II.část Expedice Šumava,4-Etapa Žel.Ruda-Bělá n.Radb. RETRO 2010
Od býv. Lískovce se snažíme dostat zpátky blíže k hranicím. K tomu použijeme neznačenou lesní cestu. Trochu v lesích kličkujeme, lesní cesta se klikatí a má plno křižovatek. Při správném směru bychom měli v nejhorším narazit na cyklostezku vedoucí souběžně kousek od hranice. Nakonec volíme směr na Rybník. Přes Závist se nám to jeví kratší. Mezi Závistí a Rybníkem míříme mimo silničku, přes pěknou louku a lesem. Pochopitelně cestou opět několikrát zmokneme, abychom moc nepřeschli.
Od býv. Lískovce se snažíme dostat zpátky blíže k hranicím. K tomu použijeme neznačenou lesní cestu. Trochu v lesích kličkujeme, lesní cesta se klikatí a má plno křižovatek. Při správném směru bychom měli v nejhorším narazit na cyklostezku vedoucí souběžně kousek od hranice. Nakonec volíme směr na Rybník. Přes Závist se nám to jeví kratší. Mezi Závistí a Rybníkem míříme mimo silničku, přes pěknou louku a lesem. Pochopitelně cestou opět několikrát zmokneme, abychom moc nepřeschli. Až před Rybníkem vysvitlo po skoro týdnu slunce. Využíváme to a děláme si u restaurace Rybník polední přestávku s výborným teplým obědem a Prazdrojem. Ochotný personál nám dovoluje rozvěsit po zídce na slunce mokré spacáky, celty a stan. Zabírá to celou zídku.
Dokonce už i boty jsou durch. Ty samozřejmě dáváme sušit po větru, aby se někdo poblíž při nádechu nepřiotrávil. Sluníčko pracuje po sedmidenním odpočinku za mraky opravdu intenzivně. Než sníme oběd a vypijeme několik piv, je většina věcí suchá! Kamarádovi se sice Rybník moc zamlouvá, ale musíme dál. Jen si poznamenává kontakty pro případné použití někdy s rodinou. Zbývá nám už jen necelých 10km, ale cestou s prudkým jednokilometrovým vystoupáním o 260 výškových metrů na hřeben a hlavní cíl expedice, hospodu na Pleši. Závaží na zádech se jistě pronese. Ze stoupáku na hřeben je pěkně vidět věž na Zvonu. Nahoře stojí opuštěná rota pohraniční stráže, o kus dál tabule jedné z mnoha zaniklých obcí, Rabov. Pleš je nádherná náhorní plošina. Na pastvině se pasou krávy, okolí lemují horské smrčiny. Idylka. Hurá. Jsme u cíle. Restaurace na Pleši současně funguje i jako pension uprostřed nádherné přírody Českého Lesa. Zaujímáme pozice na prázdné terase za hospodou. Nejdřív doplňujeme draslík a B vitamín po náročné cestě. Na čepu Chodovar 12°. No, už jsme pili lepší pivo. A na oslavu dosažení cíle si přiťukáváme Becherem. A ještě do druhé nohy. Odpoledne je ještě mladé, večer daleko, tak to párkrát zopakujeme…
Spali jsme opět v lese na suchém a měkkém jehličí v naprostém tichu, kousek za Pleší. Ráno snídáme na sluníčku u silničky na kraji lesa. Po ní už to jde převážně jenom s kopce o 230 výškových metrů nádherným lesem přes bývalou osadu Waldorf 8km do Karlovy Huti. Tady by měla být podle mapy osvěžovna. Ale není. Dobrá, jdeme dál. Ve Smolově taktéž. Hospoda zrušená. V penzionu až do večera nikdo. I když už se neleze do kopce, spíš se mírně ztrácí výška, je červen a slunce nás pěkně vysušuje. Proto po týdenním relativním chládku a vlhku nahoře se aklimatizace do horka projevuje žízní a ztrátou vody v organizmu. Přestože ruksaky zhubly o pár kilo, pořád člověk něco nese.
Nedá se nic dělat, další možnost je až v Bělé n.Radbuzou, odkud nám zítra jede vlak domů. Zvolna se do ní ve vedru ploužíme. Na začátku Bělé je pěkný starý most. Správně vyprahlí si dáváme ve stínu nebližší restaurační zahrádky pivo. Osvěženi si procházíme centrum. Po procházce ještě doplňujeme tekutiny Prazdrojem v „Penzionu A“ a míříme zlokalizovat nádraží a zjistit, jak nám to zítra jede do Domažlic. Tam se musí přesedat na vlak do Plzně. Na nádraží byl příjemný chládek, tak jsme se na chvíli posadili. Začalo mně svrbět pod kolenem. Kouknu, a hele. Dvě krvežíznivá klíšťata. Kamarád poradil, že výborně se dají odstranit mýdlem. To jsme vyžebrali od přednosty stanice, který na nás divně koukal. A opravdu. Super návod. Po operaci se vracíme zpátky do centra. Přes Radbuzu je tady další historický barokní most se sochami ze začátku 18.stol. Fotíme i druhý most. Nějak musíme utratit čas do večera. V centru si vybíráme místo na stinné zahrádce bufetu. Kozel nic moc, tak zase Prazdroj. V podvečer šplháme na kopec nad Bělou, vyhlédnout si bivak. Nahoře, na pokraji lesa s výhledem na Bělou, zabíráme zatravněný plácek, pojíme a zalézáme do spacáků. Za chvíli to začíná. Mraky komárů startují na večeři. Znalci to znají. Strčíte hlavu do spacáku a máte od nich pokoj. Bohužel ne nadlouho. Za chvíli začne být nesnesitelné vedro. Dilema zní: hlavu ven na čerstvý chladný vzduch mezi komáry, nebo se bez komárů mučit nesnesitelným vedrem uvnitř. Výsledek je střídavý.
Chvíli tak, chvíli druhá možnost. Tak dlouho, dokud se člověk neunaví natolik, že usne bez ohledu na komáry s hlavou venku.
Ráno jsou komáři pryč. Asi nachlastaní a přežraní někde chrápou. Náš poslední den v klidu snídáme a zvolna sestupujeme jinou cestou dolů do Bělé na nádraží. Přitom si všímáme, že celá cesta je po metru odshora až dolů označkovaná vršky od lahvových piv. Včerejší podvečerní návštěvník našeho bivaku, jakýsi podivín co si přišel popovídat nelhal, když se svěřoval se svými trably a chozením na kopec s výhledem na Bělou, popíjet laciné lahváče. Nastupujeme do vláčku, dopravujeme se do Domažlic, kde je fůra času na další vlak do Plzně. Prohlížíme si město. Já jsem tu byl už dříve, ještě v době zahlcení vietnamskými obchodníky a erotickými salony, ale kamarád je tu poprvé. Cestou od nádraží spatří návštěvník nejprve zámeckou věž, jež dominuje zámku. Domažlice mají pěkné náměstí s podloubími po obou stranách a kašnou uprostřed. Uprostřed stojí kostel Narození Panny Marie s přístupnou šikmou věží. Náměstí uzavírá na dolním konci stará městská brána. Líbí se nám i radnice. V původním plánu expedice byla návštěva městečka Koutu na Šumavě, respektive jeho známého pivovaru. To se však z časových důvodů nestihlo, tak aspoň teď navštívíme zdejší Koutskou pivnici ochutnat tři vzorky z jejich produkce. Čas na to je. Vlak přijíždí na nádraží v Domažlicích načas. Bylo nám divné, že pěkný, nový, žlutozelený. U každého vagonu stojí hezká hosteska a zve cestující dovnitř. A to je jen zrychlený osobní vlak! Má sice podezřele odjezd asi o 5 minut dřív, než nám říkal jízdní řád, ale jede na Plzeň. Tudíž pozvání přijímáme a nastupujeme. Dostáváme nějaké časopisy a denní tisk dle výběru. Jako v letadle. Sedadla pohodlná, no paráda. Po rozjezdu vlaku prochází hosteska vagon a vybírá jednotné jízdné 5,-Kč. My sice máme zakoupenou jízdenku So-Ne až kamkoliv, ale pětikoruna nás nezabije. Zjišťujeme, že se jedná o propagační jízdu místního Regionvlaku. V Plzni nám jede další spoj na Prahu asi za třičtvrtě hodiny. Maličko tedy svačíme, aby čas uběhl. Teprve tady na nádraží zírám, že se se mnou loučí po snad třech (nebo čtyřech?) desítkách let moje věrné pohorky. Za tu dobu našlapaly hezkých pár tisíc kilometrů. Které dnešní boty to vydrží? Zřejmě už byly opravdu staré na týden v neustálém mokru. Už ani já nevydržím to co dřív. Po příjezdu vlaku se uvelebujeme v kupé a sledujeme ubíhající krajinu.
Rychlík na Prahu pěkně uhání. Člověka to ukolébává k dřímotě. Náš klid však netrvá dlouho. Vlak nečekaně zastavuje na nějakém nádražíčku a nějak se mu nechce dál. Asi po půl hodině se rozjíždí dál. To nás uklidní. V Praze máme vyhlédnutý spoj Brněnským drakem, tak bychom ho rádi stihli. Jenže rychlík daleko nedojel. Zastavuje v Hořovicích. Cestující vydrželi v klidu asi půlhodinku. Začínají se pídit po příčině. V našem kupé sedí nějaký ajznboňácký mafiózo a celou cestu něco datluje do netbooku. Občas z něj vypadne kusá informace o situaci na drahách. Tváří se jako by měl informace ze všech nádraží a lokomotiv na trase. Posléze zaklapne počítač a chystá se vystoupit. Prý někde před Prahou se jedna kolej opravuje a na té druhé hoří lokomotiva. Na obou stranách se tvoří fronty vlaků. Z obou stran je střídavě pouštějí. Takže je zbytečné ve vlaku sedět, protože dál nepojede a vystoupil. Jeho slova po chvíli potvrzuje procházející konduktér. A přidává informaci, že náš vlak opravdu hned tak nepojede, aby všichni vystoupili, že bude přistaven jiný, do kterého máme přestoupit. Kdo spěchá, může použít autobusy náhradní dopravy, které přijedou během půl až hodiny.
Celý dav z plného vlaku se vyvalil ven a rozpadl se na frakce. Někteří čekají na peróně, až z nebe spadne náhradní vlak, jiní se hromadí u zastávky autobusů. Podle houfu to vypadá na pěknou rvačku, až ten bus přijede, protože jich je aspoň na pět autobusů. Byli i tací, co si z okolí k odvozu zavolali příbuzné. Dokonce se objevily tři taxíky. Určitě pro důležité manažery, bez kterých by firmy zkrachovaly. Zbytek přešlapuje před nádražím, jehož rozhlas chvílemi chrchle uklidňující zbytečnosti. My se okamžitě rozhodujeme obsadit zbývající místa v protější restauraci a zkrátit si čas Staropramenem. Udělali jsme dobře. Postupně se venkovní dav začíná nudit a cpe se také dovnitř. Výčepní nestačí točit piva. Všímáme si mafióza z vlaku, jak sedí úplně vzadu u piva a zase datluje. Po dvou pivech probleskují zprávy, že už je přistavený vlak na Prahu. Platíme a vycházíme ven. Okolo bus zastávky je pořád hrozen lidí, co se dohadují, jestli vysoký zájezdový autobus podjede jakýsi nízký tunýlek směrem na Prahu. Přicházíme na nádraží, že nastoupíme do přistaveného vlaku. Ale ouha. Už je plný. Asi mu dali podstatně méně vagonů, než měl náš původní rychlík. Nezbývá, než nadrzo obsadit luxusní kupé I.třídy, která jsou prázdná.
Tam nás čeká překvapení. V prázdném kupé sedí kupodivu opět mafiózo a co dělá? No přece klepe do noťasu. Přisedáme si ke starému známému. Uklidňuje nás, že zde není potřeba jízdenka na I.třídu, když se jedná o mimořádnou situaci. Bylo to tak. Je jasné, že Brněnského draka už nechytíme. Šlo jen o to, abychom se dostali do Brna do půlnoci, jinak nám propadá jízdenka So-Ne. Bohužel po chvíli vlak opět stojí, snad 10 – 15km od okraje Prahy. Svěřujeme se mafiózovi se svými obavami ohledně spoje z Prahy do Brna a platnosti jízdenky. Chvíli datluje, pak někam párkrát volá. Výsledkem je informace, že náš vlak stojí zase ve frontě. Možná kdybychom vylezli a předběhli pár vlaků, tak bychom to stihnuli, ale asi jen taktak a bylo by to riskantní. Ještě nám dává tip, jakým spojem se ještě můžeme v noci z Prahy do Brna dostat. Ohledně platnosti jízdenky nám tvrdí, že se na ČD v Praze všude o problému ví, takže není problém prodloužit platnost jízdenky.
Do Prahy přijíždíme něco před půlnocí. Ukazuje se, že mafiózo byl idealista a fungoval asi v jiných vrstvách. V informační kanceláři se divně tváří, informace o problémech na trati žádné nemají. Přesto nám jízdenky prodlužují o 3 hodiny. To mně, jak se ukázalo, nestačilo. Protože z Prahy nejbližší rychlík do Brna odjížděl kolem půl druhé v noci a z Brna spoj, který jsem si musel navíc zaplatit, až o půl čtvrté. Brzy po ránu, ve čtyři, jsem byl doma jak na koni. Začíná svítat. Suma sumárum cesta z Bělé domů trvala skoro 18 hodin. No co, aspoň to nebylo fádní. Předchozí 3 etapy jsme s sebou natahali foťák, takže letopis není. Poslední 5 etapa byla s foťákem, takže až bude někdy čas, bude i cestopis „Z Bělé n.Radb. k Chebu 2014“, nebo tak nějak.
Fotky ve fotogalerii: http://www.carava...ri_id=7564
Žádné komentáře nebyly zveřejněny.