. Tak jsem se tam ještě vrátil a nafotil.

 

Z Mykén jsme pokračovali v kličkování Řeckem prohlédnout si hrad Tyrins před Navpliem. Evidentně jsem tuto rozsáhlou zříceninu podcenil. Jedná se o rozvaliny mohutného hradu z doby bronzové s hradbami z kyklopského zdiva 5–10 m širokými, původně až 20 m vysokými a váze jednoho kamenného kvádru kolem 15 tun. Dle báje je postavili Kyklopové. Odtud jejich pojmenování. Takové hrady mám rád. Neleží totiž na žádném vysokém kopci. Parkoviště (N37,6009 E22,799) zdarma, 8,30-15h, vstupné 3€.

 

Po obědě jsme díky asi mému překlepu v navigátoru nemohli najít cestu na pevnost Palamidi v Navpliu. Kroužili jsme snad 2 hodiny v jeho okolí a navigace nás pořád posílala nějakými úzkými uličkami kamsi do vrchu. Ale ne do toho správného. Nakonec jsme to vzdali a jeli do centra. Zde se stal pro Řecko logistický zázrak a objevili jsme značení, po kterém jsme úspěšně vyšplhali až nahoru k parkovišti (N37,5614 E22,8047). Tady nás štěstí opustilo, neb 8 minut předtím ukončili prohlídky. Varování pro následovníky, zavírají už ve 14,45h. Ani těch pár minut jsme neusmlouvali. Nevěřili, že si jen prstíček ohřejeme a hned vypadneme. Měli jsme časovou rezervu, tudíž jsme se rozhodli počkat do rána. Zatím jsme se pokochali výhledem na pod námi rozložené Navplio. Pak jsme se spustili dolů, prověřit jedno z míst na eventuální nocování. Jednalo se o parkoviště nad městskou pláží a pod 900 schody na pevnost.

 

Manželce se v tom horku nikam nechtělo, tak průzkum širšího okolí zbyl na mně. Vydal jsem se k nedalekému vršku s ruinou druhé, menší pevnosti. Za ní se nacházel francký hrad a dál k němu přilepená byzantská pevnost. Všechny tři objekty jsou na skále, spadající na jižní straně strmě do strašně modrého moře. Celé jejich nejbližší okolí je pěkné, s romantickou uličkou kroutící se mezi baštami. Shora je rovněž pěkný výhled na Navplio a přístav s nedalekým opevněným ostrůvkem Bourtzi (loď 4€). Při pozorování města jsem si pojednou všiml poblíž kotvící velké nákladní lodi v přístavu 4 stojících obytných aut. Vida, tam se dá také přespat. Po návratu k autu jsem ho tam přemístil (N37,5689 E22,8011). Vypadalo to na klidné spaní. Později se přidala ještě tři auta. Nakonec nás tam spalo osm.

 

Odpoledne a podvečer jsme strávili pěší prohlídkou města, přístavu, parku a uliček. Také jedné večerní nedělní svatby. Na nábřeží jsme objevili hejno zvláštních dvou druhů nožních samohybů pro dvě a čtyři šlapací osoby. Jednalo se o čtyřkolky, se dvěma volanty a samostatnými pedály i bubnovými brzdami pro každou osobu. Byly předmětem studia pro hlouček turistů. Také jsem se o to pokusil, ale bez praktického vyzkoušení se nedalo moc pochopit, jak to funguje dohromady. Nebyl vidět žádný diferenciál, ani rozdělovač brzdného účinku. Ani žádné hlasovací zařízení pro sjednocení točení volanty. Večer před zalehnutím nás znepokojil příjezd velkého nákladního auta k nákladní lodi. Naštěstí noc proběhla rozumně. Až brzy ráno se na lodi probudil bagrovitý vykladač a začala překládka štěrku. Měli to dobře zorganizované, včetně opatření proti rozsypávání štěrku mimo.

30.5.

Ráno jsme definitivně dobyli pevnost Palamidi (vstupné 4€). Je hodně rozsáhlá. Důležité je neminout na začátku vpravo pravděpodobně bývalá kasárna pro ubytování posádky, vypadající jako samostatný hrad. Nejzajímavější je pak vzadu další, jakoby samostatný hrad s terasami, schodišti, kaplí, a tmavou kobkou bez okna se sníženým vstupem, snad hladomornou. Horní část vlevo od vstupní brány je nejvyšší a tomu i odpovídá panoramatický výhled na obě strany poloostrova. Před odjezdem jsme ve městě ještě z pramenu(N37,56475 E22,84030) doplnili pitnou vodu.

 

Z Navplia jsme měli namířeno do Epidauru, jinak Asklepionu, Asklipia či Asklepiových lázní. Jak už jsem zjistil při plánování trasy, v Řecku nejen, že mají dvě různá písmena E, dvě O, naproti tomu C+K jako jedno písmeno apod. ve třech abecedách, ale některá města mají dva nebo tři různé názvy. I u lokality Epidaurus naleznete čtyři možnosti. Nejvýznamnější památkou je zachovalé a funkční obrovské divadlo-amfiteátr ze 3. stol. př.Kr. s vynikající akustikou, pro 14000 diváků. Při jeho návštěvě si na podiu zrovna nějaká skupinka herců zkoušela nějaké přednesy, výborně slyšitelné bez elektroniky až v poslední řadě. Mezi stromy je budova muzea s velmi zajímavými exponáty. Pozůstatky gymnasionu a odeonu, Asklepiova chrámu, vedle ukázky výroby a repase kamenných dílů, římských lázní a dalších objektů zakončují základy baziliky. Vstupné 6€, provoz 8-18h vč. pondělků. Parkoviště s vodou pod stromy zdarma (N37,5968 E23,0755).

 

Když už jsme v Řecku, byli jsme také zvědaví na dvě kruhové propasti(N37,4697 E23,1673) u Didymy. Jedna je vidět už ze silnice. U té bližší už parkovala dvě velká rakouská obytná auta. Za kovanou brankou se prošlo tunýlkem a vylezlo se nad schody dolů k přírodnímu ochozu na vnitřní straně propasti. Zde se nachází nabílená kaplička s venkovním velkým křížem a několika řadami židlí. Interiér kapličky je zařízen jako modlitebna. Na stěnách obrazy s náboženskou tématikou. Na protilehlém konci bíle svítila další, menší kaplička, vyhlížející jako příbytek poustevníka. Druhá, větší propast je asi o 500 m dál. Pěšky neodbočovat vpravo a pak už ji lze zahlédnout.

 

Při plánování trasy jsem poblíž na Googlemaps hledal něco na přespání, nejlépe u moře. Našel jsem asi 8 km od Didymy pláž(N37,4493 E23,1240) u vesničky Salantion s pár domy. K mému překvapení jsem nebyl první, kdo našel toto místo. Na jinak prázdné velké pláži bylo pod několika stromy roztroušeno 8 obytňáků! Větší část pláže (Saladi) viditelně kdysi patřila k velkému nepoužívanému luxusnějšímu hotelu s asi 15 venkovními bungalovy. Odhadem tak pro jeden tisíc rekreantů. Mezi parkovou úpravou bazén, uprostřed s barem a toboganem, různá sportoviště. Dnes však úplně zpustlý. V přízemí prosklení restaurace, baru, herny a dalšího příslušenství zdemolované. V době slávy určitě supermísto. Nyní jen průzračné moře a liduprázdná pláž vhodná pro kempování obytných automobilů, které ji objevily.

31.5.

Pláž a klidné místo se nám tak zalíbily, že jsme zde pár dnů neplánovaně zůstali. Opět jsem se musel pochválit, jak dobře jsem toto místo vyguglil. Až na komáry. Ti na Google nějak nebyly vidět. Ve středu nás přestalo bavit zavírat se před nimi o půl deváté večer do auta a rozhodli jsme se jet dál poznávat nová místa. A také jsme potřebovali nakoupit. Vzhledem k časovým rezervám v našem plánu cesty jsme tedy pokračovali dál na jih s rozšířením cesty objetím celého poloostrova Argolida.

2.6.

Ermioni jsme v místním velkém řeckém supermarketu nakoupili. V lázeňském městečku Methani se rozhodli přespat zaparkováním s kolegou obytňákem z Rakouska (N37,5769 E23,3893). Ten však posléze odjel do Galatas. Nakonec však přijely dvě veselé posádky z Itálie. Občas nám z nedalekých momentálně nepoužívaných lázní zasmrděl sirovodík, ale jinak byl klid. Prošli jsme si pěkný parčík s majáčkem nedaleko našeho nocoviště i promenádní nábřeží s palmami a pozorovali přistávání trajektů u mola. Nejen nefunkční lázně, i částečně zdevastované provozní budovy u pláže, zkrachovalý hotelový komplex u Salantionu, zavřené taverny čekající snad na sezonu, spousty zrušených benzinek a nedostavěných domů pozorované při naší cestě svědčí o stavu současné řecké ekonomiky.

 

Osobně je nám velice líto tak krásné krajiny, nádherného čistého moře a vzácných památek. I lidé jsou zde celkem pohodáři a vstřícní. Pro Řecko byl odjakživa turistický ruch důležitým zdrojem zaměstnanosti a příjmů. Možná jim turisty odlákala současná módní vlna cestování do Thajska, Egypta, Tuniska a podobných destinací. Ale zpět k naší cestě. Postupně jsme projeli Kalloni, Paleo Epidavrosem, Nea Epidavrosem (zdejší oblázková by pláž ušla, ale ježci), průzkum pláží v Korfosu, Katakali, Kato Almiri, Loutru, avšak nic pro nás. Ještě nějaké další, vždy padák dolů k moři a pak zase kroucení volantem nahoru. No hrůza nafty. Ale potřebovali jsme utratit čas, abychom dojeli do Athén až v sobotu večer, a současně zdokonalili soukromou databázi možností. Nakonec jsme skončili na opět dopředu vyguglovaném místě u pláže v Isthmii u Korinthu (N37,9138 E23,0080). Žádný obytňák, trošku víc lidí než na předešlých plážích, ale ti k večeru odešli. Zato měla pláž sprchy. Na opačném konci parkovaly 4 dodávky mikrobusové velikosti jako pojízdné bydlíky 4 cikánských rodin.

 

Okolo po plotě rozvěšené deky a oblečení, na lavičce vrchovatá hromada dalšího textilu. Dodávky z boku otevřené odhalovaly interiér upravený jen pro polohu vleže. Udělali jsme si průzkumnou procházku okolím. Při návratu k autu se k nám přitočila mladá dvojice a slečna prohovořila česky. Žije zde již několik let s místním přítelem. Dlouho v těchto končinách nepotkala Čecha a byla ráda, že si má s kým popovídat. Dostali jsme od nich mnoho informací o současném životě v Řecku. Také nám doporučila návštěvu místního pátečního trhu. Pro jistotu jsem se zeptal, zda je zde naše přespání vzhledem k cikánské skupině bezpečné. Podle nich bylo naše místo v dostačující vzdálenosti.

 

A navíc měli cikáni od policie povolení jen na 2 dny a ty vypršely včera. Takže už měli být pryč. Snad je má policie pod kontrolou. Silný vítr s velkými vlnami k večeru přinesl bouřku. Představil jsem si vzduch v malých uzavřených dodávkách cikánů. V každém 2 dospělí + 2-3 děcka, do té doby skotačící na pláži a bavící se pouštěním vody ze sprchy. Inu nezvyklá na tekoucí vodu. Možná spali na sobě. Ráno však byli pryč. Využili jsme to pro přemístění se na jejich post. Byl v klidnějším místě a se sprchou na pláži hned vedle, dál od opravované hospody. Následující den jsme tedy navštívili místní trhy kvůli doplnění čerstvých zásob. Z trhu nás cesta vedla okolo bydliště mladého páru.

 

Ti zrovna snídali na terase, hlasitě nás zdravili a nakonec dokonce pozvali večer na grilované ryby. Jaké bylo naše překvapení po návratu k autu. Jedno cikánské auto bylo zpátky a žena opět prala prádlo u sprchy na pláži. Po otevření našich dveří se k nim ihned přitočilo jedno cikáně k provádění průzkumu. Moc milé nám to samozřejmě nebylo. Na základě pozvání našich nových přátel jsme museli znovu zajít do vzdálenějšího supermarketu koupit nějaké dárky pro večerní návštěvu. Při procházení podruhé okolo jejich domu, jsme se jim svěřili s návratem cikánů. Poradili nám, ať tedy pro jistotu vrátíme auto na původní místo. Což jsem hned učinil. Po návratu ze supermarketu koukám, koukám a cikáni opět vyklidili pole. Tudíž jsme nanovo změnili naše stanoviště.

 

Tentokrát už to bylo naposledy. Odpoledne  jsme si udělali procházku k ponornému mostu přes Korintský průplav, o kterém už byla řeč. Zajímavá technická záležitost. Toto místo střídavě funguje pro lodě plující jedním směrem. Po nějaké době mají volno lodě plující z opačné strany. Mezitím mají přestávku, která je využita pro zdvižení mostu ze dna kanálu do úrovně silnice. Lodě mají z obou stran červenou, naopak autům do 3t a chodcům zasvítí na cca půl hodiny zelená a mohou na druhou stranu. Takto se cykly střídají. Trochu mi to připomnělo křižovatku v Gibraltaru, kde pro změnu místo lodí křižovala vozovku letištní ramway s letadly. Konstrukčně je ponorný most zavěšen na 4 lanech, navíjených na bubny umístěné ve všech rozích. Na obou koncích vjezdů na most stojí u závor informační displej, ukazující časy, kdy bude most otevřen pro auta a poté jak dlouho ještě. K večerním rybám nám řecký přítel připravil několik čistě místních specialit. Mimo jiné mně osobně překvapilo, že se cuketa dá sníst, když je připravena po řeckém způsobu. Během večeře nám noví přátelé nabídli sobotní výlet přes Loutraki do oblasti Perachory a v podvečer dovedení na pro nás strategicky výhodné parkoviště v Athénách. Také jsme měli čerstvé zprávy, zda tam nebudou nějaké nepokoje v souvislosti s krizovými opatřeními řecké vlády.

4.6.

Na domluvený výlet jsme vyjeli z Isthmie naším obytňákem i s našimi sympatickými přáteli přes Loutraki (lázně, pěkný vodopád), ke slanému jezeru Limni u Perachory. To vzniklo propadnutím části zemského povrchu i s vesnicí 15 hodin po zemětřesení před asi 500 lety. Jezero vytékalo v naši přítomnosti do moře silným proudem. Nebyli jsme si jisti, kolik dělá podzemní zdroj a kolik současný odliv. Zaparkovali jsme poblíž malé pláže na kraji u hospody, kde by se dalo v mimosezoně i přespat (N38,0322 E22,8935). Pěšky jsme si jezero s nádherně modrou a čistou vodou obešli. Na protějším břehu zrovna u restaurace věšeli na napnutý provaz čerstvý úlovek chobotnic. I okolí jezera je pěkné. Bílé vápencové skály nádherně ladí s modrou barvou jezera. Stejně tak malý bílý kostelík. Od jezera jsme pak pokračovali do antického okrsku bohyně Héry Heroionu(Ireo) s pozůstatky chrámu ze 6.stol. př.Kr. U něj na vršku je parkoviště(N38,0290 E22,8534), kde stálo asi 5 obytných aut a 2 autobusy. Areál sloužil i jako věštírna. Na konci pěkného skalního hřebene se dojde k mysu s majákem, který fungoval jako významné strategické místo ve II.sv.válce.

 

V pozdním odpoledni jsme pak i s našimi průvodci vyrazili do Athén. Výborně nás navedli na dálnici až za mýtnicemi a bravurně provedli spletí téměř 5milionového velkoměsta (včetně předměstí Pirea) na bezplatné parkoviště s volnými místy(N37,9395 E23,6878) (?N3793845 E23,68959 změř.na místě). Za volná parkovací místa a asi jen 10 minutovou/~7km vzdálenost od akropole jsme zaplatili nočním hlučným provozem blízké frekventované osmiproudé komunikace. Před večerem jsme si ještě prohlédli vedlejší marínu s jachtami, rybářskými bárkami, policejními čluny a vojenským námořním muzeem na dvou starších vojenských lodích. Naši přátelé spojili službu pro nás s návštěvou athénských rodičů místního přítele. Ti pro ně záhy přijeli a my se s nimi s poděkováním srdečně rozloučili.

5.6.

Athény. Krátkou vzdálenost jsme ráno ocenili, protože se nám podařilo dobře zaparkovat(N37,96968 E23,73588) ve stínu hned naproti Olympionu a kousek od muzea i vchodu na Akropoli. Další podobné místo k parkování by mohlo být(N37,96796 E237326), nebo možná(N37,9695 E23,7232). Ještě dole mně překvapil svou zachovalostí Héfaiston z 5.stol. př.Kr. Prošli jsme bez placení vstupem (1.nedělě v červnu zdarma, jinak 12€), vyšplhali na Akropoli, a kulturní hody nastaly. Celá Akropole je nádherná, skvělý výhled na všechny strany. Shora je vidět množství dalších památek. Manželce se podařilo vyslechnout v jedné části Akropole fundovaný výklad od maďarské průvodkyně, mně zase na jiném místě od české. Pak jsme si informace vyměnili. Nasyceni dojmy jsme sestoupili do staré části Athén, Plaky. Pěkné, staré úzké uličky, schody a romantická zákoutí se střídala s krámky a hospůdkami. Také pěkné. Dole jsme se pak ještě zastavili u Hadriánova oblouku. V Olympionu si prohlédli ruinu Diova chrámu a zbytky řeckých obydlí. Athény byly pěknou koncovkou cesty po řeckých památkách. Perla na závěr. Měli by je projít všichni. Ještě odpoledne jsme se přesunuli na sever na pláž v osadě Skala. Už i v tomto období byla dost našlapaná. Kopírovali jsme tedy zvolna pobřeží severním směrem. Nakonec jsme zakotvili na písečné pláži s majákem na konci u vesnice Arkitsa (N38,75199 E23,03562). Přestože teď o víkendu už byla také částečně zalidněná, přece jen poskytla autu stín a nám slušné vykoupání v čistém moři. A tmavě modrém. Jak jinak. Také by to šlo v sousední osadě Edipsos s promenádou (N38,75524 E23,03186).

6.6.

Následoval průjezd Lamií. Z Lamie jsme jeli přes hory na Domokós. Celkem slušná silnice. Po vyjetí na vršek jsem zastavil na boku silnice, abych zapojil měnič a mohl nabíjet manželčin mobil, ke kterému měla pouze 240V nabíječku. Přitom jsme zahlédli nad vyšší trávou vyčnívat dvě malé chlupaté štěněčí hlavičky. Nějaké, s prominutím hovado, zase vyhodilo v horách bez civilizace malá štěňátka. Bylo řecké horko a voda v suchých horách nahoře není. Došlo nám, že v první řadě jsou dehydratovaná. Bála se k nám přiblížit a jen z té trávy vykukovala. Manželka obětovala jednu misku a dali jsme do ní vodu. Okamžitě se na ni obě vrhla, včetně třetího, které se objevilo dodatečně.

 

Samozřejmě všechnu vodu v tom fofru vylila. Tak jsme dali druhou a misku přidrželi, protože za vodu obětovala i strach. Následně jsme ještě obětovali jednu a půl masové konzervy. Bylo nám jich strašně líto, ale s sebou jsme je vzít nemohli. Nejhorší je, že se zde ani nejednalo o parkoviště. Byla to náhoda, že jsme tam na vrcholku zastavili, stejně částí auta do vozovky a jen na okamžik. Ještě dlouho jsme nadávali neznámému bezcitnému gaunerovi. Je to asi takový sport Řeků, že bordeláři odhazují cokoli kamkoli a mezi to patří i odkládání psů, koček, štěňat a koťátek na parkovištích. Tam je občas někdo nakrmí. Častěji je však nakopnou a odeženou. Proto jsou chudáci tak vystrašení. A kdo s sebou vozí vodu?

 

Dole pod horami jsme projeli osadou Fársala. Tam byl určitě bývalý starosta Jiří Čunek na zkušené. Nebo Řekové ve Vsetíně? Na jejím okraji jsme totiž spatřili asi pět, nebo více domů smontovaných z obytných buněk stejně jako ve Vsetíně. Na dvorcích mezi nimi se pohybovali cikáni.

Za Larissou jsme opět najeli na silnici po několika kilometrech přecházející do krátkého zpoplatněného úseku nově budované dálnice, abychom projeli soutěskou Tembi. Uprostřed jsme si všimli na jednom z parkovišť umístěných stánků a nápadně více zaparkovaných aut. V domnění, že v tomto místě lze sejít na dno kaňonovitého údolí jsme zastavili a podchodem prošli na opačnou stranu silnice. Cestička opravdu sestupovala dolů okolo dalších stánků.

 

Na dně jsme pak objevili malé řecké Lurdy. Před skálou se vyjímalo průčelí malého kostela, který uvnitř pokračoval jeskynním interiérem. Kousek vedle zase úzká chodbička končící podzemním, asi posvěceným pramenem s léčivou vodou. Ta byla ostatně k dostání v malých památečních lahvičkách v jednom z kiosků. Vedle cesty vyvěral ze skály velmi silný zdroj pitné vody, možná také léčivé. Každopádně jsem z obou zdrojů vodu okusil. Třeba jsem si prodloužil život o pár dnů. Podél cesty ještě byla restaurace a velká prodejna s místními specialitami. Na konci sociální zázemí. Před výstupem zpět na silnici jsme minuli člověka namáhavě lezoucího po čtyřech a po kolenou směrem ke kostelu a podzemnímu pramenu. To potvrdilo naši domněnku o významnosti tohoto místa jako řeckých zázračných Lurd. Okolní turistický byznys dokresloval kolorit místa. Spodní část soutěsky je poměrně hustě zarostlá stromy a keři, takže nemá příliš kaňonovitý vzhled. Až její konec je zajímavější.

 

Při přípravě cesty jsem na internetu narazil na informace o magnetické hoře Lifídra. Odbrzděné auto prý v určitém místě jede samo do kopce. Tudíž jsem si její návštěvu zaplánoval do cesty, nelitujíc zvýšených nákladů za naftu. Po delším pátrání jsem objevil i jeho GPS, které jsem si pravděpodobně chybně zaznamenal. Přes svoji sklerotickou paměť se mi však na místě podrobnosti vybavily. Od Leptokarye na Olympské riviéře silnice zpočátku asi 4 km stoupá jen pozvolna. Dalších 12 km následuje značné stoupání z 200 m do 1000 m n.m. v serpentinách. Napočítal jsem 28 vracáků, kde jsem řadil na dvojku. Ono zvláštní místo (N40,03214 E22,51168) je mezi dvěma vracáky na asfaltu vyznačeno nápisy „MAGNETIK“, „STOP“ + další dva. Zastavili jsme na Stop.

 

Vyřadil jsem s nohou na brzdě a opatrně ji povoloval, abych se náhodou nerozjel z kopce zpátky dolů. A nastojte! Auto se opravdu začalo pohybovat nahoru! Vystoupím, koukám, kopec není přerušený, vede stále nahoru. Kroutím hlavou, sjedu s autem níž a zkouším znovu. Stejný výsledek. Ještě jsme to zkoušeli podle internetu s plnou plechovkou piva. Výsledek byl, ale velmi slabý. Plechovka se pootočila a dost. Zastavila se vždy o nějaký malý kamínek. Chodil jsem sem a tam, koukal na silnici jako husa do flašky. Nedalo mi to spát. Fyzikálně to není možné. Tak snad optický klam, nebo jiná, třeba oční nebo psychická záležitost? Nakonec doma jsem si na to tento fenomén posvítil. Mé tušení se potvrdilo. Teď mám jistotu, jak to je. Ale na místě je dojem stoprocentní. Pokračovali jsme ještě vytrvalým stoupáním s neustálým kroucením volantu a řazením dál, až do Karye.

 

Můj předpoklad, že odtud bude trochu fotografovanější horská skupina Olympos(Olymbos) s nejvyšším vrcholkem vysokým 2917m n.m. se potvrdil jen částečně. A navíc se potvora schovával do mraků. Cestou zpět jsme se zastavili u krásného odpočinkového místa s posezením a pěkně upraveným vydatným pramenem pitné vody. Využili jsme to ke kompletnímu osprchování v autě a okamžitému doplnění spotřebované vody. Na druhé straně silnice jsem chvíli pozoroval větší želvu, už čtvrtou na této dovolené.

Zkušenosti jiných cestovatelů z internetu potvrdily popisy Olympské riviery. Její návštěva je pro majitele obytného automobilu ztrátou času. Pláže pěkné, udržované, patřící hotelům, penzionům a restauracím. Večer do noci velmi živo, všude plno rekreantů, žádné soukromí a klid. Na severním konci riviéry jsme při objíždění pláží objevili pěkné, klidné místo. Hotel, restaurace a dva domy, rybářský přístav, stání pod borovicemi u pláže. Klid. Pěkné, romantické místo. Jen dvě vady. Nepořádek na pláži a přísný zákaz kempování i v mimosezoně.

Přespali jsme nakonec v relativním klidu na ulici mezi hotely v Paralii (N40,27356 E22,59830).

7.6.

Pomalu jsme se posouvali k severu. Do plánovaného nocoviště před Makedonií jsme měli dost času, tak jsme se zastavili v Alexandrii. Pěkný kostel v centru, živá obchodní třída, zdevastovaný „kulturní dům“ jako ze socialismu.

Silnice od Alexandrie až k makedonským hranicím není zpoplatněná, protože se nejedná o plnohodnotnou dálnici. Přespali jsme na vyguglované ulici na kraji Polykastra (N40,99579 E22,57774). Ještě v předvečer jsem v rámci přípravy na další den nastavoval do navigátoru trasu přes Makedonii a Srbsko do Maďarska. Dvě, možná tři hodiny, jsem seděl za volantem a přemlouval ho, aby na maďarské straně si to namířil nejkratší cestou do Kiskundorozsmy u Szegedu. Měl povolené všechny druhy dálnic, vozovek a já nevím co všechno. Ať jsem vzal jakoukoli trasu, nejkratší, nejrychlejší, ekonomickou či snadnou, vždy mi objel začátek maďarské dálnice.

 

I když jsem mu přidal další pomocný průběžný bod před toto místo, nebo těsně za něj. Najednou mně do otevřeného okna pozdravil nějaký místní obyvatel, který mě asi drahnou dobu pozoroval: „Halo, sprechen Sie deutsch?“ Na moji kladnou odpověď pokračoval dotazem, zda nepotřebuji pomoc. Odpověděl jsem, že leda tak kladivo na tu potvoru navigátorskou. Začal se smát a povyprávěl, jak ho také jednou navigace v nějakých horách stále posílala na kozí stezky. Takže jsem mu poděkoval za ochotu s tím, že vážný problém nemám, protože v nejhorším na hranicích přivážu volant na rovně a pojedu a pojedu. To opět dokazuje řeckou povahu, kdy na jedné straně odvezou přítele člověka - psa na opuštěné místo, i do něj kopnou, ale na druhou stranu jsou k lidem velice přátelští, vstřícní a ochotní sami od sebe pomoci.

8.6.

Hned ráno jsme vyrazili přes Makedonii a Srbsko do Maďarska. Makedonská dálniční mýta moc nebolela. Až v Srbsku nás mýtnice na úseku Niš – Bělehrad šokovala. Vyplázli jsme 23 €. Když se k tomu přidají další srbské úseky, vyleze to celkem na víc jako 30 €. Došla nám trpělivost, protože už jsme byli dlouhou cestou trochu finančně zesláblí a rozhodli se jet mimo dálnice. Ostatně podle map vedou nějaké silnice převážně souběžně s dálnicí. Jen třeba o 10 km vedle s projížděním vesnic. Ovšem praxe ukázala, že z Bělehradu jsme jeli dobrých 40 až 50 km v nekonečné koloně všech druhů vozidel průměrnou rychlostí 30 km/h.

 

Zvláště v okolí Bělehradu se často stálo u semaforů nebo za autobusy v zastávkách. Celou trasu skoro až k hranicím Maďarska tvořila silnice v hrozném stavu o šířce naší okresky. Měli jsme čas, tak jsme se obrnili trpělivostí a postupovali k Maďarsku. Během cesty jsme pochopili, proč se nám předtím tak krásně jelo po poloprázdné dálnici. Když si představíte, že za celou nedostavěnou dálnici přes Srbsko zaplatíte o polovinu víc než za celoroční dálniční známku na všechny dálnice u nás, nebo jinak, za projetí srbské dálnice tam a zpátky trojnásobek naší celoroční známky na všechny dálnice, tak se člověk nemůže divit jízdě domorodců po okreskách. Kdyby tam člověk měl služebně jezdit třeba týdně z Niše do Bělehradu, tak by za to mohl mít časem nové auto. Po těchto souběžných okreskách jede  všechno, traktory, autobusy, kamiony, převozci nových automobilů, osobáky, motocykly. A silnice je přecpaná samozřejmě oběma směry, takže předjíždění nepřipadá v úvahu. Po dálnici jezdí jen cizinci a občas mercedesy a BMW.

 

U těch je důvod jednoznačný. Na hraničním přechodu do Maďarska byla veliká cedule o možnosti zakoupit maďarskou dálniční známku. Poslal jsem tam maďarsky hovořící manželku. Donesla ji včetně dokladu, ale za 9,5€.  Bylo mi to divné a v našem přenocovacím cíli jsem ho začal porovnávat s dokladem z Rajky, kde jsme platili běžnou cenu 6,5 €. Na obou paragonech cena 1650 HUF. A pak mi to došlo. Platili jsme Eury a těch si řeknou tito lupiči, na kolik si troufnou. Při reklamaci řeknou, že jejich firma připočítává příplatek, nebo se jinak vymluví. Takže šidí i Maďaři. ČR ovšem v šizení není žádná výjimka. Nejznámější je v zahraničí Praha svými taxikáři a hospodskými. Kvůli šizení Srby a Makedonci, jsme po zkušenostech začali platit kde to šlo, kartou. Řekové se nám zdáli poctivější a navíc mají Euro.

 

V maďarské Kiskundoroszmě jsme postavili auto na stejné místo, jako před 4 týdny při cestě do Řecka. Manželka se šla projít. Jako vždy se zajímala o zahrádky a jejich úpravy. Zejména květinové. U nejbližšího domu se dvěma stromy obsypanými krásnými třešněmi se zastavila s dotazem, jestli by nějaké třešně neprodali. Odpověď zněla, že ne. Že je neprodávají, ale může si natrhat. Na to jí pán donesl žebřík a nakonec ještě pomohl s natrháním. Vzhledem ke znalosti místní maďarské hatmatilky se s obyvateli domu dále bavila o jejich skleníku a pěkných rajčatech a paprikách. Za závěr nám poradili, abychom s ohledem na blížící se bouřku se nestyděli přemístit auto trochu blíže k jejich domu, že do sloupu el. vedení u něhož stojíme, často uhodí blesk. Z delšího přátelského povídání dokonce vyplynulo, že si nás pamatují z našeho zdejšího přenocování v květnu a že na stejném místě dokonce jednou stáli nějací Němci. Byli tak hrozně milí a laskaví, že se ani nedalo odmítnout pozvání ráno na kávu.

9.6.

Předposlední den nás měl dopravit jen k Bratislavě, kde jsme strávili zbytek týdne u příbuzných jídlem, pitím, hodování a tak pořád dokola.

12.6.

Návrat domů v neděli. Čekalo nás vybalování a aklimatizace do všedních dnů.

 

FOTO ZDE :Foto
 

Komentáře

#1 | jojo dne 12.07.2011 05:55
Naprosto skvělý cestopis, děkuji.
#2 | Vera a Petr dne 12.07.2011 14:04
Cestopis je super ten musel dát práce umi určitě se nám bude hodit
#3 | Traper dne 01.12.2011 02:59
Už se mi povedlo po půlroce konečně vytvořit galerii fotek. Ještě mi zbývá někam strčit ten zbytek cestopisu. Původně jsem ho vložil do Napsat článek-cestopis a už jsem pak nekontroloval, že tam není celý. Nevím kam se to ztratilo. Možná toho bylo moc a nevešlo se. A nevarovalo mně to.
#4 | fun dne 01.12.2011 07:41
Pošli mi cestopis emailem, zjistím kde se stala chyba.pc
#5 | Traper dne 02.12.2011 14:40
K dnešnímu dni je cestopis celý fotogalerie je zatím ve všeobecné části s nadpisem Makedonie. Pracuji na nápravě.
#6 | Traper dne 20.12.2011 13:31
Galerie už je též komplet, dokonce jsem dnes přidal mapku cesty, která se tam předtím nějak nedostala, protože měla větší rozměr a já si toho nevšiml.
#7 | Tompetr dne 13.06.2018 10:22
perfektní cestopis, děkuji.

Přidat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

Hodnocení

Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé.

Prosím přihlaště senebo se registrujte pro možnost hodnocení.

Zatím nikdo nehodnotil.
Vygenerované za: 0.29 sekund
168,737,406 návštěv