Moje první cestování autem.
Další město k prohlídce byl Tábor. Jeho historické cennosti jsem si vychutnal až o mnoho let později, tenkrát na mne udělalo větší dojem tankování, neboť to si pamatuji.
Dlouhé zimní večery jsou vhodná doba na vzpomínání. Proto možná neuškodí sáhnout trochu do minulosti, kdy cestování nebylo ani běžné, ani jednoduché. Já jsem si křest užil ve dvanácti letech, v r. 1957, kdy ještě auta neměla ABS, tempomat, navigaci a jiné výkřiky techniky, převodovky neměly synchrony, startér nebyl standart, stěrače měly ruční pohon, motorový olej se čepoval u pumpy ze stojanu (nebyla starost, jaký tam dát, neboť byl jen jeden a stačil pro všechny motory včetně dvoutaktů), nebyly STK a v nočních hodinách se po městě jezdilo na obrysová světla neomezenou rychlostí. Pneumatiky se nerozlišovaly na letní a zimní, na výšku vzorku se nehledělo, neboť se dojížděly až ke kordu a koupit se daly jen „pod pultem“.
Můj otec si vzal pětidenní dovolenou (jedinou v životě) s úmyslem vyjet s rodinou na poznávací výlet do jižních Čech. Protože nám auta po Vítězném únoru 1948 znárodnili, půjčil si od známého malý náklaďáček. Ten stroj pocházel ze třicátých let a připomínal slavné Ruské jedenapůltunky z válečných filmů. Na zaplachtovanou korbu jsme dali starý gauč, přirazili k boční sajtně, kam se délkou akorát vešel a tím bylo vyřešeno sezení pro matku, dvě starší sestry a mladšího bratra. Já jsem v kabině dělal otci pomocníka řidiče a navigátora. Sebou jsme kromě svačiny vzali jen nějaké to rezervní oblečení, takže doložnost jistě nebyla překročena.
A vyrazili jsme. Z K.Varů do Plzně. Po prohlídce města cesta pokračovala do Klatov, kde jsme i přespali. A to v turistické ubytovně na náměstí. Projelo se jakýmsi průjezdem na dvůr a v zadním traktu bylo ono ubytování. Velká místnost plná lehátek, na nich obyčejné deky a prostěradlo, WC na chodbě. 5Kčs/osobu/noc. Takové noclehárny byly tehdy v každém trochu větším městě.
Druhý den se odjezd malinko opozdil, protože motor se nepodařilo klikou nahodit (předpokládám, že i ti mladší si domyslí funkci startovací kliky, i když ji nikdy neviděli). Auto jsme protlačili průjezdem na náměstí a díky jeho sklonu se nastartování povedlo. Další cesta vedla do Českého Krumlova. Cestou jsme měli defekt. Né že by jsme píchli. Jedna zadní guma měla vadu – oválnou díru cca 3 krát 5cm uprostřed „dezénu“. K jejímu vzniku mohlo dojít třeba tak, že dřív jezdila na vleku, zablokovalo se kolo a následným smýkáním se pneu prodřelo skrz kord k duši. Používání takovýchto gum asi nebylo nic mimořádného, neboť byl výrobce na náhradní díl (na díru): kosodélníková gumová vložka š. 10 a dl. 20cm, uprostřed silná 5mm a k okrajům se zúžovala dostracena. Ta se strčila mezi díru a duši a jelo se dál. No a nám se projela tato vložka. Obdivoval jsem otce, že ač houslista, dovedl přehodit rezervu. O té nám majitel vozu ale řekl, že je ze všech pěti pneu nejhorší, tak ať na ni radši moc nejezdíme. Při nejbližší příležitosti nám defekt opravili (rezervní vložky jsme měli sebou), opět přehodili kola a mohli se kochat krásami toho malebného kraje. Po Krumlovu jsme si ještě stačili trochu prohlédnout Budějovice a den plný zážitků zakončili na ubytovně v Jindřichově Hradci. Musela být umístěna snad v kostele nebo v nějaké tvrzi, protože ta stavba měla zdi víc než metr silné, lůžkoviny byly velice vlhké a byla tam taková zima, že si na to vzpomínám ještě dnes.
Další město k prohlídce byl Tábor. Jeho historické cennosti jsem si vychutnal až o mnoho let později, tenkrát na mne udělalo větší dojem tankování, neboť to si pamatuji. Pumpa byla u „rušné“ křižovatky (od ní začíná ulice Na parkáně) a vedle ní byla příkrá ulička vhodná na startovací manévr. Její nevýhodou bylo, že po cca 10m pokračovala schodištěm. No a těch 10m nestačilo, otce to hrozně vytočilo, ztratil nervy a přál si už být doma. Po zvážení situace a možností nám stejně nezbývalo nic jiného, než s podporou kolemjdoucích auto vytlačit zase nahoru. Táta se na tom podílel tak, že při zařazené zpátečce točil klikou.
Kousek za Táborem jsme měli opět defekt. Už jsme byli sehraná dvojka, takže to šlo ráz naráz. U nejbližší hospody stojící na startovacím kopečku jsme zastavili a šli dovnitř požádat o pomoc. Místní štamgasti byli ochotní, jenom se nemohli chvíli dohodnout, kdo je z nich nejvhodnější borec. Nakonec se zvedl obrovitý traktorista a předvedl s montpákama opravdový koncert (oprava se odehrála před hospodou na chodníku). Závěrečné nafoukání hustilkou nedopadlo dobře – praskl šlahounek. Borec jen mávl rukou a s kolem v ruce se vydal do garáží ČSAD, tam měli kompresor. Tenkrát se ještě tlak neměřil tlakoměrem, ale mačkáním palcem na bok gumy. To sice ten hromotluk při huštění průběžně dělal, ale při jeho síle se mu to zdálo stále měkké. Ovšem nevzal v úvahu, že v místě díry není kord. Následná exploze nás připravila o rezervu. Cestovat bez ní bylo riziko, tak jsme museli další program přehodnotit. Místní nám poradili, že lze přespat na nedalekém statku. Rodiče spali uvnitř, my děti ve stodole na seně. Úžasný zážitek. Poslední den původně určený k dalšímu cestování jsme setrvali na místě a zopakovali si nocleh na seně.
Pátý den už zbývala jen cesta domů. Statek byl na rovině, klikou se nastartovat nepodařilo, tak statkář zapřáhl krávy a roztáhl nás (škoda, že jsme neměli foťák). Do Varů jsme dojeli bez dalších mimořádných událostí a zapovězená rezerva to vydržela.
Tak takhle se mi vybavuje první cestování autem. Bylo to úžasné, nezapomenutelné. Jako vše, co je poprve.
Prosím Přihlásit se nebo Registrace volit.
Členové online 0
Nejnovější člen: ProdejIveta
Powered by PHPFusion. Copyright © 2024 PHP Fusion Inc.
Released as free software without warranties under GNU Affero GPL v3.
Theme by PHP Fusion Inc
44,130,585 unikátních návštěv | Vygenerované za: 0.14037 sekund | Průměrně za: 0.14037 (0) sekund | Dotazy: 60 | Použitá paměť: 1.68MB/2MB