Do Norska přes Rusko
Zastesklo se nám po Norsku a tak jsme tam letos opět vyrazili. Vyčlenili jsme si na to celé prázdniny a vzali jsme to trochu netradičně - přes pobaltské státy a Rusko.
Už od loňského roku jsme si zahrávali s myšlenkou vyjet opět do Norska, ale tentokrát to vzít po souši – tedy přes Rusko a na cestu si vyčlenit celé dva měsíce. Když už padlo rozhodnutí, že ano, tak zase vypukla krize na Ukrajině a opět jsme byli na vážkách. Nakonec jsme se rozhodli, že přece jenom pojedeme. Trasu a předběžný program jsme už měli připravený, tak jsme se začali zajímat o ruská víza. S pozůstatky naší 40 let staré ruštiny jsme si na vyplňování žádostí moc nevěřili a kvůli případným nedostatkům opakovaně cestovat do Prahy se nám také moc nechtělo. Na internetu jsme získali tip na fy CRC Consulting s.r.o. v Praze, která nám víza, včetně pozvání, vyřídila a během deseti dnů jsme je měli doma. Pak už jsme konečně začali naplňovat všemožnými zásobami náš Euramobil, zvaný Emil. Na cestu jsme se vydali v sobotu 28.6.2014 před polednem.
Polsko
Polsko jsme pojali pouze jako tranzit. Prvním cílem pro nás bylo polské město Czestochowa, kde jsme si chtěli prohlédnout poutní místo Jasna Góra a někde v okolí potom přenocovat. Cestou se nám ale pokazilo počasí a tak jsme tam dorazili až pozdě večer. Zaparkovali jsme na centrálním parkovišti (50.812887, 19.090810) s tím, že zde můžeme přespat. Shodou okolností po celou noc probíhaly nějaké církevní slavnosti a tak tu byla spousta lidí, stále přijížděly další a další autobusy i osobní auta. Poutní areál jsme si proto za deště prohlédli jen v letu a šli jsme spát.
Další den jsme objeli po okruhu Varšavu a od ní jsme pokračovali po silnici č. E67 do Ostrówa Mazowieckeho, odsud po č. 61 do Augustówa a dál po č. 16 na hraniční přechod do Litvy za městečkem Ogrodniky. Noc jsme strávili na parkovišti na hraničním přechodu ještě na polské straně. Jinak celá trasa Polskem, až na několik malých výjimek, vedla po velmi slušných silnicích.
Litva
Ráno jsme si posunuli čas o 1 hodinu dopředu a vyrazili jsme na další cestu. Po přejetí na litevskou stranu jsme zjistili, že tu je také velké parkoviště, navíc stranou od hlavní silnice a má být pokryté volným Wifi. V Litvě jsme si naplánovali pár míst, která jsme chtěli navštívit. Jako první NP Druskininkai - jezerní a lesní oblast, kde je údajně spousta cyklostezek a volných tábořišť. Vzhledem k neustávajícímu dešti jsme však od toho upustili a pokračovali jsme po trase Lazdijai, Alytus, na A16 a po ní do Trakai. Je to staré městečko, které se chlubí ostrovním zámkem, historickým centrem a starou čtvrtí krymských židů. Zde nám nastaly mírné komplikace, kvůli kterým jsem se ale málem vztekl. Doma jsme nikde nesehnali litevské Lity. V Trakai jsou všechna parkoviště placená a i když je tam obsluha, tak nic jiného než Lity nebere. Zajeli jsme proto na parkoviště v centru, kam nás poslali (54.645335, 24.933979) a kde byl automat. Potom jsem vyrazil do nejbližší do banky směnit Eura. Vytáhl jsem si pořadový lístek, ale když za hodinu čekání u jediné pracující přepážky z celkem tří odbavili dva zákazníky a přede mnou jich bylo ještě asi deset, tak jsem lístek zahodil a vydal se hledat jinou. Tam to sice šlo rychleji, ale když na mne konečně přišla řada, tak to bylo rychlé - neměl jsem u sebe pas. Tak honem skoro kilometr do auta a zase do banky. Konečně máme Lity, dokonce za naše Kč a můžeme zaplatit parkovné. Trakai je průjezdným turistickým cílem a tak to v něm také tak vypadá. Samotný zámek nás trochu zklamal, ale asi jsme moc zmlsaní našimi. Jinak se mu ale nedá upřít jistý půvab a pokud už je člověk v této části Litvy, byla by škoda toto městečko minout. Je zde také možnost pronajmout si plachetnici k vyhlídkové plavbě po jezeře. Samozřejmě jsme také ochutnali něco ze zdejších specialit. Bohužel nás ale stále trochu trápilo počasí. Noc jsme strávili na malém parkovišti v okrajové části městečka (54.645097, 24.943580).
Další den jsme pokračovali do pár kilometrů vzdáleného Vilniusu. Zaparkovali jsme na volném parkovišti u nábřeží (54.696588, 25.266851) nad ulicí Upés gatve. Jinak je rovněž povoleno volné parkování po celé délce této ulice. Pěšky jsme si prošli historické centrum města na druhé straně řeky. Uličky nám trochu připomínaly Prahu. Tato část Vilniusu se nám docela líbila, jen je zde všude velmi silný provoz. Navštívili jsme rovněž turistické informační centrum a chtěli jsme zde získat nějaké informace o NP Ignalina, našem dalším cíli. Překvapilo nás, že kromě Vilniusu mají propagační materiály téměř pouze k NP Druskininkai. Opět nás trápil silný déšť a tak jsme se vrátili do Emila celí promočení.
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali k našemu dalšímu cíli, vesničce Ginučiu poblíž města Ignalia. Vyjeli jsme po A14, u Molétai jsme odbočili na č. 114, dál po č. 1433 a 1423 až na malé parkoviště vedle místního historického mlýna (55.385486, 25.995042). Jeli jsme skutečně velmi hezkou krajinou, zejména kolem silnice č. 114, např. vesnička Labanoras a její okolí. V Giučinai jsme se dali do řeči s místním chasníkem, který v sousedství stavěl roubenku. Slovo dalo slovo, nabídl jsem mu pivko, ukázal nám stavbu i starý domek po babičce, kde přebývá, když je na stavbě. Říkal, že několik let pracoval v Petrohradě, kde si vydělal peníze a za to teď staví. A prý jestli jsme se už byli podívat na místní hoře. Trochu nás překvapil, protože zdejší krajina je sice trochu zvlněná, ale hory!? Nedal jinak, ale protože měl v sobě pivo, tak mi vrazil klíčky od jeho auta, že se tam prostě musíme jet podívat, že je odtud vidět jedenáct jezer. No nechtělo se nám, ale nedal jinak a tak jsme vyjeli. Zavedl nás kousek za vesnici a tam jsme vyšlápli na horu – no hora, takový kopec. Ale ty výhledy!! Lesy a jezera všude kolem. Prý tam chodí dělat i svatby a já tomu i věřím. Pak jsme ještě poseděli, poklábosili o životě. Postěžoval si, že máma byla sice Litevka, od dětství žije v Litvě, po babičce tu má chalupu, manželka je Litevka, ale táta byl Rus a tak je pro úřady Rus a nedovolí mu proto ani přikoupit kousek sousedního obecního pozemku, kde chtěl udělat koutek pro děti.
Ráno svítilo sluníčko, bylo teplo, tak jsme si obešli celou vesničku, navštívili jsme muzeum ve starém mlýně a po obědě jsme se už s Emilem opět vypravili na tu místní horu s vyhlídkou, zvanou Ladakalnis. Pod ní je malé parkoviště (55.366783, 25.986982). Odtud jsme si ještě udělali jeden kratší výšlap na sousední vyhlídku, cestou sebrali pár hub a pak už jsme vyrazili dál směr Estonsko, s malou zastávkou ve městě Ignalina. Za poslední Lity jsme si dali dobrý oběd v restauraci hotelu Zuvedra. Je to hezký hotel nad místním jezerem, v jeho okolí je vybudovaný turisticko-rekreační areál. Z Ignaliny jsme vyjeli po silnici č. 102 na Zarasai a odtud po E262 (A6) na Lotyšsko.
O Litvě můžeme říci, že nás příjemně překvapila. Kvalitní hlavní silnice, a ani ty v zapadlých oblastech nebyly nejhorší – snad jen někde užší. V části, kterou jsme projížděli, je skutečně velmi hezká krajina, kde se nechá provozovat ne příliš náročná turistika ať již pěšky, nebo na kole. Při průjezdu turistickými oblastmi jsme zaznamenali poměrně hustou síť volných jednoduchých tábořišť, kde se nechá nejen stanovat, ale dá se tam i zajet autem. Je tam připravené ohniště, stoly s lavicemi, jednoduchý přístřešek a suché WC. Parkoviště u silnic jsou, ale jen málokde je WC a když už, tak to jsou jen šlapky a je lepší se jim vyhnout. Ve Vilniusu bylo snad v každém hospůdce nebo kavárničce k dispozici volné WiFi. Občas jsme si také všimli zajímavých kontrastů a to jak na venkově, tak i ve městech. „Domek“ jak někde u cikánů, oprýskaný, na pohled jak vybydlený, kolem binec, ale u něho stojí i několik luxusních, téměř nových aut – limuzíny i SUV jako např. BMW či AUDI.
Lotyšsko
Opět stát, který jsme plánovali pouze jako tranzitní. Jeli jsme napříč Lotyšskem po silnici č. 262 na hranice s Ruskem. Až na pár zastávek jsme se nikde nezdrželi. Jestli-že nás Litva nadchla, pak Lotyšsko naopak zklamalo. Všechno jakoby zpustlé, zanedbané. Kolem silnice neudržované pozemky, všude spousta bolševníku. Silnice na mnoha místech rozbitá, ulice ve městech také. Opět se nám pokazilo počasí, začalo pršet a o to ponurejší nám vše připadalo. Projeli jsme městem Kärsava a zamířili na hraniční přechod, kam jsme dojeli kolem 22.00 hod. Odbavení na Lotyšské straně proběhlo v pohodě, omezilo se pouze na kontrolu dokladů a dotaz, zda máme nějaké zboží k obchodování.
Rusko
Zdejší hraniční přechod je asi osobní dopravou méně používán, zato kamiony stály v dlouhé koloně. Na řadu jsme tak jako osobáci přišli hned. Pasová kontrola proběhla bez problému, evidenční lístek jsme rovněž vyplnili v pohodě a tak hurá k celníkům. No a tady začal problém. Na vyplnění celního prohlášení už naše znalosti ruštiny a celních předpisů nestačily. Tak jsem zaběhl k budkám, kde úřadoval starší celník a požádal jsem ho, jestli by nám s vyplněním někdo nepomohl. Poslal nám mladého kluka, ten si mne vzal k další budce a začal nám formulář vyplňovat. Všechno v pohodě, než se zeptal, kolik vezeme alkoholu. To byla otázka, které jsem se obával. Dovážet do Ruska se totiž smí pouze tři litry alkoholu včetně piva a toho jsme měli o hodně víc. Dilema přiznat nebo nepřiznat jsem, s vědomím či spíš nevědomím o důkladnosti prohlídky, vyřešil přiznáním, že dost. No prý kolik. Na to já, že jsme Češi, pivo je pro nás národní nápoj a jedeme na dva měsíce až do Norska, tam je draho atd. No tak ať to prý spočítám. Tak jsem to spočítal na 20 litrů piva, 2 Fernety a 3 lahve vína dodatečně doložené Dášou bez mého vědomí. Celník se lehce vyvrátil a že „tolko nělzja“. Chvilka debaty, ten starší vedle cosi zaslechl a přišel se podívat co se děje. Mladší mu říká, že máme moc alkoholu. Ten na to koukl, mávl rukou, jako nech to plavat a odešel. Mladej počkal, až se zavřou dveře a začal licitovat, že prý to musím odvézt zpět, ale už se nebudu moc vrátit a podobně. No, nakonec přispělo k vzájemné dohodě 10 E v pasu. Pak konečně bouchl razítko na formulář, proběhla zběžná celní prohlídka včetně použití drogového psa, odjezd na poslední stanoviště, kde jsme zaplatili 300 Rub silniční poplatek a po dvou hodinách jsme konečně byli v Rusku. Po pár kilometrech jsme zajeli na parkoviště za nějakou benzinovou pumpu, posunuli jsme si čas o další 1 hodinu dopředu a v poklidu jsme dospali naši první noc v Rusku.
První město na naší další trase byl Ostrov, kde jsme měli odbočit na Pskov. Cesta k němu vedla rovinatou, celkem fádní krajinou, v okolí byly vidět dřevěné vesnické domy, vesměs dost zanedbané, částečně opuštěné, dost jich bylo rovněž vyhořatých. To jsme pozorovali i později při další cestě. Silnice kvalitou odpovídala naší průměrné, o něco širší okresce, ovšem se silným kamionovým provozem. První setkání s řidičskými zvyklostmi a praktikami ruských řidičů nás čekalo právě v Ostrově, na křižovatce se silně frekventovanou hlavní silnicí na Pskov, kde byla totální zácpa kvůli částečné uzavírce nedalekého mostu. Předjíždění v koloně zleva i zprava, tři auta vedle sebe v jednom pruhu a podobně, prostě hrůza. Podobné situace byly i později ve městech, ale to už jsme si trochu zvykli. Překvapivé je, že se to všechno dělo bez pomačkaných plechů, nadávek, posunků a následného vytrubování.
Prvním navštíveným místem bylo jedno z nejstarších ruských měst – Pskov, existující již kolem roku 900. Zaparkovali jsme v boční uličce u jakéhosi úřadu (57.824895, 28.332947) a odtud jsme se pěšky vrátili kousek zpět k Pskovskému Kremlu, v jehož středu je Trojický klášter. Celý komplex jsme si prohlédli a zde jsme také potkali jediného somráka za celý náš pobyt v Rusku. Vypadal na celkem slušně oblečeného cikána a v parku otravoval procházející s žádostí o peníze.
Dalším naším cílem byl Veliký Novgorod. Původně jsme měli v úmyslu jet přímo z Ostrova po A116, ale snímky silnice z Googlu nás odradily a tak jsme zvolili delší a zdánlivě lepší cestu přes Pskov. Ze Pskova jsme vyjeli po kvalitní silnici č. M20 (E95) směr Petrohrad. V obci Feofilova Pustyń jsme odbočili na č. R52 a už po pár kilometrech jsme těžce litovali. Široká silnice, rovná jako když střelí, ale povrch ze samých děr. 70 km jsme kličkovali po celé šíři silnice rychlostí stěží 30 km/h, kolem pustina, jen les, bažiny, občas nějaké auto. Někde v půlce nám navíc začalo svítit hladové oko, protože ukolébán dosavadní hustou síti čerpacích stanic kolem silnic jsem s dotankováním nespěchal a kanystr jsem měl zatím také prázdný. Myslel jsem, že prostě natankujeme někde na této trase, vždyť podle mapy tam byly obce a tak tam budou také pumpy. Houby, u silnice byl jen sem tam nějaký domek, k vesnicím někde v dáli vedly jen odbočky v podobě našich polňaček a bylo zřejmé, že tam asi pumpa nebude. Když už byly v nádrži snad jen výpary, tak jsme naštěstí vjeli do jakéhosi městečka, tam pumpa byla a byli jsme zachráněni. Do Novgorodu jsme přijeli k večeru. Měli jsme vytipované parkoviště na okraji města, u skanzenu Vitoslavlitsy v Jurievské ulici (58.490355, 31.271190). Setkali jsme se tu s noční hlídačkou, příjemnou paní, se kterou jsme si popovídali o životě. Ukázala nám také malé muzeum žehliček z celého světa v prodejně suvenýrů, kterou spolu se stánky u parkoviště hlídala.
Po klidně strávené noci jsme v deštivém ránu vyrazili na prohlídku skanzenu dřevěných staveb z této oblasti Ruska. Nemá cenu ho popisovat, stojí za to ho vidět. V každém objektu je nějaká tematicky zaměřená expozice a průvodkyně v dobovém kroji. Jen perlička, jak je svět malý. V oblečení mužíka tam předváděl své umění řezbář. Obdivovali jsme jeho výtvory a dali jsme se s ním do řeči. Když zjistil, že jsme Češi, tak nám řekl, že jako voják sloužil v roce 1973 u dělostřelců v Trutnově a ležel v nemocnici v Jaroměři, tedy skoro za humny od nás. Vzpomínal, jak chodili na brigády do fabrik a na pole. V té době jsem byl na vojně také. Kousek od skanzenu je ještě známý Jurievský monastýr. Od jeho návštěvy jsme ale upustili, protože nás začal trochu tlačit čas. Cizinec se totiž musí po příjezdu do Ruska zaregistrovat k pobytu a my si nebyli jistí, zda do tří nebo do sedmi dnů. Při ubytování to zařídí ubytovatel, ale my cestovali sólo a byli jsme v Rusku právě třetí den (je to do sedmi pracovních dnů). Tak jsme se přesunuli do centra, na neplacené parkoviště vedle Kremlu (58.516536, 31.274717). Hlídkující policista nám vysvětlil, kde je sídlo Cizinecké policie. Protože jsem byl ještě trochu vyděšený z provozu, nechtěl jsem se motat po městě s naším Emilem a tak jsme tam po obědě vyrazili pěšky. Tady jsme se poprvé střetli s poněkud jiným vnímáním vzdáleností než na jaké jsme zvyklí, v důsledku čehož měla později Dáša vůči mě poněkud vražedné myšlenky. Když jsme procházkou obešli Kreml, přešli na druhý břeh řeky Volchov, našli příslušnou ulici a zeptali se jakéhosi chodce, tak mávl rukou do směru a že prý „jo, tamhle, na konci ulice vpravo“. Nojo, jenže jsme nevěděli, že ta ulice je dlouhá přes tři kilometry. Bylo dusno, chvíli pralo sluníčko, vzápětí lilo, na ulici provoz jako hrom, spousta lidí a my šlapali až jsme konečně došli a oni měli otevřeno až od 17.00 hod. Zpátky jsme jeli autobusem. Průvodčí si nás na naši prosbu pohlídala a vysadila na správné stanici. Druhou cestu už jsme jeli s Emilem. Proběhlo to rychle. Když jsem vysvětlil, že chci udělat registraci, tak se dotyčný pracovník zeptal, kde bydlíme a jak dlouho v Rusku budeme. Když jsem mu řekl, že cestujeme s karavanem, spíme na volno a v Rusku budeme cca 12-14 dní, tak prohlásil, že se registrovat nemusíme, že nám stačí při výjezdu na případnou žádost pasové služby předložit účtenky od benzinových pump a tím doložíme trasu naší cestu. A bylo hotovo.
Večer jsme si ještě obešli Kreml, poseděli a pak se uložili do postele. V noci bylo veselo, byl pátek a tak se místní mládež sjížděla na parkoviště, slavili, bavili se a někteří na plné pecky pouštěli hudbu. Nás přímo neobtěžovali, jen se někteří chodili dívat na značku a hlásili dalším, odkud že to jsme. No, moc jsme se nevyspali.
Ráno bylo krásně, tak jsme opět vyrazili na prohlídku. Pod Kremlem bylo přístaviště výletních lodí, kde jsme se nechali zlákat na projížďku „těplachodom“. Lístek stál 300 Rub, projížďka po řece Volchov až k ústí jezera Ilmen, s vyhlídkou na Jurievský klášter a se zastávkou na údajném místě narození zakladatele knížecího rodu Ruríkovců trvala téměř dvě hodiny a rozhodně stála za to. Po návratu do přístavu jsme ještě jednou prošli Kreml, v restauraci pod parkovištěm jsme si dali šašlík a pak už jsme vyrazili k dalšímu cíli, Puškinu, nebo-li Carskému Selu.
Z Novgorodu jsme jeli po M10 (E105) do Jam-Ižora (Yam-Izhora), kde jsme odbočili vlevo na Jam-Ižhorskou ulici, kterou jsme pokračovali až do Puškina. Opět infarktový řidičský zážitek. Světla, šest jízdních pruhů (3+3), žádná šipka pro opuštění křižovatky. Prostě přeskočej světla a všechno se to rozjede. My byli první v odbočovacím pruhu vlevo, tak jsem na zelenou najel do křižovatky a čekal, až ti z protisměru odjedou. Mezitím se vlevo i vpravo vedle nás zařadila další asi čtyři auta. Když se změnila světla, tak se to všechno rozjelo, i nějaká auta z protisměru. Ani nevím, jak jsem se dostal do „své“ odbočky. Jen jsem stačil zaregistrovat, že jedno z těch aut vpravo ode mne prokličkovalo mezi námi ostatními a odbočilo někam úplně vlevo od nás. Puškino je staré město a turistický cíl, takže s parkováním v ulicích je trochu problém. Chytil jsem policejní hlídku a požádal jsem je o radu. Poslali nás na parkoviště pro autobusy v takovém dvoře, kousek od Jekatěrinského paláce (Konjušennaja ulice 59.714847, 30.406971). V noci je sice zavřené, ale nechali nás tam. Zaplatili jsme 150 Rub s tím, že od půlnoci do 06.00 ráno nemáme vylézat z auta, protože v objektu je na volno vypuštěný hlídací pes. Jinak z druhé strany je také hlídané parkoviště, otevřené celou noc, ale spíš jen pro osobní auta.
Ráno už po 07.00 hod začaly přijíždět první autobusy. My jsme vyrazili po snídani nejprve do Kateřinského parku. Od rána sluníčko pralo naplno. Kolem 10.00 hod už tady byly davy lidí. Chtěli jsme se samozřejmě podívat také do Kateřinského paláce na slavnou Jantarovou komnatu. V Bedekru jsme se dočetli, že do paláce denně míří kolem 7.000 turistů, což se nám zdálo hodně nadsazené. Když jsme to ale viděli na místě, tak tomu už věříme. Nekonečné davy turistů z celého světa i místních. V dopoledních hodinách je palác přístupný pouze pro cestovky, které mají návštěvu předem nasmlouvanou. Pro ostatní návštěvníky je otevřen od 12.00 hod, kdy jsou dovnitř postupně vpouštěni po skupinách cca 50 lidí. Fronta u vchodu se tak začíná vytvářet už kolem 10.00 hod. Odstáli jsme si to také spolu se skupinou Slovenek, se kterými jsme se tam setkali. Dovnitř jsme se dostali kolem 13.30 hod. Teprve uvnitř v hale se prodávají vstupenky, cena je 500 Rub. Jsou tam také prodejny upomínkových předmětů, bufet a WC. Tam už je volnost a je na každém, kdy a ke které skupině se po zakoupení lístku připojí. Skupiny se tvoří podle požadovaného jazyka, vedle ruštiny je to angličtina a ještě několik dalších, čeština bohužel na programu není. U stolku každý vyfasuje komunikační zařízení a už to jede. Prohlídka trvá cca hodinu a je to opravdu nepřetržitý proud lidí. Kromě Jantarové komnaty je všude povoleno fotografovat a filmovat. Co se interiérů paláce týká, je to až neskutečná nádhera a luxus. Těžko popisovat, ani fotografie to nedokáže zcela vystihnout. Z prohlídky jsme se vrátili totálně udoláni kolem 18.00 hod. Kdyby chtěl člověk projít památky a parky v Puškinu, potřeboval by na to nejméně 3 dny.
Po večeři jsme pokračovali dál do Petrodvorců. Zaparkovali jsme v ulici Prudovaja (59.884939, 29.901330), kousek od vchodu do paláce. V klidu jsme přespali, ráno jsme zaplatili parkovné 200 Rub a po snídani jsme vyrazili na prohlídku. Nejprve horní park, potom Chrám Petra a Pavla, opět horní park a konečně to nejznámější - dolní park s fontánami. Strávili jsme tam celý den, ale viděli jsme jen malou část zdejších nádherných zahrad a parků, o ostatních památkách nemluvě. Prostě v Rusku bylo a je „vsjo balšoje“. Zničení vedrem, našlapanými kilometry a davy turistů jsme se k večeru vrátili do Emila.
Našim hlavním cílem byl Petrohrad. Protože jsme nechtěli kličkovat po městě, tak jsme měli vytipovaná dvě možná stání – kemp u hotelu Olgino na druhé straně Finského zálivu a stellplatz Strelna. Přednost dostalo Olgino, protože to je kemp v zalesněné oblasti, na kraji jezera a hned u něho je zastávka městského autobusu a o pár stanic dál metro. To jsme ještě nevěděli ……! Z Petrodvorců jsme pokračovali po A121 podél pobřeží na Lomonosov a odtud po dálnici na Kronštadt. Samozřejmě jsme nahlédli i do nedávné doby uzavřeného Krondštadtu. Od počátku 18. stol. byl postupně budován a využíván jako pevnost a vojenská základna a tomu byly podřízeny i jednotlivé stavby a jejich uspořádání. I dnes je základnou Baltské flotily. Nahlédli jsme jen do centra na náměstí, kde je Mořská katedrála, nádherná stavba z počátku minulého století. V současnosti je v ní Muzeum pevnosti Kronštadt. Vzhledem k pokročilé době (stále nás mátl čas posunutý o dvě hodiny dopředu) jsme se rozhodli najít si nocleh někde venku a do Olgina dojet až ráno. Podle mapy jsme vytipovali jezero u města Alexandrovskaja, kde má být pláž. Byla tam a kousek dál i parkoviště (60.066024, 29.998799), na kterém jsme zůstali. V lese u pláže byla spousta part, rodin apod., které tam piknikovaly, opékaly různá masa a šašlik a celkově si užívaly, jak jsme to později viděli i na dalších místech. V pohodě jsme tu přespali.
Ráno bylo všechno v lese uklizeno a popeláři kibicovali rybářům. My jsme vyrazili do Olgina. Recepční v hotelu nám klidně potvrdila, že kemp je, můžeme si vybrat místo a za den počítají 900 Rub. Tak jsme to jeli obhlédnout. Čekal nás šok – totálně zdevastované chaty a sociálky, metrové kopřivy, binec, no prostě hrůza. Tak jsme to otočili a bez rozloučení jsme vypadli. Vzali jsme kurz zpět na Strelnou, Portovaya ulitsa (2159.860032, 30.045584). Je to stellplatz - asfaltové parkoviště s přípojkami elektřiny, výlevkou a přívodem vody. WC a sprchy jsou k dispozici v přilehlém hotelu. Areál patří ke Konstatinovskému paláci, což je vládní reprezentativní palác. Na vjezdu je závora a nějaký strejc jako vrátný, na druhé straně zadní vjezd do areálu paláce s policejní ochrankou. V hotelu je k dispozici volné WiFi. Nevýhodou je, že tam není kousek stínu, během dne přes parkoviště neustále procházejí výletníci na vyhlídkovou terasu u moře a na stanici autobusu to je víc jak kilometr. Cena za noc byla 800 Rub. No ubytovali jsme a pro jistotu jsem rovněž požádal o registraci, což nám recepční bez problémů udělala. Zbytek dne jsme věnovali odpočinku, průzkumu okolí a poklábosili jsme o životě s pár lidmi, kteří se u nás zastavili.
Další den jsme vyrazili do Petrohradu. Podle rady jsme si stopli „maršrutku“ – mikrobus, který jezdí vedle běžných autobusů, ale zastavuje podle znamení a přání cestujících. Je o trochu dražší, ale podstatně rychlejší. Jízda je adrenalinový zážitek – jsou v tom nadupané motory a řidiči se s tím nemazlí. V ranní špičce Dáša jen tak špitla, jakou že prý mají asi úmrtnost. No, ale neviděli jsme na žádném pomačkané plechy a zdá se, že ostatní řidiči je respektují. Jízda metrem byla rovněž zážitek. Použili jsme ho několikrát. Soupravy jsou stejné, jako bývaly v Praze, ale stanice jsou opravdu výstavné. Metro je čisté, všude je pořádek. Pro nás nezvyklé jsou jednak vzdálenosti jednotlivých stanic, potom také to, že některé jsou vícepodlažní. To znamená, že pro jeden směr je jedno podlaží, pro opačný směr musíte o patro níž nebo výš. Přitom v každé stanici je klasicky dvoje kolejiště, jedno je ale asi rezervní. Popisovat vlastní návštěvu Petrohradu a jednotlivé památky nemá cenu, to se musí vidět. Prošli jsme Něvský prospekt, prohlédli jsme si Admiralitu, Palácové náměstí, krátce navštívili Ermitáž, prochodili jsme uličky kolem a prohlédli si Chrám vzkříšení Krista. Celý den bylo úmorné vedro, teploměr v Ermitáži osciloval mezi 39 a 40oC. Rádi jsme se zase vrátili, skočili pod sprchu a zakutali se do postele.
Ráno jsme zaplatili a odjeli jsme do Petrohradu na prospekt Dobrolyubova 20 (59.951013, 30.290366), kde jsme měli vytipované parkoviště. Jsou tam dvě, jedno placené a hlídané, druhé neplacené. Vzhledem k tomu, že hned vedle byla nějaká hospoda, tak jsme raději vzali to hlídané, za 200 Rub na 24 hod. Potom jsme vyrazili na další prohlídku, tentokrát po druhé straně Něvy. Samozřejmě to byla Aurora, kam jsme se ale nedostali. V pokladně byly lístky vyprodané, ale vedle s nimi kupčili nějací floutci a nabízeli nám prohlídku až někdy kolem 15.00 hod. Tak jsme je poslali k šípku a pomalu jsme to brali po nábřeží zpět k Petropavlovské pevnosti, kterou jsme si v pohodě prohlédli. K večeru jsme se vrátili k Emilovi a před půlnocí jsme vyrazili na otevírání mostů. V minulosti to mělo umožnit proplouvání velkých lodí, teď už to je jen turistická atrakce, ale působivá. My jsme to sledovali od Palácového mostu. Zpět jsme se vrátili až skoro v 02.30 hod.
Ráno jsme vyrazili na další cestu, směr Petrozavodsk, hlavní město republiky Karélie. Jeli jsme po silnici E105 (M18). Pěkná silnice nejprve dálničního typu, později široká, rovná silnice s kvalitním povrchem. Byl to jeden z několika našich dlouhých přejezdů, cca 460 km. Nijak jsme nespěchali, dali jsme si několik zastávek na odpočinek. U odbočky na Kirovsk (59.909141, 30.992735) jsme navštívili Muzeum proražení blokády Leningradu. Do Petrozavodsku jsme dojeli večer, po cca 15 km dlouhé odbočce s rozbitým povrchem a zaparkovali jsme na parkovišti přímo na molu u nábřeží vedle přístavu (61.790999, 34.391956). Je to volné parkoviště a potvrdila nám to i procházející hlídka policie. Jen tam v noci vyhrávala muzika ze sousedního nočního klubu.
Ráno jsme si koupili lodní lístky na ostrov Kiži, kde je vyhlášený skanzen – památka zařazená na seznam UNESCO. Je o ně dost zájem, i když stojí 2.500 Rub. Dostali jsme je až na druhou loď v 11.30 hod. Tak jsme si zatím prošli hezky upravené nábřeží. Zajímavostí je, že celá nábřežní promenáda je vykrytá volným WiFi a to tam chodí jako z praku. Pak už jsme se nalodili na Raketu a vyrazili jsme na víc jak hodinovou plavbu na Kiži. Tam se platí vstupné 300 Rub. Důchodci mají slevu, tak jsem se zazubil na pokladní a zažertoval, že já jsem taky důchodce, i když „inostrannyj“. Mladá pokladní se zasmála a dala mi dokonce volňáska. Bylo možné připlatit si průvodce, ale my jsme vyrazili sami. Nebýt úmorného vedra, užili bychom si návštěvu podstatně víc. Opět řada dřevěných staveb, rozesetých po ostrově, tématicky vybavených, personál v dobovém oblečení, někde předváděli ukázky ručních prací a řemesel. V jednom z kostelíků dokonce tři mniši zpívali náboženské písně. Jen škoda, že největší kostel prochází opravou a nebyl přístupný. Zmoření jsme vrátili do přístavu a v 17.30 hod jsme odpluli zpět do Petrozavodsku.
Z Petrozavodsku jsme zamířili po M18 dál na sever, k dalšímu cíli, cca 70 km vzdálenému Kivačskému vodopádu (62.267386, 33.982356). Je tam turistické centrum s placeným vstupem a parkovištěm (200 Rub). Dohodli jsme se, že tam můžeme i přespat. Setkali jsme se tu s rodinou bydlící cca 40 km od Moskvy. Přijeli kolem 21.00 hod starším SUV, vzali foťáky a hurá k vodopádu. Asi za půl hodiny se vrátili, vyndali stolek, židličky, začali prostírat. Pozdravili jsme se, obvyklé odkud a kam. Ten starší řekl, že se živí jako fotograf a zeptal se, jestli už jsem byl vyfotit vodopád. Když jsem řekl, že až ráno, tak prý že to je špatně, teď je na to nejlepší světlo. No nechtělo se mě, ale když profík říká, tak jsem vzal foťák a vyrazil jsem. Musel jsem mu dát za pravdu. Po návratu jsme se dali do řeči. Domluvili jsme se, že jsme oba důchodci. On že dělal 15 let na Sachalinu, syn tam jezdí jako řidič a teď je na dovolené – domů to má 9,5 hodiny letadlem. Zeptal se, jestli mu mohu říct, jaký mám důchod. Když jsem mu to řekl, tak se vyvrátil. Vytáhl cosi jako důchodcovský průkaz a ukázal mi, že on má 5.600 Rub (1 Rub = cca 0,60 Kč). Myslel jsem, že tam budou také spát, ale oni, že už prý jedou domů. Když jsem se vyjevil a zeptal se, jestli jako teď až domů, tak s klidem odvětili „da“. Holt ruské vnímání vzdáleností je trochu jiné než naše.
Ráno jsme proběhli vodopády. No, na tamní poměry jsou velké a hezké, ale musí se vzít v úvahu, že Karélie je celkem rovinatá oblast. Mají tam také hezké malé muzeum a informační centrum, zaměřené na zdejší oblast a přírodu.
Původně jsme sice měli ještě v plánu plavbu na Solovecké ostrovy, kde je další známý klášter a skanzen, ale usoudili jsme, že kultury už bylo dost a proto se přesuneme do Finska. Pokračovali jsme po M18 směrem na Murmansk a potom jsme odbočili na A136 k finské hranici. To byl náš druhý špatný tah. Po pár kilometrech se celkem slušná silnice změnila na jakousi cestu, jejíž povrch se vším, co tam bylo, kdysi polili asfaltem a z něho tak vyčnívaly kameny a dokonce i kláda. Po dalších pár kilometrech i tento asfalt zmizel a zůstala sice široká cesta, ale s povrchem vysypaným hrubým pískem a kamínčím. Samozřejmě to bylo samá díra a navíc téměř neustálá valcha. Pokračovali jsme po tom rychlostí cca 30 km/hod a doufali, že se to snad změní. Noc jsme po ujetí cca 500 km strávili ve vesnici Sosnovyj (65.999162, 32.307295), před kterou jsme opět najeli na slušný asfalt.
Doufali jsme, že asfaltový povrch bude pokračovat. Nepokračoval, za vesnicí byla opět prašná písková cesta. Další byl v úseku cca 200 m na křižovatce s A137 a potom při průjezdu městečkem Pjaozerskij. Drkotali jsme se třicítkou, vedro, kolem oblaka prachu, mračna komárů, ovádů a dalších kousavých potvor. V Pjaozersku jsem chtěl dotankovat poslední levnou naftu, ale nedopadlo to, nebrali karty a rublíky už jsme neměli. Po cca 150 km jsme se konečně dodrkotali na hranice. Těsně před přechodem byla rozestavěná pumpa, ale už prodávali. Točili se tam jen Finové, platit se dalo jen nějakou finskou kartou, rubly nebo eurem. Tak jsme dotankovali za eura naši nejdražší ruskou naftu, v přepočtu asi 23,- Kč/l. Potom už jsme vtrhli na moderní ruský hraniční přechod, kde z nás byli trochu vyjevení. Ostatně později na finské straně také. Jednak tam asi ještě moc karavanů neměli a taky my jsme vypadali, jako kdybychom přijeli z Dakaru. Upocení, celí šediví od prachu, jen přes triko pruh po pásu, na autě i na všem v něm vrstvy prachu. Odbavení proběhlo v poklidu, bez problémů, drogový pes a celkem formální celní prohlídka. Větší pozornost vzbudila jen kupa léků, které sebou Dáša vozí, ale i to prošlo, ani nemusela hledat lékařskou kartu. Stejně to pak proběhlo i na finské straně, včetně drogového psa. Celníka jen upoutala kamera na čelním skle a ujistil se, že to není antiradar.
Co říct o Rusku? Lidé, se kterými jsme se setkali, byli pohodoví, ochotní, rádi se dali do řeči, poradili. Považovali nás za bohaté, když si můžeme dovolit takový „avtodom“. Asi je velký rozdíl v životní úrovni a vůbec stylu života na venkově a ve městě. Venkov se nám zdál chudý a takový zanedbaný. Na pořádek si vůbec moc nepotrpí, kolem parkovišť a piknikových míst je pěkný binec, to ale u nás také. Na druhou stranu jsou na piknikovištích neponičené stoly a lavice, mnohde tam jsou malé přenosné plechové grily. Jak dlouho by to asi vydrželo u nás? Hlavní silnice, po kterých jsme jeli, byly kvalitní, kruhové objezdy přímo obrovské, hustá síť benzinek, která ale dál na sever řídla. Všude se dalo platit kartou. Tankování je zvláštní v tom, že u většiny pump, zvláště menších, se musí nejdřív nahlásit číslo stojanu, zaplatit požadované množství paliva, obsluha ho nastaví a teprve potom je možné natankovat. Silnice nižší tříd jsou hrozné. Vodu jsme čerpali celkem běžně u benzinových pump, s WC byl větší problém, tam to muselo jít do přírody. Překvapilo nás, že nebyl problém se připojit na internet. Na většině větších pump, u Shell na všech, byl free WiFi. Ceny v obchodech jsou v přepočtu cca takové, jako u nás. Ve velkých obchodech je výběr zboží stejný jako u nás, v malých venkovských se musí dát pozor na datum spotřeby, často tam je zboží již hodně prošlé. S kartou se na venkově většinou také neuspěje. Nafta přijde na příjemných +-20 Kč, benzin o trochu víc. Nikde jsme neviděli žebráka, bezdomovce, dokonce ani opilce. Nikdo nás neobtěžoval, policie si nás nevšímala. I přes ten divoký provoz na silnicích jsme kupodivu viděli snad jen jednu nehodu. Podél murmanské silnice je sice spousta pomníčků, ale tam asi bude hlavní příčinou nehod únava a mikrospánek. Stovky kilometrů jedete po rovné silnici a kolem vás jen les. V Petrohradu a okolí jsme viděli davy turistů z celého světa, včetně Američanů. Co se týká ruské části Karélie, je to pro nás nepředstavitelně ohromná, v podstatě téměř nedotčená oblast lesů, močálů, ohromných jezer a řek, obydlená jen velmi řídce. Vydat se tam ale znamená vybavit se dostatečnou zásobou účinných repelentů a třeba i moskytiérou na hlavu, protože mraky komárů, muchniček, ovádů a kousavých much by snad člověka dokázaly přivést k šílenství. Ostatně i místní sebou repelenty nosí úplně běžně. Totéž platí i o Karélii finské. Myslím si, že Rusko opravdu stojí za to vidět, ale je to pro otrlejší karavanisty, zvyklé na samostatné cesty a nespoléhající se na kempy. Pro ty, kdo brouzdají raději po venkovských cestách a v přírodě než ve městě, bude však vhodnějším vozem něco jiného než klasické Ducato nebo Tranzit.
Finsko
Po přejezdu hranice jsme hned na prvním parkovišti zastavili, posbírali jsme v autě hrst vypadaných různých šroubků, uvařili kafe, vrátili čas o 1 hod zpět a pak jsme se po silnici č. 866 vydali dál do Finska. Hned za hranicemi jsme viděli prvního soba a ti nás potom doprovázeli téměř po celé cestě Finskem. Asi po 40 km jsme zůstali na noc na parkovišti u jezera (65.887282, 29.329616), kde bylo i piknikoviště a suchý WC. V jezeře jsme se s chutí vykoupali.
Ráno jsme pokračovali do Kuusama, odtud po E63 a 950 do Käylä, kde jsme odbočili po šotolovinové 8693 do centra NP Oulanka. Tam jsme zakotvili na volném parkovišti u Infocentra (66.368390, 29.313591). Je tu východisko na dvě naučné stezky dlouhé cca 4,5 km. My jsme se vydali jednak po proudu řeky k peřejím Kiutaköngäs a také jsme si obešli jednu ze stezek. U Infocentra jsme potom doplnili vodu a přespali.
Druhý den jsme se vrátili do Käylä, odtud jsme pokračovali po 950 na Hautajärvi a před ním vpravo po částečně šotolinové cestě k parkovišti u kaňonu Oulanka (66.442160, 29.161886). Opět možnost zvolit ze dvou vcelku nenáročných tras, opět hezká procházka. Na trase je vybavená hytta s možností přespání, lanový most a vyhlídky do kaňonu.
Odtud jsme zamířili do Rovaniemi. Z Hautajärvi jsme pokračovali delší cestou po č. 950, protože kratší 9481 je šotolinová. V Salle je muzeum Rusko-Finské války a za městem památník finských, švédských a německých vojáků, kteří zde padli. Ze Sally jsme pokračovali po č. 82 do (E63) do Vikajärvi a odtud po č. 4 (E75) do městečka Santa Clause na okraji Rovaniemi (66.543662, 25.844306). Jsou tam velká parkoviště, i část vyhrazená přímo pro karavany. Naproti přes silnici je velká pumpa Shell, kde je možná natankovat vodu. Jak u Shell, tak v areálu Santa Clause bylo volné WiFi. Ještě před příjezdem nás na silnici chytila bouřka a doslova průtrž. Tak jsme aspoň přijeli s umytým autem. Pocourali jsme po městečku, přespali a ráno jsme to proběhli ještě jednou. Je to fabrika na peníze, ale má to svoje kouzlo.
Z Rovaniemi jsme to vzali po E75 na sever. Cestou jsme odbočili vpravo po č. 962 na Luosto. Je to hezké zimní rekreační středisko, v okolí je spousta chat. Nad Luostem je starý důl na ametysty, kde je nyní muzeum a je možné se pokusit sám si nějaký polodrahokam najít (67.137871, 26.917688). Bohužel jsme ale přijeli pozdě. Nechalo by se tu přespat, stejně tak dole na velkém parkovišti u hotelu, ale my jsme pokračovali dál. Na noc jsme zůstali spolu asi se třemi Nory a Finy na parkovišti Orakoski (67.339195, 26.650978), kousek od nějakého rybářského kempu.
Ráno jsme pokračovali do Sodankylä, kde jsme navštívili jeden z nejstarších dřevených kostelů ve Finsku – Vanha kirko. Potom jsme pokračovali do Tankavaary, kde je jednak velmi hezké zlatokopecké muzeum (vstup 10 E) a hned vedle návštěvnické centrum NP Urho Kekkonena (68.177085, 27.098052). Pod návštěvnickým centrem je volné parkoviště a vede z něho několik turistických tras. Samo centrum je volně přístupné a je v něm hezká expozice o parku. Nocleh jsme už strávili u jižní části jezera Inari, na krásném plácku u vody, ve společnosti dvou finských karavanů a zvědavého soba, který se dokonce nechal krmit z ruky (68.738630, 27.446556).
Do rána se rozpršelo a lilo a lilo. U sámského skanzenu v Inari jsme chytili volné WiFi a podle předpovědi mělo toto počasí přetrvat i v dalších dnech. Oproti tomu na Nordkappu, kam jsme také měli namířeno, mělo být druhý den hezky, ale potom se to mělo také pokazit.
Norsko
Z Inari jsme vyrazili dál po E75 a č. 92 na norský Karasjok. Po přejezdu hranic jsme v Norsku vrátili čas o 1 hod zpět na SEČ. Z Karasjoku jsme pokračovali po E6 do Leaibeuvotna a dál po E69 na Nordkapp. Počasí se zlepšilo, krajina kolem trasy se různě měnila, houbařili jsme a užívali si pohodovou cestu. Jak jsme se blížili k Nordkappu, začaly padat mraky k zemi a ochlazovalo se. Nahoru jsme dojížděli v mlze, s viditelností sotva 20 m. Parkoviště téměř plné, mlha, vítr, teplota 90C. Naštěstí se mraky před půlnocí trochu protrhly a hlavně spadly dolů, takže jsme půlnoční slunce viděli. Druhý den ráno svítilo sluníčko na plné pecky, po mracích nebylo ani vidu a teplota byla kolem 200C, prostě na tričko a kraťasy. Opět jsme celý Nordkap obešli a sešli jsme až téměř k moři. V množství aut a autobusů jsme nepotkali jediného Čecha, zato Američany v Unimogu s obytnou nástavbou, kteří přijeli přes Čínu a Rusko. Setkali jsme se tu také se Slovenkou a jejím španělským manželem, kteří na Nordkappu pracují a strávili jsme s nimi příjemné odpoledne. Noc jsme už přečkali pod Nordkappem na břehu moře, ve společnosti norských rybářů ve dvou karavanech a obdivovali jsme jejich úlovky (70.537859, 25.138861).
Ráno jsme pokračovali dál na jih, po E6 směr Alta. Cestou jsme se během jízdy i za krátkých zastávek kochali okolní krajinou. V Altě jsme si prohlédli muzeum s prehistorickými skalními kresbami. Potkali jsme tu vůbec první Čechy od začátku naší cesty, byť ne karavanisty. Pozdravili jsme se zde s Francouzi a byli zde i Američané, se kterými jsme potkali už na Nordkappu a seznámili jsme se tu s mladými Rakušany, se kterými jsme se potom ještě asi 3x potkali na různých místech Norska. Noc jsme strávili kdesi v kopcích na břehu malého jezírka.
Další den jsme poblíž vesničky Burfjord viděli stádečko asi 6 losích krav, které se pásly cca 100 m od silnice. Pomalu jsme popojížděli a kochali se okolní krajinou. Na noc jsme zůstali na pěkném parkovišti nad Kafjordem (69.512192, 20.702271), kde jsme se setkali se známými, kteří jeli od jihu na Nordkapp. Strávili jsme spolu příjemný večer. Bohužel, zdravotní problém, který je už asi dva dny trápil, je druhý den donutil vrátit se do Narviku a vyhledat ošetření v nemocnici. Naštěstí to dobře dopadlo a po třech dnech mohli opět pokračovat v cestě. My jsme pokračovali pomalu dál a kochali se okolím. Někde cestou jsme spatřili dole v moři asi pět velkých ryb, jak vyskakují z vody. Zastavili jsme u rybářů, kteří je také pozorovali a ti nám řekli, že to jsou delfíni. V Overgard jsme odbočili po č. 87 a projeli jsme NP Ovre Dividal. Zastavili jsme se u vodopádu Malselvfossen na lososí řece Malselva, pod kterým je velký rybářský kemp. Chtěli jsme si udělat jeho fotku, ale bohužel zde není kde zaparkovat. Na parkovišti nás hnal dohlížitel k parkovacímu automatu, kde ale bylo možné zaplatit jen 200 Nok na 24 hod. Když jsme řekli, že chceme parkovat jen chvíli kvůli pár fotkám, tak pokrčil rameny a že prý buď celou platbu nebo pryč. Tak jsme jeli pryč. Nebyli jsme sami, nějací Francouzi dopadli stejně a dost tvrdě se s ním pohádali. Pokračovali jsme dál a vyhlíželi jsme nějaké místo, kde bychom mohli chvíli zůstat a trochu si „orazit“. Po č. 851 jsme odbočili na Sjovegan, kde jsme na břehu jednoho ze zálivů Andfjordu našli velký volný stellplatz s kompletním servisem (68.872915, 17.839418). Tak jsme se přidali k několika posádkám a zbytek dne prolenošili.
Ráno jsme udělali velkou údržbu, potom jsme si na kolech prohlédli městečko a kolem poledne jsme se po č. 84 vrátili na E6 a pokračovali do Gratangenu, kde má být největší muzeum lodí v Norsku. No, představovali jsme si, že to budou skutečné lodě, ale zatím to byly hlavně modely ve dvou místnostech. Z Gratangenu jsme pokračovali po vyhlídkové silnici č. 825. Skutečně krásná krajina kolem. Noc jsme strávili na krásném novém stellplatzu nad mořem (68.728029, 17.394054).
Po snídani jsme pokračovali dál k silnici č. 10 a 83 a po ní do Harstadu. Tady jsme si prohlédli největší pozemní kanón Adolf v pevnosti bývalého Atlantického valu, Trondenes kirke a v přístavu nejstarší na světě a dosud funkční škuner Annu Rogde. Chtěli jsme si také trochu prohlédnout Vesterály a tak jsme z Harstadu pokračovali po č. 83 k trajektu Refsnes-Flesnes (260 Nok) a potom po č. 85 do Sortlandu, kde jsme přenocovali spolu s partou německých a norských rybářů na jakémsi starém molu (68.697157, 15.448489).
Ráno jsme po č. 820 pokračovali na ostrov Langoya. Krásné scenérie, bohužel se nám ale prudce zhoršilo počasí, mlha spadla až na zem a začalo lít. Tak jsme to u Vinje otočili a vrátili jsme se zpět do Sortlandu a odtud po č. 85 a E10 jsme pokračovali na Narvik. Noc jsme strávili na parkovišti u moře cca 15 km před Narvikem (68.451207, 17.706736).
Po snídani jsme pomalu pokračovali po E6 a u Tommerneset jsme odbočili po č. 835 na ostrov Engeloya, kde jsme zaparkovali na louce u písečné pláže za jednou z dalších norských vesniček jménem BO (67.970381, 15.006295). Poplatek za parkování byl 70 Nok za noc a dával se do klasické schránky na kraji louky. Přímo před námi, skoro na dosah ruky, byly vidět Lofoty, nad kterými se převalovaly černé mraky. Zbytek dne jsme lenošili na břehu moře, podle možností se bavili se sousedy a také jsme pekli chléb, protože kupovaný nám došel a jaksi jsme zapomněli, že v neděli jsou v Norsku všechny obchody zavřené. Ráno jsme vzali kola a jeli jsme se projet jednak k pozůstatkům baterie Dietl a také trochu po okolí. Kolem poledne se začalo horšit počasí, ochladilo se, začal foukat vítr a přihnaly se dešťové přeháňky. Tak jsme se zapakovali a vyrazili na další cestu. Potkali jsme druhé Čechy, mladé manžele v dodávce a svět je malý, ona je rodačka z Kostelce. Deštivou noc jsme strávili na bývalém hřišti ve vesničce Kobbvatn.
Ráno jsme se přesunuli do Lakshol (67.452147, 15.774887), kde je jedno z východisek do NP Rago. Počasí se umoudřilo a tak jsme si vyšlápli směrem k chatě Storskhytta. Byl to jeden z našich nekrásnějších výletů. Když jsme vylezli na hřeben, připadali jsme si jako někde v kanadské divočině. Po návratu jsme pokračovali v cestě dál na jih. Ve Fauske jsme doplnili vodu a asi po 20 km jsme zaparkovali na noc na velkém stellplatzu u moře (67.132800, 15.445596). V noci začalo opět pršet, fučel nárazový vítr a s autem to mlelo, že jsme div nepadali z postelí. Druhý den stále poprchávalo. Pokračovali jsme na Storjord, kde jsme se zastavili v návštěvnickém centru NP Junkerdal (66.813350, 15.400943). Je tu hezká expozice, týkající se historie této oblasti a galerie obrazů místních sámských umělců. My jsme si krom toho ještě vyšlápli na krátkou procházku do rokle Junkerdalsura, která má patřit k nejhezčím v Norsku. Protože se počasí nelepšilo, pokračovali jsme dál až na Polární kruh, kde jsme zůstali na noc. Ráno jsme se tu setkali s autobusovým zájezdem z Liberce. Z Polárního kruhu jsme pokračovali k vodopádu Laksfossen (65.625505, 13.289857). Je tam turistické centrum a malé muzeum. Potkali jsme zde dva Čechy, kteří již několik let v Norsku žijí a nemohou si to vynachválit. Ti nám doporučili návštěvu Laksakvaria u Grongu. Potom jsme ještě navštívili Mosjoen, kde jsme si prošli Sjogatu, starou čtvrť dřevěných domků na břehu fjordu. Noc jsme strávili spolu s několika dalšími karavanisty na malém parkovišti u jakési řeky.
Ráno jsme pokračovali na Grong, poblíž kterého jsme navštívili Namsen Laksakvarium (64.543249, 12.453869). Můžeme návštěvu rovněž jen doporučit. Jen tam muzeum chovu a lovu lososů a současně i cosi jako restaurace. Přímo na místě udí klasickým způsobem celé lososy. Vstup do areálu stojí buď 80 Nok jen prohlídka, nebo 150 Nok, ve kterých je asi od 12.00 hod zahrnuto jídlo ve formě švédských stolů. V nabídce jsou všechny možné pokrmy z lososů. My jsme si vzali jen základní vstupné, ale k tomu jsme si přikoupili sebou uzeného lososa. Trochu nedorozumění, když nám přinesli celou rybu nakrájenou na jemné plátky, ale po vysvětlení nám s úsměvem oddělili cca 30 deka, za které jsme zaplatili 70 Nok. K takové pochoutce se člověk hned tak nedostane. Potom už jsme zrychleně pokračovali dál na Trondheim, kde chtěla Dáša navštívit varhanní koncerty v Trondheimské katedrále Nidaros, které se tu v létě konají každou sobotu odpoledne. Přijeli jsme tam až večer a noc jsme strávili na malém parkovišti na okraji města.
Ráno jsme se přesunuli na placené parkoviště pro karavany v ulici Klostergata 80 (63.425628, 10.381809). Návštěva města pro nás znamenala trochu zklamání. Probíhaly zde oslavy, varhanní koncert v katedrále byl zrušen, všude davy lidí, celé centrum bylo plné nejrůznějších stánků. Ještě jsme navštívili místní botanickou zahradu, která nás také trochu zklamala a tak jsme docela rádi vypadli z města na další cestu po E6 směrem na Oppdal. Tento úsek byl docela fádní, zemědělská krajina podobná naší. Opět nás cestou otravovaly dešťové přeháňky. Noc jsme strávili na parkovišti ve Fagerhaugen (62.656581, 9.880618). Trochu zvláštní parkoviště – samoobslužná pumpa, část parkoviště placená v kempu, část neplacená, ve spodní části pod motorestem volně přístupná WC a sprchy pro celé parkoviště.
Ráno krátká návštěva infocentra v Oppdalu, které je v budově nádraží. Potom jsme pokračovali do Hjerkinu, na parkoviště pod vyhlídkou Snohetta (62.225898, 9.517866), ze které je možné pozorovat pižmoně. V Evropě žije jen asi 300 kusů a to právě v tomto NP Dovrefjell. Viděli jsme tři, ale na velkou vzdálenost a pouze v dalekohledu. Zbytek odpoledne jsme houbařili – všude kolem byla spousta krásných křemeňáků. Noc jsme strávili na jednom z parkovišť kousek po Hjerkinem. Druhý den jsme se přesunuli do Kongsvoll Fjellstue a odtud jsme vyrazili pěšky směrem k chatě Reinheim. Na trase jsou prý často k vidění pižmoni a nám se skutečně podařilo tři kusy spatřit ze vzdálenosti cca 300 metrů. Spokojeně se popásali a nenechali se naší přítomností rušit. Při návratu jsme podle čerstvého trusu zjistili, že nejméně jeden další kus musel být i za námi. No, potkat se nečekaně zblízka, tak nevím. Doporučená bezpečná vzdálenost má být nejméně 200 m. Prý jsou občas dost nevrlí a 100 m dokážou dělat za 6 sec. Cestou zpět k Oppdalu jsme zajeli ještě k rokli s peřejemi Magalaupet u Enganu (62.501376, 9.588622), kde jsme potom strávili i noc.
Dalším naším cílem byl Alesund. Vrátili jsme se zpět do Oppdalu a odtud jsme pokračovali postupně po č. 70 do Sunndalsora, dál po č. 62, 660 a 64 na Andalsnes a po č. E136 do Alesundu. Cestou jsme v Gjora odbočili po FV314 do údolí Jennstad Sunndal, kde se střetávají celkem čtyři vodopády. I jinak jsme se kochali různorodou krajinou kolem silnice. Noc jsme strávili na pěkném parkovišti v horách asi 10 km před Orskog (62.532668, 6.950620). Do Alesundu jsme přijeli asi v 10 hod a z chodu jsme vyjeli na vyhlídkovou horu Aksla (62.474496, 6.164137), odkud jsme se pokochali nádherným výhledem na město. Měli jsme štěstí, krátce po nás tam začaly vyjíždět i autobusy a v momentě bylo malé parkoviště plné. Ve městě jsme zaparkovali na stellplatzu pro karavany v ulici Sorenskriver Bulls gate (62.476562, 6.158313). Placené parkoviště, 200 Nok/24 hod, vybavené kompletním servisem, WC a volnými sprchami s neustále teplou vodou. Na parkovišti je parkovací automat, platba je možná pouze platební kartou.
Prohlédli jsme si město pěšky i na kolech, ve dne i v noci, zalenošili jsme si a druhý den jsme opět vyrazili na cestu.
Vrátili jsme se do Andalsnes a odtud jsme to vzali Trolí cestou. Krásně jsme vytočili serpentiny a dorazil na parkoviště nad nimi. Ještě jsme pomalu ani nestačili zastavit, když se najednou zatáhlo a začalo pršet. Vyhlídku jsme si ale samozřejmě ujít nedali. S několika zastávkami jsme potom dojeli do Valldalu, kde jsme na parkovišti u turistcentra spolu s jedním Norem přespali. Další den jsme přejeli trajektem z Linge do Eidsdalu a pokračovali dál na Geiranger. Měli jsme v plánu spojit vyhlídkovou plavbu po Geirangerfjordu s cestou a použit trajekt. Jenomže už od noci pršelo, mraky se válely téměř po zemi a to nám plány křížilo. Zůstali jsme proto stát na parkovišti nad Geirangerem a čekali, jestli se počasí umoudří. Naštěstí se umoudřilo a tak jsme sjeli dolů a v 15.30 hod se nalodili se na trajekt do Hellesylt. Plavba byla hezká a užili jsme si to. Při výjezdu z trajektu v Hellesylt jsme potkali opět známé Rakušany z Alty, kteří se naloďovali k cestě do Geirangenu. Pokračovali jsme po č. 60 na Stryn, Loen a Olden. Přespali jsme na malém parkovišti před Oldenem (61.859845, 6.815147). Druhý den jsme pokračovali k ledovci Briksdalsbreen. Z placeného parkoviště (61.663623, 6.820876) je to k němu ještě necelá hodina nenáročné procházky. Po návratu jsme pokračovali dál po č. 60 do Byrkjelo, odtud po č. E39 na Skei, Moskog a Forde. Nocovali jsme na pěkném parkovišti u jezera za Alhus (61.510982, 6.155789) spolu s dalšími karavanisty. V noci opět lilo a byl silný nárazový vítr. Ráno jsme pokračovali do Moskog, kde jsme odbočili na horskou vyhlídkovou silnici č. 13. Cestou zastávka u vodopádů Vallestadfossen a další u Likholefossen (61.328467, 6.272462), spojená s krátkým pěším výletem do údolí. V okolí silnice je vůbec hezká krajina se spoustou výhledů a jeden úsek je velmi podobný i serpentinám Trolí cesty.
Pozdě odpoledne jsme přejeli trajektem z Dragsvik do Vangsnes a pokračovali jsme po č. 13 do Vik, kde jsme navštívili jeden z nejstarších norských dřevěných kostelů. Potom jsme vystoupali na horský hřeben a v údolí za tunelem jsme vyhledali místo na nocleh. V noci opět lilo a opět se přihnal silný nárazový vítr. Ráno jsme pokračovali do Vinje, kde jsme odbočili na č. E16 – směr Aurland. Počasí se umoudřilo, objevilo se sluníčko a oteplilo se. Před prvním tunelem jsme odbočili ke Stalheimhotel a odtud jsme si sjeli původní (nyní vyhlídkovou) silnici Stalheimskleiva (60.836254, 6.679880), která má sklon 18-23‰ a v délce cca 1,5 km prudkými serpentinami překonává výškový rozdíl 350 m, aby se za tunelem opět napojila na E16. Je to působivý zážitek. Potom už jsme zamířili do Flám, kde jsme měli v plánu výlet Flámskou železnicí. Původní záměr vyjet do horní stanice a odtud se vrátit na kolech jsme museli odpískat, protože lístky už byly jen na vlak v 18.40 hod, což se nám zdálo na kola dost pozdě. Navíc se opět začaly hrozivě stahovat mraky, tak jsme nechtěli riskovat návrat v lijáku a větru. Podnikli jsme tedy jen výlet vlakem, ale ten nás dost zklamal. Je to jistě technická zvláštnost, ale slibované úchvatné výhledy nás moc neuchvátili, asi jsme už zmlsaní odjinud. Vyhodnotili jsme to jako turistické lákadlo. Jinak jsme tu ale potkali tři motorkáře až z Austrálie a karavanistu z Číny. Deštivou noc jsme potom strávili na malém parkovišti u silnice před Aurlandem. Další den jsme se nejprve zastavili v Aurlandu a odtud jsme pokračovali nejdelším evropským tunelem do Laerdalsoyri. Před rokem u nás proběhla ve zprávách informace, že tam vyhořela celá historická ulice Oyragata, která se nám při minulé návštěvě velmi líbila. Naštěstí novináři opět přeháněli. Nevyhořela celá ulice, ale pouze jeden dům a to ještě až za ní.
I tak je ho ale škoda. Tak jsme se uspokojeni vrátili tunelem zase zpět a za ním jsme odbočili na vyhlídkovou silnici č. 50. Po pár kilometrech začalo prudké stoupání, vracečky a tunely v tahu téměř až do výšky cca 1.100 metrů. Dál po trase jsme si udělali asi tříkilometrový výšlap kolem chaty Steinbergdalen a po jakési turistické trase, ale horšící se počasí nás rychle zahnalo zpět. Tentokrát klidnou noc jsme strávili na parkovišti v horách, ve výšce cca 1.200 m. Pokračovali jsme dál na Hol, odtud po č. 7 do Geilo a zde po č. 40 údolím Numedalu na Kongsberg. Tato oblast patří k původním, nepronikl do ní žádný průmysl a nyní se orientuje spíše na turismus. Zachovaly se zde původní stavby, dřevěné kostely jako např. v Uvdalu, Nore, Rologu, Flesbergu. Za návštěvu stojí určitě skanzen za Uvdalem (60.265283, 8.832784), kam byl přenesen původní uvdalský kostelík, uvnitř zdobený krásnými malbami. Cestou jsme si i zahoubařili. Na noc jsme zůstali na parkovišti ve Veggli. Ráno jsme pokračovali dál, před Kongsbergem jsme odbočili na č. 37 a potom po Fv602 na Notodden a do Heddalu. Cestou jsme u silnice potkali krásného losa, podařilo se nám udělat snímek, ale vzápětí nám ho vyplašil nějaký norský řidič. V Heddalu jsme si prohlédli největší norský dřevěný kostel a místní skanzen. Odtud jsme pokračovali po E134 do Drammenu. Zde jsme vyjeli spirálovým tunelem na vyhlídkovou horu nad městem (59.752782, 10.201967). Je to technická zvláštnost, tunel stoupá asi v sedmi závitech kolmo nahoru. Na hřebeni hory je velké parkoviště a WC. Je tam spousta výletních stezek, malý skanzen u dětského střediska a místní sem chodí sportovat. My jsme si rovněž udělali malou zdravotní procházku a potom jsme tam strávili klidnou noc.
Ráno jsme už definitivně vyrazili na cestu k domovu. Chtěli jsme se vyhnout Oslu a tak jsme jeli po č. 23 na Drobak, kde jsme trochu pozměnili plán a místo po E6 přímo dolů jsme pokračovali po E18 na Švédsko k jezeru Vänern. Nudná cesta, nudná krajina. Dojeli jsme do Säffle, kde jsme našli volný stellplatz u loděnice (59.124139, 12.924663), kde už byly asi tři karavany. Bylo hezky, tak jsme ugrilovali kousek masa a poprvé za celou dobu jsme chytili signál satelitu. Ráno jsme pokračovali po E45. Bylo hezky a tak jsme odbočili do přírodní rezervace Yttre Bodane, kde jsme nechali auto na malém parkovišti (58.820814, 12.574700) a prošli si jeden z okruhů. Skutečně hezký kraj. Bohužel se opět pokazilo počasí a stačili jsme se jen tak tak vrátit, než začal liják a přihnala se bouřka. Tak opět změna a vracíme se k pobřeží. Za Vänersborgem jsme odbočili po č. 44 na Uddevallu a dál po č. 161 a 160 na Henán. Před Henánem jsme přenocovali spolu s dalšími karavanisty na hezkém rastplatsu Sáten (58.262608, 11.679881). Opět se pokazilo počasí, nejdřív jen prudký nárazový vítr, potom k tomu ještě silný déšť. Chtěli jsme trochu prokřižovat ostrovy, ale vzhledem k počasí jsme to vzdali a pokračovali jsme po č. 160 na Stenungsund a odtud po E6 do Götebergu. Tam jsme zaparkovali u muzea vojenského námořnictva Maritiman (57.709759, 11.962011). Prohlídka torpédoborce(?), prohlídka ponorky a v neustálém dešti jsme vyrazili dál. Mraky až na zem, liják, vichr, zaplavená pole, navigace ztratila signál a my jsme omylem zajeli do Varbergu. Našli jsme tam ale velké klidné parkoviště a tak jsme tam zůstali přes noc. Ráno jsme pokračovali do Helsingborgu, protože jsme zvažovali možnou trasu krátkým trajektem odsud do dánského Helsingoru a dál přes Dánsko a Německo, ale po propočítání ceny jsme to zavrhli a pokračovali na už vyzkoušený Ystad, kam jsme dojeli odpoledne. V přístavu jsme potkali tři kluky ze Zlína na starých Jawách, kteří se také vraceli z Norska. Chytli stejné počasí jako my, ale byli na tom podstatně hůř, my měli střechu nad hlavou a byli jsme v suchu. V kanceláři Polferries jsme si zabukovali lístek na další den a odjeli jsme na stellplats za město (55.424724, 13.786874), kde jsme strávili další deštivou a větrnou noc. Ráno jsme si vyzvedli zabukované lístky, vzhledem k dešti a silnému větru jsme vypustili plánovanou prohlídku Ystadu a tak hned jak to šlo jsme se nalodili na trajekt Wawel. Na moři byly docela velké vlny a v první polovině trasy to dost houpalo. Potom se moře uklidnilo a dokonce vysvitlo sluníčko. Při přistání ve Svinoustí už ale zase pršelo a déšť se postupně změnil v pořádný liják. Do toho nám praskla levá žárovka tlumených světel a tak jsme zahnuli na první vhodné parkoviště a zůstali tam do rána.
Cestou nás několikrát trochu zazlobila palubní elektrika a tak jsme během dalšího dne zkusili zavolat Karla Prokopa, jestli by se nám na to nepodíval. Po dohodě s ním jsme pozměnili zpáteční trasu a vzali jsme to kolem Berlína na Drážďany, Ústí n.L. a do České Lípy, kam jsme dorazili kole 01.00 hod. Přespali jsme na parkovišti ve městě a ráno jsme přijeli do jeho dílny, kde se nám v tom povrtali a závadu opravili. My jsme potom pokračovali dál, nejprve s úmyslem zdržet se ještě u Máchova jezera, ale davy lidí nás odradily. Tak jsme to vzali na Malou Skálu a ubytovali se v kempu s tím, že si tam uděláme malý oddech před návratem domů a nějaký kratší výšlap. Bohužel, druhý den jsme v důsledku náhlé zdravotní indispozice museli pobyt přerušit a definitivně nabrat kurz na cestu domů. Naši dlouhou cestu jsme tak zakončili 22.8.2014.
Fotogalerie z cesty je na adrese
Doba cesty : 54 dní
Ujeto : 10.254 km
Spotřeba : 10,59 l/100 km (Ducato 2004, motor 2,8 JTD)
Nafotili jsme asi 3.200 fotografií, doma jsme počet zredukovali na 3.000.
Na kameru jsme natočili přes 6 hod záznamů, které teprve čekají na zpracování.
Prosím Přihlásit se nebo Registrace volit.
Členové online 1
Nejnovější člen: Radek23
Powered by PHPFusion. Copyright © 2024 PHP Fusion Inc.
Released as free software without warranties under GNU Affero GPL v3.
Theme by PHP Fusion Inc
43,729,839 unikátních návštěv | Vygenerované za: 0.16461 sekund | Průměrně za: 0.16461 (0) sekund | Dotazy: 61 | Použitá paměť: 1.86MB/4MB