Přihlášení

Jméno

Heslo



Nejste členem?
Klikněte sem

Zapomněli jste heslo?
Klikněte sem.
hvcaravans.cz

Kdo je on-line

· Hosté on-line: 43

· Členové on-line: 5
Pluhar, Otecko, TFeit, pe3ik, AlesMrazek

· Registrovaní členové: 10,417
· Nejnovější člen: bagrista

Nástěnka

Abyste mohli napsat zprávu, musíte se nejprve přihlásit.

Zdenek a Alena
13.08.2017 18:36
Všem Alenám a Alenkám přejeme vše nejlepší k svátku

hasom
23.07.2017 17:25
Hlavne aby nebol zatečný a zhnitý. Poznáš podľa krivých stien, zápachu, malej pevnosti stien okolo okien, plávajúcej podlahe...

Josef Stich
21.07.2017 06:18
Dobrý den potřeboval bych poradíme co jsi dát pozor při koupě karvanu.Dekuji

brumlik
20.07.2017 16:03
Dobrý den,potřebuji zjistit,kde má vyraženo VIN integrovaný automobil KNAUS V - Liner.Nemůžeme to nikde najít.A bohužel STK jen na měsíc

David Stieber
20.07.2017 14:08
Já 3 dny.

Vampav
19.07.2017 17:28
Cca 30 dní a funguje je spolehlivý hehe

hvcaravans.cz

Bělorusko - Mezinárodní sraz v Minsku a jak jsme ho prožili

Bělorusko, Litva, Polsko
(23.4. – 11.5.2017)

Už v roce 2011 nás lákalo vyjet na první ročník karavanistického srazu v Bělorusku, ale tehdy nám to z časových důvodů nevyšlo. Proto, když se na C24 objevila informace o chystaném mezinárodním srazu v Minsku, hned nás to nakoplo a přihlásili jsme se, byť ani letos se nám nevyhnuly problémy a do posledka nebylo jisté, jestli budeme moci odjet. Abychom nejeli „naslepo“, začali jsme v předstihu shánět informace o Bělorusku. Přišel nám vhod článek na C24 od Rivana o jejich cestě Běloruskem v roce 2016, něco jsme posháněli z internetu, z katalogů cestovních kanceláří a pomalu jsme začali vytvářet orientační plán cesty tak, abychom z Běloruska poznali i něco víc než jen silnice. No a protože do Běloruska je to přeci jen lán cesty a nechtěli jsme jen tak letět tam a zase zpět, tak jsme to naplánovali jako jakýsi výletopoznávací okruh po trase Polsko – Bělorusko – Litva – Polsko. Plně se nám potvrdil poznatek Rivana, že vyhledávat něco v elektronických mapách Běloruska podle názvů je téměř nemožné a tak jsme si u všech vytipovaných míst zaznamenávali souřadnice. Během těchto příprav se nám ozvali Pepa a Marta ze Solnice a Pepa a Radka z Hradce Králové, kteří se rozhodli na sraz také vyrazit. Protože téměř všechny hlavní silnice v západním Bělorusku a hlavní tahy na Rusko jsou zpoplatněny a je na nich elektronicky vybíráno mýtné, tak jsme se ještě před odjezdem přes internet předběžně registrovali u BelTollu (www.beltoll.by). Předběžná registrace nutná není, ale protože se při ní zadají veškeré potřebné údaje, tak se potom urychlí uzavření smlouvy na místě.

Na cestu jsme vyjely společně tři posádky. Sraz jsme si dali v neděli 23.4.2017 ve 12.00 hod na parkovišti před Kauflandem za Náchodem. Už cesta tam byla předzvěstí, že s počasím to nebude slavné. Byla zima, foukal silný vítr a mezi Novým Městem a Náchodem nás chytla sněhová přeháňka. Z Náchoda jsme vyjeli k prvnímu cíli naší cesty, do polské Czestochowé. Zvolili jsme cestu po trase Klodsko, Nysa, Opole. Počasí bylo na draka, téměř celou cestu pršelo. Do Czestochowé na parkoviště u poutního místa Jasná hora (50.8121444N, 19.0936656E) jsme dorazili kolem 18.00 hod. Po dotazu, zda tam budeme spát, jsme zaplatili 10 PLN parkovného a vyrazili jsme na prohlídku areálu. Ač všude kolem byly masivní černé mraky, nad Jasnou Horou bylo vybráno. Jinak ale byla zima a fičel ledový vítr. Byli jsme rádi za zimní bundy s kapucí. Po návratu k autům jsme si venku nalili kalíšek na zahřátí, v zápětí u nás zastavilo auto ochranky a upozornili nás, že se zde nesmí alkohol pít. No nevím, na trávníku kolem byly poházené prázdné placatky i lahve od piva a od nás to určitě nebylo.


Ráno jsme ještě vyšli na prohlídku přilehlého parku a po pěší zóně dolů do města. Potom jsme vyjeli na další cestu. Cílem měla být Arkadia – sentimentální park mezi Lowicz a Nieborow (52.0874483N, 20.0132133E). Bohužel jsem toto místo doma při plánování na mapě chybně lokalizoval a zaměnil jsem ho se zámeckým parkem v obci Nieborow. Čili Arkadii jsme minuli a prohlédli jsme si pouze tento park, který ale není nic moc. Před další cestou jsme se dohodli, že bude výhodnější projet Varšavu spíš večer než zítra dopoledne a tak jsme minuli několik velkých parkovišť před Varšavou a nocleh jsme začali hledat až za ní. Nocovali jsme na parkovišti před OD Carrefour na okraji Minsku Mazowieckého. Ráno jsme doplnili trochu zásob a pokračovali jsme v cestě. Podle plánu jsme navštívili Radzyn Podlaski, kde je podle polského průvodce významný zámek – Palác Potockých. No zámek tam je i celkem hezký park, ale to je všechno. V zámku je hudební škola a nějaký úřad. Odtud už jsme zamířili k Terespolu, kde jsme chtěli strávit poslední noc před přejezdem do Brestu. Měli jsme vytipované malé parkoviště u hlavní silnice (52.0544419N, 23.5649375E), dokonce na něm byla i TOIka. Foukal tam ale protivně vítr a byl tam také dost hluk od silnice, tak jsme se přesunuli kousek vedle před vchod do staré pevnosti – Fort „K“ Kobylany. Malé parkovišťátko je trochu utopené a částečně chráněné před větrem. Ještě jsme si stihli opéct buřty a opět začalo pršet. Lilo celou noc.

Na hranice jsme dorazili 26.4.2017 v 06.30 hod v domnění, že směny střídají v 06.00 hod. Chyba – střídali až v 07.00 hod. Noční směna je zřejmě slabší a tak na polské straně jedna celnička odbavovala v poklidném tempu střídavě dva jízdní pruhy. V 07.00 hod sice nastoupila směna nová, ale asi si ještě zašli na kafe a začali fungovat až před půl osmou. Po víceméně formálním odbavení jsme konečně dorazili na běloruskou stranu a začalo kolečko s formuláři. Na prvním stanovišti u pasové kontroly nám dvě sympatické policistky daly k vyplnění migrační lístky i se vzorem jak na to. Potom odjezd k celníkům, další formuláře, poplatek 10,90 BYN (později jsem zjistil, že za pomoc s vyplněním dokladů a jejich kopie), víceméně formální prohlídka auta, výměna rublů v bankovní pobočce a po cca 3 hodinách jsme v Bělorusku. Ještě posunout hodinky o 1 hodinu dopředu a můžeme pokračovat. První cesta vedla k obslužnému místu BelTollu u BČS v Brestu (52.0742656N, 23.6972886E), kde jsme měli objednané mýtné krabičky. Další 1,5 hod sepisování smluv. Potom přesun ke stojanům a po ruském způsobu natankovat – tedy nejdřív předplatit požadované množství a potom teprve čerpat. První konflikt – kolega omylem nahlásil a zaplatil čerpání ze stojanu, u kterého stojím já. Tak honem vyměnit auta. Potom jdu znova předplatit pro sebe a v tom ženská vyletí jak čert a začala něco nadávat. Po chvíli jsem pochopil, že kolega čerpá do kanystru a to že se nesmí. Tak jsem se jí za něj omluvil, že jsme to nevěděli a že už to neuděláme atd. Konečně je všechno hotovo a vyrážíme k našemu prvnímu cíli v Bělorusku – Brestské pevnosti. Stále silně prší, ale i tak jdeme na prohlídku. Pevnost nás překvapila svojí rozlehlostí i úpravou. Na jejím území je několik muzeí, kde jsme narazili na pro nás už pozapomenutý zvyk – jiné ceny pro našince a jiné, podstatně vyšší, pro cizince. Zvláštní pocit vyvolává v člověku Svatonikolajevský kostel v centru pevnosti. Zvenčí je opraven, uvnitř je vybaven ikonami, je tam krásný velký lustr, ale zdi jsou ponechány v původním stavu, ohořaté a začouzené.


Dalším cílem měl být Bělověžský prales, ale vzhledem k neustávajícímu silnému dešti jsme se rozhodli ho vynechat a pokračovat dalšímu cíli – do vesnice Žyrovičy, kde je největší pravoslavný klášter v Bělorusku. A narazili jsme na nečekaný problém. Všichni tři jsme měli navigace, ve všech byla mapa Běloruska, ale mapové podklady dvou obsahovaly jen hlavní tranzitní silnice. Naštěstí alespoň ta jedna měla mapu kompletní a byla schopná nás vést i mimo dálnici. Spolu s autoatlasem Evropa a do mobilu staženou turistickou verzí offline Mapa.cz jsme tak mohli v pohodě a bez bloudění po Bělorusku cestovat. Z Brestu jsme vyjeli po dálnici M1 a trochu udiveně jsme se na ni míjeli tu s cyklistou, tu s koňským povozem nebo traktorem. Když jsme z ní konečně odbočili na M11, projeli jsme Čemeli, snad nejmalebnější vesničkou, jakou jsme v Bělorusku viděli. Malé dřevěné malované domečky, malované ploty, jako nějaký živý skanzen. Nebyli jsme připraveni a tak jsme neměli po ruce ani fotoaparát, pršelo, zastavit nebylo kde a tak jsme nepořídili ani jednu fotku. Říkali jsme si, že takové ještě uvidíme, ale žádná z těch dalších už tak hezká nebyla. Do Žyrovičy jsme přijeli kolem 18.00 hod a zaparkovali jsme na pěkném parkovišti v centru vesnice, přímo naproti klášteru (53.0137772N, 25.3436694E). Po večeři jsme se trochu prošli, navštívili jsme i místní bar kousek od parkoviště, ochutnali jsme běloruské pivo a pak už jsme zapadli do postelí. Ráno bylo kolem nás trochu rušno, školní děti se scházely na sousední autobusové zastávce, na parkoviště se sjížděla omladina – studenti nějaké školy nad parkovištěm. My jsme po snídani vyrazili na prohlídku kláštera. Je to opravdu veliký komplex, z části volně přístupný pro turisty, v části jen v doprovodu průvodce a část je pro veřejnost zcela uzavřena. V areálu jsou stánky a obchůdky s upomínkovými předměty i malý obchůdek s trochou potravin. V hlavním chrámu v době naší návštěvy právě probíhala bohoslužba. Jinak ve vesnici je několik dalších obchodů a tak jsme je využili k doplnění zásob a zakoupení nějakých místních pamlsků.


Ze Žyrovičů jsme pokračovali pro změnu po původní silnici mimo dálnici v domnění, že uvidíme trochu více z okolních vesnic, ale většinou je míjela a příjezdová komunikace k nim byla písčitá nebo hlinitá polňačka a na ty jsme si vjet netroufali. Ale o nic jsme asi nepřišli. Dalším cílem naší cesty bylo městečko Nesvizh (Nesviž), ve kterém je zaznamenáno nejstarší osídlení v zemi a nachází se v něm známý vodní zámek na břehu jezera. Za mírný poplatek jsme využili hlídané parkoviště vedle kostela Božího těla (53.2212167N, 26.6842000E) a vydali jsme se na prohlídku zámku. Bohužel opět lilo a byla zima. Prohlídka v interiérech měla trvat asi 2 hod a na to jsme se necítili. Asi to byla chyba, je prý opravdu krásný. Zde jsme už potkali několik dalších posádek různých národností, které rovněž mířily na sraz. Ještě krátké nakouknutí do městečka a vyrazili jsme k poslednímu cíli toho dne – zámku Mir, zařazeného mezi památky UNESCO. Přijeli jsme na parkoviště nad jezerem naproti zámku (53.4485536N, 26.4731531E), kde už bylo zaparkováno několik polských karavanů a kde jsme strávili klidnou noc.


Zámek se otevíral v 09.00 hod. Po zakoupení vstupenek (uznali i průkazku TP pro snížené vstupné) jsme vyrazili na prohlídku. V přední části se jednalo hlavně o prohlídku obranných věží, do kterých vedlo úzké, točité, strmé schodiště se stupni skoro 0,5 m vysokými. V zadní části potom byly už dobře přístupné upravené a vytápěné interiéry. V přízemí byla šatna, ve sklepení toalety a stylová restaurace. Podlaží jsou propojena i výtahem. K zámku patří ještě velký upravený park, ale opět lilo, tak jsme od jeho prohlídky upustili. Na zámku jsme se setkali s další posádkou z Česka – Tomášem (Omot) a jeho rodinou, také cestujícím na sraz. Navrhli jsme s Dášou našim kolegům zdolání nejvyšší hory Běloruska – Dzyarzhynskaja (Džeržinskaja), která má 345 m n.m. a je jen kousek od naší trasy. Trochu s obavami, že se budou muset v dešti trmácet na nějaký kopec přijali a přidal se k nám i Tomáš se svojí posádkou. Poučili jsme všechny, aby si připravili pořádné boty, namasírovali nohy a vyjeli jsme. Pod horou jsme zaparkovali na malém parkovišti (53.8481342N, 27.0649297E) a k úlevě celé výpravy došli asi 30 metrů na samý vrcholek. Výstup jsme samozřejmě řádně oslavili. Odsud jsme už zamířili přímo na místo srazu, na staré letiště v Minsku, kam jsme dorazili v pátek 28.4.2017 kolem 15.00 hod.

Na letišti vládl organizační chaos. Pořadatelé sice připravili a vytyčili sektory pro jednotlivé výpravy, zajistili k nim rozvod elektřiny, ale vše bylo na travnatých plochách a ty byly vzhledem k dlouhotrvajícím dešťům naprosto podmáčené. Nikdo na ně proto nechtěl zajet a v podstatě to ani nebylo možné. Tak se každá posádka či skupiny posádek rozmisťovaly samostatně, bez zásahů pořadatelů, různě po betonových plochách, pokud možno v dosahu nejbližšího rozvaděče. Nutno dodat, že do oficiálního zahájení srazu v sobotu se všichni porovnali a různě popřemisťovali tak, že se vytvořily společné skupiny a to bez nějakých hádek a nervů. Jen s připojením na rozvod elektriky byl problém, bylo třeba pospojovat kabely. My jsme jich měli naštěstí dost, včetně vícezásuvkové cívky.


Popisovat průběh srazu snad ani nebudu. Před pořadateli je nutno smeknout, kromě problémů při příjezdu, vyvolaných počasím, bylo všechno perfektní. Celodenní kulturní program po celou dobu trvání srazu, stánky s upomínkovými předměty, občerstvením, hasiči pomocí elektrocentrál zajišťovali dostatek proudu, stále doplňované cisterny s vodou, několikrát denně odčerpávané a čištěné TOIky. Nechali jsme si potvrdit migrační karty a pak už jsme si jen užívali. I počasí se trochu umoudřilo, dál fičel ledový vítr, ale aspoň nepršelo a dokonce sem tam vykouklo i sluníčko. Jako výborný nápad jsme ocenili sobotní „mezinárodní večeři“, kdy účastníci z jednotlivých států snesli stolky na „náměstí“, na ně vyrovnali různé pochutiny a všichni mezi nimi přecházeli a ochutnávali. U českých účastníků mohli ochutnávat české pivo, slivovici, meruňku, zákusky, cukroví a další pochutiny. Myslím, že jsme se neztratili a ostudu jsme si neudělali. Nálada byla všeobecně výborná a všichni si rozuměli, ať už mluvili jakýmkoliv jazykem. Jen Dáša měla trochu zkaženou náladu. Od polských účastníků dostala polskou verzi časopisu Karavan, do kterého si založila hezké samolepky, které dostala od našich účastníků a dala ho do košíku pod stůl. Když jsme po večeři balili, tak zjistila, že časopejsek se někam zaběhl.
V neděli program pokračoval, na letiště se přicházeli podívat i místní. Počasí se stále drželo, studený vítr a polojasno. Odpoledne proběhl karneval „K chatě na kuří nožce“, za účasti řady masek, včetně Baby Jagy. Velký úspěch nejen mezi dětmi měl Krteček v podání syna Jeleny. Zaslouženou pozornost budil i Petr S. jako dobrý voják Švejk s flašinetem. Při slavnostním zakončení nám hlavní pořadatel sdělil, že na sraz dorazilo přes 600 posádek s více jak 2.000 účastníky ze 16ti států. Zástupcům každého státu pak předal pamětní list.


Na pondělí 1.5.2017 jsme si zaplatili prohlídku města. Opět od rána lilo a byla zima. Autobusy byly přistaveny na 11.00 hod. Byli jsme rozepsaní do jednotlivých autobusů podle toho, kdy se kdo přihlásil. Dík patří Jeleně, která z nás vytvořila jednu skupinu a všechny nás nacpala do jednoho autobusu, kde nám potom tlumočila. Původně tříhodinová prohlídka se nám protáhla na víc jak 4 hodiny, ale nelitovali jsme, stálo to za to. Minsk je moderní město se spoustou zeleně a oddychových míst. Škoda, že nebylo lepší počasí, měli jsme sebou kola a určitě by našla využití. Po návratu jsme ještě rychle udělali poslední servis a přemístili jsme se na parkoviště u městského akvaparku (53.9505644N, 27.4503631E), kde bylo pořadateli dohodnuto, že zde mohou přečkat noc všichni, kdo se ještě v Minsku zdrží. Na horním i dolním parkovišti tak nocovala spousta posádek. Naše skupinka se rozhodovala jak dál. Původní plán byl pokračovat na Braslaw do jezerních oblastí, ale dosavadní počasí tomu nepřálo. Druhou možností bylo vracet se Běloruskem podél Litevské hranice směrem na Grodno. Museli jsme se rozhodnout nejpozději ráno, protože při cestě na Braslaw jsme museli vrátit mýtnou krabičku nejpozději v Lahoysku, protože dál už obslužná místa BelTollu nejsou. Na Grodno bychom ji ale stále potřebovali. V akvaparku se mi podařilo připojit na internet a předpověď počasí směrem k Braslawi slibovala od úterý zlepšení. Tak jsme riskli Braslaw.

Ráno bylo zataženo jak na sto let a obvyklá zima. Naše tři posádky vyjely směr Lahoysk k BČS (54.2455558N, 27.8438906E), kde bylo pro nás poslední obslužné místo pro odevzdání mýtných krabiček. To se nám bez problému podařilo, potom jsme si udělali zastávku ve městě, doplnili zásoby na místním tržišti a v obchodě a pokračovali jsme směrem na Mjadel (Myadzyel). Odpoledne se vyčasilo, vykouklo sluníčko a dokonce se i oteplilo. Na malém parkovišti ve vesničce Sosenka u břehů jezera Vilija jsme se náhodně setkali s Karlem a Hankou - Expedicí Apalucha a Jožou s Terkou, kteří sem dorazili přímo od Minsku. Chvíli jsme poklábosili kdo kudy a kam a pak jsme se zase rozjeli. Na radu Jožky jsme nejeli přímo na Myadzyel po P58, ale vzali jsme to podle jezera po P63 na Vyleyku a odtud na Myadzyel po P28. Při průjezdu kolem vesnice Ljuban jsme zahlédli krásný kostelík, tak jsme zastavili na pár fotek. Vzápětí se za námi objevili Apalucha i Jožo. Tak už jsme dál pokračovali společně až na tábořiště Kočergi před Myadzyelí (54.8449378N, 26.9093503E). Příjezd k němu byl trochu dobrodružný – něco přes kilometr po lesní cestě, částečně podmáčené. Tábořiště ale bylo skvělé, na břehu jezera, po lese rozmístěné kryté přístřešky se stolem a lavicemi, u každého upravené ohniště, stranou suché záchody, popelnice na odpadky, připravené dřevo na oheň, všude čisto a pořádek. Počasí nám přálo a tak jsme večer rozdělali oheň a udělali si příjemné posezení. Ráno bylo krásně, tak jsme sundali kola, Karel s Hankou motorku a rozjeli jsme se na výlety, yy na kolech do Myadzyele, oni na širší okruh. Po prohlídce městečka jsme se vrátili, zbytek dne jsme prolenošili. Večer jsme si opět udělali táborák a poseděli u něj.

Dopoledne jsme poklidili a vyjeli jsme dál směr Braslaw. Pokračoval s námi i Jožo s Terkou, Karel s Hanou ještě zůstali na místě a naplánovali si jiný program. Naše kolona si udělala zastávku v městečku Pastavy, kde jsme zaparkovali v boční ulici vedle náměstí a dali jsme si na hodinu rozchod. Vzbudili jsme tu docela rozruch, občas se někdo zastavil a dal se s námi do řeči, obvyklé otázky odkud a kam následované popřáním šťastné cesty. Odpoledne jsme dorazili na plánované tábořiště Okmenica u jezera Strusto (55.7130214N, 27.0057903E), asi 13 km za městem Braslaw. Přístupová cesta je zase jen nezpevněná. Tábořiště je opět rozložené na poměrně velké ploše v lese u břehu jezera, vybavené je stejně jako předchozí. Tato oblast už leží v hraničním pásmu a probíhají tu namátkové kontroly pohraničními hlídkami, což postihlo Karla s Hanou, kteří později odpoledne za námi přijeli na motorce. Bylo krásné počasí, tak jsme opět poseděli venku.
Ráno jsme se rozdělili. My s Dášou jsme zůstali na místě s tím, že si uděláme výlet na kolech a ještě jednu noc tu přespíme. Ostatní odjeli na vyhlídku Maják, do Green Clubu a potom se vrátili do Braslawi, kterou si prohlédli, připojili se na parkovišti (55.6380325N, 27.0280061E) k Expedici Apalucha a strávili tam noc.


My s Dášou jsme sundali kola a udělali jsme si poklidný výlet na vyhlídku Maják, projeli jsme si blízkou vesničku pod ní, na druhé straně tábora zahrádkářskou a chatovou osadu a pomalu jsme se vrátili do tábora. Prošli jsme si celé tábořiště, několikrát jsme narazili pravděpodobně na užovky – cca 0,5 m dlouhý černý had, za „ušima“ žluté skvrny. Při tom jsme zjistili, že pobyt na tábořišti je zpoplatněn. Cedule s informací byly na všech přístřešcích kromě toho „našeho“. Poplatek to je spíš symbolický, asi 3,30 BYN za 10 dní. Kde se platí nevím, možná tam v sezóně chodí výběrčí? Odpoledne Dáša udělala mísu bramboráků a užívali jsme si klid. V jezeře před námi se dvakrát ukázala a nějakou dobu lovila zřejmě vydra. Viděli jsme jen hlavu, podle ní to musel být pořádný macek. Strávili jsme tu další klidnou noc.


Ráno jsme z upraveného pramene nad tábořištěm doplnili vodu a rozjeli jsme se zpět na Braslaw. Cestou nás zastavila a kontrolovala hlídka PS, dva mladí kluci z nás byli trochu vykulení. V Braslawi jsme se setkali s ostatními. Několik dní nás už zlobilo auto, při startování nám motor blafl a vzápětí chcípl, chytal až na několikátý pokus. Vypadala to, jako by padala nafta. Jen jsem vypozoroval, že se to děje, když je motor teplý, studený startoval bez problémů, ale to bylo vše. Chvíli jsme nad tím společně bádali, ale nic jsme nevybádali. Prostě musí to jet. Rozloučili jsme se s Apaluchou a s Jožou, kteří ještě v Bělorusku zůstávali a měli v plánu vrátit se pomalu zpět na polskou hranici. My ostatní jsme chtěli pokračovat do Litvy. Museli jsme to vzít kousek přes Lotyšsko, protože přímý přechod do Litvy u města Vidzy je jen pro místní. Naposledy jsme natankovali levnou běloruskou naftu (cca 17.- Kč) a odjeli jsme na hraniční přechod Urbany – směr na Daugavpils. Víc jak kilometr před hranicí už stála kolona čekajících kamionů. Běloruský přechod je poměrně malý, navíc prochází přestavbou, tak tam pouštěli osobní a nákladní auta na střídačku. Na nás přišla řada asi za 1,5 hodiny. Odbavení na této straně hranice proběhlo bez problémů a asi po půl hodině nás propustili na druhou stranu. Tam jsme si to ale vychutnali. Čekání v koloně před první budkou než nás vpustí do celního prostoru. Naštěstí nás kdosi z ostatních řidičů upozornil, že si do té budky musíme dojít pro formuláře a ty si předem vyplnit. Baba nám je podala, jakýsi kontrolní formulář s RZ auta a jménem řidiče s kolonkami pro spoustu razítek, k tomu celní prohlášení, kde se vypisovalo dokonce i množství paliva v nádrži. Spletl jsem si jednu kolonku a jakési číslo jsem zapsal do jiného řádku, tak jsem ho čitelně škrtl a zapsal ho do správného. Pak jsem za babou zašel a poprosil jsem ji, aby se podívala, jestli to mám všechno. Jediné co udělala bylo, že mi dala čistý formulář, protože se v něm nesmí nic škrtat a že mi ho zkontrolují až uvnitř. Konečně nás vpustili, zařadili jsme se do pruhu pro EU a čekali věci další. Když jsem uviděl, jak vykládají osobáky ve vedlejším pruhu pro cestující z mimo EU států, jak pucují kabiny tiráků a jejich řidiče jak chodí s igelitkami k popelnici a pod dozorem rovnou vyhazují nějaké jídlo, u dalšího stolku jim na kuchyňské váze kontrolují váhu ostatního a opět přebytky vyhazují, tak jsem si myslel, kdoví co nepřevážejí. Humor mne přešel, když došla řada na nás.

 

Celnice nám vysmejčila ledničku a hledala potraviny koupené v Bělorusku. Těžko jsem ji přesvědčoval, že cca 10 cm dlouhá patka salámu Poličan, pár vakuově zabalených krájených sýrů a ještě cosi dalšího jsou výrobky z EU. Vítězoslavně nám vytáhla zbytek - cca 15 dkg běloruského tvrdého sýra, mimochodem vynikajícího a že ho musíme vrátit nebo vyhodit. To už se Dáša namíchla a prohlásila, že ho raději na místě sní a zakousla se do něj. Celnice nám prosmejčila všechny skříňky a zásuvky, málem chtěla vlézt i do kazety WC. Druhý karambol byl, že na nás pořád chtěla nějaký další dokument k autu, nechápal jsem co. Naštěstí to nějak zapálilo Dáše, že chce potvrzení o technickém stavu, tak ji zatáhla za auto a ukázala ji kontrolní známky na značce, že u nás nic jiného nemáme. Nějak to nechtěla pochopit, přivolala si ještě dalšího celníka, společně obě známky zkoumali div ne lupou a ještě se jim ke všemu nezdálo, že máme technickou na 2 roky a ne na rok. Pak jsem si vzpomněl, že mám okopírovaný velký TP, tak jsem tu kopii taky vytáhl a vrazil jsem ji jí do ruky. Když jsem si myslel, že už snad máme všechno vyřízeno, tak najednou zase přilítla a mlela něco jako „adiňděn“ a ukazovala, že mám zajet na odstavnou plochu za oplocení. To ve mně hrklo, že nás chtějí na den odstavit a tak jsem začal protestovat, že Lotyšskem chceme jen projet a proč tam máme den zůstávat. Nedala jinak a nekompromisně „adiňděn“ a vedle. No tak jsem tam zahnul v domnění, že nás tam asi rozeberou na součástky. Nebyl to „adiňděň“, ale rentgen. Zajeli jsme do haly, dostavili se k obsluze a pak už jsme jen viděli na obrazovce vnitřnosti našeho Emila. Po kývnutí, že je všechno v pořádku a můžeme pokračovat, následoval další šok. Když jsme z haly vyjeli, byla přímo proti nám váha. Najet na ní, tak jdeme dál pěšky. Dělal jsem, že ji nevidím, prostě jsem ji objel a v domnění, že už máme všechno za sebou, jsem zamířil k výjezdu. Houby, zahnali nás zpět, že nemáme tu kontrolní bumážku. Tak jsem zase pádil k té celní kukani, tam jsem konečně dostal oštemplovaný papír, ještě jsem zaběhl za kolegy, kteří už také byli v rentgenu, abych je varoval před váhou a aby si vyzvedli u svých celníků ten papír a znova k výjezdu. Teď už nás konečně vypustili, po 4,5 hodinách. Celou dobu jsem nechal motor nastartovaný, abychom při tom popojíždění náhodou nemuseli tlačit.


Po tom, co jsme na lotyšské straně absolvovali už vím, že EU nehrozí nebezpečí z jihu od těch pár set tisíců imigrantů, ale hlavním nebezpečím je pár deka běloruského sýra a nějaký ten buřt nebo kus salámu, co si sebou veze na cestu tirák nebo turista. Proto, jak jsem se teď dočetl, tam budou letos s podporou EU stavět na Bělorusko-lotyšské hranici i plot, zatím co ten maďarský je nedemokratický.

Tak jsme byli v Lotyšsku a zamířili jsme na Daugavpils. Tady už nám navigace fungovaly všem. Chtěli jsme nahlédnout do města a tak jsme zajeli k centru a do jedné z bočních uliček, kde se nám podařilo zaparkovat vedle nějakého velkého parku. Pěšky jsme přešli most nad železniční tratí a šli jsme si prohlédnout velkou pravoslavnou katedrálu Sv. Borise a Gleba. U ní jsme potkali výpravu slovenského lidového mládežnického souboru, který byl na cestě do Moskvy a zde si udělali zastávku. Chvíli jsme si povídali a potom jsme si všimli, že katedrálu zavírají, tak jsme tam ještě rychle zaběhli. No, tady už za souhlas s focením chtěli 3 Eura. Po návratu jsme zadali do navigací jako cíl Ginučiai v Litvě a vyrazili jsme na další cestu. Byl to očistec, skoro celý úsek silnice od Daugavpilsu až na litevské hranice je rozkopaný a v rekonstrukci. Do Ginučiai jsme dorazili kolem 17.00 hod a zůstali jsme na námi již před třemi lety vyzkoušeném parkovišti uprostřed obce (55.3852306N, 25.9952531E). Já s Dášou jsme zaskočili za jedním místním, se kterým jsme se tehdy seznámili a pozdravili jsme ho. Potom jsme ostatní vyvezli kousek za vesnici na vyhlídkovou horu Ladakalnis, na kterou jsou místní pyšní. Zbytek večera jsme poseděli venku. Tento den byl nejteplejší za celou naši cestu, teplota se přehoupla přes 20 C0. No, nic netrvá věčně a v noci se zase rozpršelo.


Ráno bylo zamračené a chladné. Vyrazili jsme na procházku po vesnici, po chvíli začalo poprchávat a těsně po našem návratu k autům se rozpršelo naplno. Ještě návštěva místního muzea v bývalém mlýně a odjezd do města Ignalina. Tam jsme doplnili zásoby, udělali si oběd a v dešti jsme se prošli k parku nad jezerem. Potom jsme pokračovali dál do vesnice Labanoras, která je centrem stejnojmenného NP. Tam jsme se chtěli trochu zdržet a udělat si nějaký cyklovýlet po okolí. Počasí ale bylo bohužel stále nepříznivé a tak jsme plán trochu pozměnili. Naši parťáci si chtěli prohlédnout Vilnius, který jsme my již před třemi lety navštívili a tak jsme se dohodli, že oni budou pokračovat dál a najdou si nocleh ve Vilniusu, my zůstaneme v Labanoras a vyčkáme, jestli se počasí do druhého dne zlepší. Sraz jsme si domluvili na druhý den k večeru v Trakai. Po jejich odjezdu jsme si našli místo pro nocleh na parkovišti před infocentrem (55.2694044N, 25.7723775E). Prošli jsme si vesnici, udělali pár fotek a potom jsem zkusil přijít na kloub tomu, proč nám špatně startuje motor. Měl jsem štěstí, chybu – v podstatě prkotinu, jsem náhodně našel a bylo po problému.


Po klidné noci s občasným deštěm sice ráno trochu vykouklo sluníčko, ale foukal silný ledový vítr a tak jsme cyklovýlet odtroubili a pomalu vyjeli směr Trakai. Vilniusem se nám podařilo projet celkem v pohodě a kolem poledne jsme byli na místě. Projeli jsme městečko, všechna parkoviště byla plná a tak jsme zajeli na námi již dříve vyzkoušené, které je sice mimo město na druhé straně jezera, ale při tom pěšky jen necelý kilometr od centra (54.6452039N, 24.9434711E). Sundali jsme kola a udělali jsme si projížďku k hradu a po městě, kde jsme si zamlsali v cukrárně. Později odpoledne se nám ozvali parťáci, že dorazili z Vilniusu a jsou na parkovišti na druhém konci městečka. Domluvili jsme se, že už místa měnit nebudeme a večer jsme k nim na kolech zajeli na výborný guláš, který uvařila Radka. Poseděli jsme, vyměnili si zážitky a potom jsme se vrátili k našemu Emilovi. Byla pořádná kosa. Skoro celou noc pršelo a ráno se přehnala sněhová vánice.
V Trakai se naše cesty rozešly. Pepa s Radkou hned ráno zamířili na návštěvu ke svému kamarádovi do Polska, my s Pepou a Martou jsme o něco později pokračovali na sever Polska, k Mazurským jezerům. Značnou část cesty jsme projížděli dešťovými přeháňkami, před městem Kalvaria nás chytila sněhová vánice, teplota padala k nule a jednu chvíli dokonce až pod nulu. Až v Polsku se počasí trochu umoudřilo. Dojeli jsme do Gižycka, zaparkovali jsme na břehu kanálu u zahrádkářské kolonie, kde jsme stáli s polskými karavanisty před několika lety (54.0414408N, 21.7558803E), posunuli jsme čas zase o hodinu zpět a vydali jsme se na procházku podél kanálu k maríně a do města. Náhodou jsme stihli i otevírání otočného mostu přes kanál. Nepršelo, ale foukalo a byla sprostá zima, tak jsme se docela rádi vrátili do aut. Jen jsme zalezli, začalo pršet a pršelo nepřetržitě do druhého dne.


Z domova nám přišly nepříznivé zprávy a tak jsme museli pobyt v Polsku zkrátit. Vynechali jsme návštěvu Vlčího doupěte v Gierloži, škrtli celý další polský program a jeli jsme už jen do Swiete Lipky, kde je známý poutní kostel Navštívení Panny Marie, který spravuje řád jezuitů. Kostel je opravený, je nádherně vybavený a od května do září jsou zde každou hodinu ukázky varhanního koncertu. Při prohlídce jsme pěkně vymrzli. Na rozdíl od pravoslavných kostelů, které byly vždy vytopené a dokonce tam byly pro návštěvy připravené i várnice s čajem, v kostelech katolických takhle zařízení nejsou. Počasí bylo opět aprílové, zima, déšť, sníh. Ze Swieté Lipky jsme již zamířili k domovu. Jeli jsme přes Olsztyn a kolem 20.00 hod jsme dorazili do Konina, kde jsme přenocovali na klidném parkovišti na okraji města (52.2101158N, 18.2576842E).


11. květen byl posledním dnem naší cesty, od rána svítilo sluníčko a bylo krásně teplo. Za Wroclaví jsme ještě poobědvali řízek s bramborovým salátem, který cestou vykouzlila Marta, rozloučili jsme se a každý zvlášť už jsme pokračovali domů.

Co na závěr. Atmosféra na srazu byla i přes mizerné počasí a s tím související organizační problémy výborná a pokud běloruští karavanisté někdy příště takový sraz opět uspořádají, rádi tam zase pojedeme. Bělorusko nás příjemně překvapilo, všude pořádek, žádné odpadky kolem silnic, čisté lesy, krásná jezera, příjemní a vstřícní lidé. Silnice jsou dobré, mimoúrovňové křižovatky jsou jen na nových úsecích dálnice spíše až poblíž Minsku. Odbočky ze silnice k vesnicím jsou ale většinou jen nezpevněné cesty. Respektování snížené rychlosti je zejména u škol jištěno příčnými hrby a to člověka tak vycvičí, že brzdí i když v dálce spatří jen pruhy na silnici. Obchody jsou plné, co jsme ochutnali bylo kvalitní a dobré, ceny asi jako u nás, nafta za cca 17 Kč, ovšem příjmy Bělorusů jsou o dost nižší, zejména na vesnicích. Minsk je moderní město, ale i v menších městech jsme zaznamenali dost velkou bytovou výstavbu. Běloruské rubly (BYN) u nás žádná banka ani směnárna nemá, je nutné měnit až na místě. Není to žádný problém, různých bank je tam dost, kurz v době našeho pobytu byl +-2 BYN za 1 Euro.


Na závěr ještě chceme poděkovat Karlovi z Expedice Apalucha, který zprostředkoval kontakty s běloruskými karavanisty a díky kterému jsme se srazu mohli zúčastnit. Dík patří i Rivanovi za jeho článek o cestě Běloruskem, z něhož jsme načerpali a využili řadu informací.

Fotogalerie z naší cesty je k nahlédnutí zde:
https://www.carav...i_id=12875

Komentáře

#1 | viera a vlado dne 21.05.2017 18:35
Ahoj - zarazili ma tie problémy na hranici s Lotyšmi. Boli sme tam síce pred pár rokmi a išli sme z Litvy,ale ani sme nevedeli,že sme prešli hranicu. Niečo sa asi zmenilo. Inak pekný článok aj napriek počasiu.....
#2 | Lubos a Dasa dne 21.05.2017 21:45
No jo, jenže Litva a Lotyšsko jsou v EU a Schengenu a tudíž mezi nimi nejsou hraniční kontroly, ale mezi BY a Lotyšskem je vnější hranice EU.
#3 | ivano dne 21.05.2017 22:13
Podobné problémy sme mali aj my na hranici Bielorusko-Litva minulý rok. A tiež nie zo strany Bieloruska, ale Litvy. Neuveriteľná ignorancia, povýšenosť aj voči mne, ako občanovi EU. A ešte horšie k ľuďom z východu. Sila.
Prejazdil som už rôzne hranice na východe, ale najhoršie spomienky mám práve na tie s EU.
#4 | Mirek a Iva dne 23.05.2017 13:41
Jste stateční. Díky za článek. umiOk
#5 | cestaci dne 23.05.2017 15:47
Ahoj, zdravíme. Děkujeme za hezký, objektivní a vyčerpávající článek, lépe bychom to nenapsali. Vzpomínáme na Vás a na všechny účastníky rally. I přes drobné problémy, bychom opět rádi někdy navštívili tuto zemi.
Eliška a Jarda (Cesťáci)mavam
#6 | fan dne 24.05.2017 14:31
Ahoj. Tak taký odemne pár slov o ceste na sraz do Minska. Jízda Kadaň, Pirna, Wroclaw, Waršava v pohodě. Zima, déšt a kvalitní dálnice, půlnoční prohlídka Waršavy a pak denní opakování bez potíží. Další jízda na hranice Terespol - Brest v pohodě a pak to začalo. Na polské hranici jeden celník na dva pruhy, ale za půl hodiny odbaveni a nájezd na hraniční most a semafory které regulují příjezd na první kontrolní bod v BY. Kontrola pasu, dokladu k autu a prostor auta. Dostali jsme par formulářů k vyplnění a jízda k dalšímu kontrolnimu bodu. Opět kontrola pasu , vstupní razítko, potvrzení pobytových formulářů , kontrola prostoru auta a opět dál k semaforu. Dále na pokyn zajíždíme do celnice stanoviště 8 a zase kontrola dokladů a odchod do budovy celnice zaplatit poplatek za auto a výměna peněz za ruble. Zpět k autu a odevzdání dokladů celníkovy a čekání co dál. Na dotaz jestli vezeme zbraně, drogy, cigarety, alkohol říkáme že jen asi 20 piv a celnik na to že je to dobré a mizí v bunce. Přichází vojenská uniforma , nasedá k nám do auta, otevírá se závora a podle pokynu někam jedu, po chvilce je to jasné, velká osvětlená vrata na velké hale a montážní jáma. Po zastavení se zavírají ta velká vrata, za auto do podlahy dávají asi metrový ocelový kolík a kolem předního kola ocelový půlkruh z hřeby aby to prorazilo pneu kdyby náhodou chtěl ujet. Do práce se dává trojice celníků. Prohlíží auto zespodu i zevnitř, vše je zajímá co je v autě. V příruční lekárničce kontrolují jednotlivé balení léků jestli je originál zabalené a ptají se na co to je. Rozbalují nádobí, nářadí, koukají na potraviny a prohlíží plechovky z pivem, oblečení, příruční trezor, schránky v autě ,v jednom místě pod čalounění na stěne, no lezou všude jak šváby.Asi po dvaceti minutách říkají že je to v pořádku , nic nenašli a vracíme se zpět na celnici, stanoviště 10 a máme počkat na doklady. Přichází opět náš kontrolní celník a říka že toho piva máme víc než jsou povolené 3 litry alhoholu na osobu a má pouze dvě řešení. 50 euro pokuty nebo se vrátit zpět do Polska, tam to někam dát a opět se vrátit do BY. O nějaké jiné variantě nechce diskutovat. Takže na doklad k autu píši vlastnoručně, že chci zpět do Polska, podepíši to on také, dáva mi doklady, otevírá se závora a já v protisměru jedu zpět do Polska. Dole před mostem nám dávají do pasu razitko přes vízum ANULOVANO a jedu zpět. Na dalším kontrolním bodu nám voják říká at to pivo dame někomu jinému, uprostřed mostu za hraniční čárou se otočíme a jedeme zpět do BY.Fungovalo to, domorodci rádi od nás vzali asi dvacet plechovek z pivem, 4 litry vína, voják zablokoval kolonu na mostě, my se otočili a jeli zpět do BY. Pak jsme zjistili že máme ještě 3 láhve zubrovky, které syn stačil vylít za jízdy z auta, nebylo to vidět protože pršelo než jsme opět byli u kontroly a začalo to nanovo.Kontrola dokladů, razítka do pasu, opět stanoviště číslo 8 a známý celník, kontrola dokladů , auta, přepočítání plechovek z pivem, čekání na doklady a na to co si na nás dál vymyslí. Koukali jsme jak kontrolovali domorodce. Plastové náhradní díly, blatníky, nárazníky a nějaké příslušenství jim vše vážili, rozbalovali zabalené mikrovlnky, fritáky, elektroniku a vše šlo přes váhu. Asi se clo platilo podle váhy.
Konečně nám přinesli doklady, dostali jsme ještě poučení jak se máme chovat a jezdit v BY , poslední závora a semafor, odevzdání dokladu o autě že je vše v pořádku a jsme volní. Je půl jedné po půlnoci takže to vše trvalo asi 5 hodin. V Brestu nacházíme u benzinky kancelář BelToll, zaregistrujeme auto, dostaneme krabičku, zaplatíme 100 BYN a jde se spát. Přímo na parkovišti u benzinky.
Dopoledne za deště absolvujeme prohlídku Brestské pevnosti a pokračujeme po vedlejších silnicích k hradu Mir, kde už parkuje několik bydlíků a čekají na ráno na prohlídku hradu. Opět po vedlejších silničkách do Minska na letiště a jak to tam vypadalo je popsáno Dášou a Lubošem.
Po odjezdu z letiště a noci u aquparku jízda na Stalinovou línii a dál směr Litva . Hranice BY - LT je taký zažitek. Hraniční přechod asi název Oschmiany. Kolona kamionu před hraničním přechodem asi 7 km, osobáků asi 15,/ks/ takže pohoda.Výstup z BY jednoduchý, kontrola dokladů, odevzdání imigračních lístků a jsme asi za 15 minut venku .Hranice Litvy, jeden jízní pruh pro vozidla EU a tam důležitý celnik. Auto před mámi litevec, kontrola asi dvacet minut, vše ven, něco jako nám v Brestu ale tady přímo na celnici, po prohlídce vyplnění asi čtyř formulářu v autě, pak auto zamknul vzal si tašku a dvě bundy a šel do celnice, po deseti minutách se vrátil už jen z jednou bundou, opět desetiminutové kázání od celníka a pak jej pustili. Už jsme se chystali na něco podobného, no dopadlo to dobře, kontrola dokladů a nakouknutí do auta a jelo se pryč. Chování celniků na litevské hranici bylo ale strašné, něco jako u nás za onoho času, kdy projetí hranic byl horor. Jsem ale rád, že jsem si to
připoměl jaká to byla šikaná.
Dál jízda Talin, Trakai ,jen krátké zastávky byli jsme tam před pár lety, polské hranice, Mazury, Gierlož - Vlčí doupě, Waršawa a domů.
Co říct závěrem, jsem rád že jme ta byli, na nějaké nepříjemnosti se časem zapomene, ale něco nám to dalo a je lepší to jednou vidět než když vám o tom někdo desetkrát povídá.
Chtěl by ještě poděkovat všem kteří měli snahu mi pomoct při odjezdu z letiště v Minsku, nestartovalo mi to za studena, doma závada odstraněná - nefunkční žhavící svíčky /strašná práce/. Díky a mějte se hezký , snad se ještě někde na podobné akci setkáme. Štefan
#7 | petr soukenik dne 24.05.2017 16:09
My jsme převezli / do BY/ 4/čtyři/ sudy piva,několik desítek lahváčů a asi 5/pět/litrů slivovice. Asi jsme měli štěstí, jinak průběh srazu jako ostatní posádky.Zdravíme z Lopeníka. Petr S.
/pivo jsme pochopitelně rozdali/
#8 | Sany_62 dne 25.05.2017 11:58
A my zase na sraz "Karavaněrov" vůbec nedorazili. Na hranicích v Těrespolu jsme byli o půl páté ráno, a než jsme se dostali přes "bratry poláky" k bělorusům na celnici bylo půl 10. ( vypisování nesmyslných "bumážek" jako jsou migrační karty, papíry od auta atd., atd, a hodinová pauza mezi směnami) Chvilemi mi to připadalo, jako bych žádal o "politickej azyl"Smile Vzhledem k tomu, že jsem měl garáž v obytňáku zaplavenou propagačníma nesmyslama jako jsou propisky, šňůrky na krk, nálepky, podtácky, kelímky na pivo a cider atd atd.., byl jsem celníkům okamžitě podezřelej. Neustále opakovali slova jako je "něvazmožno, zapreščeno. inostránskaja propagácia apod. Když dále "objevili" v garáži "koktejl" 8 kartonů piva, nealko piva a ciderů, myslel jsem, že jsem "mrtvej muž". Nepomohlo naprosto nic. Vysvětlování, že to vše jsou "padarky dlja druzjej karavaněrov" nepomohlo. Stále jen to "něvazmožno, zapreščeno. inostránskaja propagácia". Museli jsem zpět do Polska. Vše vyhodit, pivko vylejt nebo rozdat a pak se vrátit. Již o půl 3 odpojedne jsme byli zpět v Těrespolu. Počasí "nahovno" rozhodlo o tom, že Brest a Bělorusko "nedobijem" a vrátíme se domů. Wink
#9 | Joza dne 25.05.2017 18:40
kamarádi moc děkuji za tento článek ....

kdyby mě náhodou někdy napadlo, že se podívám do Běloruska, tak si znovu přečtu Váš článek a mám vystaráno. Nemám na to abych se probíjel nesmyslnou administrativou hraničních úředníků.
#10 | Lubos a Dasa dne 25.05.2017 22:13
Nojo, odvykli jsme, že existují hranice a na nich kontroly a omezení. Ostatně i uvnitř Schengenu si tě mohou celníci podat. My jsme to zažili asi před čtyřmi lety na slovenské hranici za Břeclaví, když si nás při odjezdu po zakoupení dálniční známky zastavili a kromě jiného prohrábli Dáše její lékárnu. Ale aspoň jsem se od nich dozvěděl, že existuje léková karta, kterou by měla mít u sebe a na které by měl být seznam používaných léků, potvrzený lékařem. Ale když chce člověk vidět a poznat něco nového?! Jinak samotné Bělorusko bylo fajn, když na to přijde, nebudeme mít problém se tam opět podívat. Formuláře na BY hranicích byly dva - migrační karta a celní prohlášení. Stejné to bylo, když jsme vstupovali zpět do Schengenu na Lotyšské hranici a stejné to nejspíš je všude na vnější hranici do EU. A jak jsem sám viděl (a před pár lety zažil i na UK hranici) a jak to koneckonců potvrzuje i Fan, "naši" celníci a pasováci jsou možná ještě důkladnější.
#11 | ivano dne 26.05.2017 10:29
Nuž je to daň za cestovanie. Kto sa chce pozrieť trochu ďalej, musí to strpieť. Svet nekončí schengenom, tam len začína....v schengene sme doma.
Ale ísť len na pár dní na zraz do Bieloruska, to by som nešiel, tá daň je privysoká. Ja som si už tých colníc ozaj užil dosť a tá schengenská vždy patrila k najhorším.
#12 | EXPEDICE APALUCHA dne 26.05.2017 13:20
Je to přesně jak píše Ivano, je to daň za poznání. Když to vezmu kolem a kolem, víza jsme měli zdarma, tak nějaká pokuta nebo clo, mě nerozhodí. Posledně jsme platili vízum 85 eur na osobu.
Jinak já to měl stejné, 12 hodin na hranicích, kontroly, hala s kanálem. Našli mě elektrický paralizér a obušek. Ty měli radost jak děti. Nelíbili se jim také propagační materiály, odznáčky a pití. Za to jsme platili i clo 35 EUR a 50 EUR pokutu za paralizér. Protokol psali 3 hodiny. To už jsme měli na hranicích venku židličky, stoleček a pili jsme kávu. Jo a v Brestu jsem měl 11.5. soud, který nevím jak dopadl. Prý přijde rozrešenija poštou.
V žádném případě mě to od cestování neodradí a alespoň je na co vzpomínat :-)
Chci poděkovat všem, kteří přijeli a pomohli prezentovat tu naší zemičku českou.

Přidat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

Hodnocení

Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé.

Prosím přihlaště senebo se registrujte pro možnost hodnocení.

Výborné Výborné 100% [3 Hlasů]
Chvalitebné Chvalitebné 0% [Žádné hlasy]
Dobré Dobré 0% [Žádné hlasy]
Dostačující Dostačující 0% [Žádné hlasy]
Nedostačující Nedostačující 0% [Žádné hlasy]
Vygenerované za: 0.31 sekund
145,712,372 návštěv