Náš výlet na Stelvio
Před několika lety se mi do rukou dostal obrázek silnice se 48 serpentýnami stoupajícími na nejvyšší průsmyk východních Alp Passo dello Stelvio ( 2758 m.n.m.) Tehdy se zrodil plán se po této silnici projet na motorce. Z časových důvodů se stále odkládal až jsem motorku prodal. Tak vznikl šílený nápad vyjet na vrchol na kole. Protože nejsem žádný vášnivý cyklista, přesvědčil jsem skupinu stejně naivních lidiček, kteří vlastní kolo, že je to prima nápad a že vyjet až na vrchol bude jen taková procházka růžovým sadem. V hospodě u zlatavého moku se plánuje naprosto skvěle.
Náš výlet na Stelvio
Před několika lety se mi do rukou dostal obrázek silnice se 48 serpentýnami stoupajícími na nejvyšší průsmyk východních Alp Passo dello Stelvio ( 2758 m.n.m.) Tehdy se zrodil plán se po této silnici projet na motorce. Z časových důvodů se stále odkládal až jsem motorku prodal. Tak vznikl šílený nápad vyjet na vrchol na kole. Protože nejsem žádný vášnivý cyklista, přesvědčil jsem skupinu stejně naivních lidiček, kteří vlastní kolo, že je to prima nápad a že vyjet až na vrchol bude jen taková procházka růžovým sadem. V hospodě u zlatavého moku se plánuje naprosto skvěle. Odjezd byl naplánován na 11. červen večer. Do té doby měl každý podle svých možností natrénovat co možná nejvíce. Já jsem si předsevzal, že najedu asi 3000 kilometrů. Zjistil jsem, že předsevzetí jsou od toho aby se neplnila. Najel jsem cca 500 kilometrů a ostatní na tom nebyli o moc lépe. Den odjezdu se blížil překvapivě rychle. Zásoby pro osm hladových a žíznivých krků jsou připraveny. Ledničky v obytňáku i v osobáku jsou naplněny k prasknutní. Tekutiny s alkoholem i bez jsou naloženy ve vozíku a tak sotva zbyde místo pro šest kol ale nakonec je úspěšně nakládáme a zabezpečujeme proti poškození. A tak v půl desáté vyrážíme směr Itálie – Prato allo Stelvio.
Druhý den kolem poledne šplháme ze Švýcarské strany přes Umbrailpass (2502 m.n.m.) na Stelvio. Vyndaváme kola, odpojujeme vozík od „osobáku“ a připojujeme za „obytku“. Monika s Martou pojedou autem na Italskou stranu do Prata najít kemp a my ostatní pojedeme na kolech přes Švýcarsko dolů. Sjezd je nádherný, každou chvíli stavíme, fotíme hory, vodopády a různé kytičky. Na stráních hvízdají svišti, prostě pohádka a tak se navzájem ujišťujeme, že zítřejší výjezd z Italské strany bude brnkačka. Přijíždíme do kempu, dáváme opožděný oběd, relax u bazénu a jdeme brzo spát. Nařizuji si budík na 5:30.
Ráno vstávám, připravuji občerstvení na cestu, a v 6:45 jedu. Počítám s tím, že mladší zbytek našeho hvězdného týmu vyrazí asi za dvě hodiny a někde před vrcholem mě dojedou. Je krásné počasí a tak se mi jede docela dobře. První šok je když se otevře pohled na vesničku Gomagoi, vidím věž kostela, strašně vysoko. Naštěstí za chvíli zajedu do lesa a ten příšerný pohled zmizí. K mému překvapení jsem tam asi za hodinu, dojíždí mě první cyklista, zdravíme se a on mi mizí za prvním ohybem. Po druhé hodině se dostávám do Trafoi, kde stoupání dostává zlověstný sklon, který má pokračovat až na vrchol. Dojíždí mě další cyklista, pozdraví a je pryč a teď už každých 100 metrů někdo přijede, pozdraví a předjede. Proč já také někoho nepředjedu, čím to asi je? A tak pomaloučku šplhám na nejlehčí převod až vykouknu z lesa v zatáčce číslo 24 a nastává šok číslo dvě. Otevírá se mi pohled až na vrchol a já žjisťuji, že jsem snad ještě nic nenastoupal. Objevují se první pochybnosti, přijíždím k lavičce a dávám tatranku, no přece to nevzdám. Nasedám na kolo a hlemýždím tempem pokračují. Po dalších dvou hodinách mi zvoní telefon, spadávám z kola a vylovím ho z kapsy. Volá Martin. Dozvídám se, že jsou v zatáčce 36 a že vyjeli dvě hodiny po mně. Krásný pocit, to mě těžko budou dojíždět. Chybí mi ještě pět kilometrů, to jsou asi dvě hodiny, protože začínám více odpočívat než jet. Další šok zažívám asi 4 kilometry pod vrcholem, když opřen o zídku uvažuji jestli mám umřít hned nebo ještě o kousek výš. V tu chvíli přijíždějí dvě dámy, zastavují, zdravíme se, sundavají brýle a já zjišťuji, že jsou určitě 50+. Odjíždějí a já chci zahodit kolo ze skály a dělat, že jsem tady nikdy nebyl, ale zase jen 4 kilometry to přece nevzdám i kdybych to zatracený kolo měl za rohy dotáhnout až nahoru. Je to krize ale značka 500 metrů pak 400, To dám!
Jsem nahoře 2758 metrů, chvíli se vzpamatovávám, obcházím stánky se suvenýry, kupuji samolepku a tričko. K velkému překvapení potkávám pana Nováka s Martinou Sáblíkovou a celou tréninkovou skupinou. Ptám se jestli si je můžu vyfotit, prohodíme pár slov a oboustranně si popřejeme mnoho úspěchů. Bylo to velmi příjemné a překvapivé. Asi po hodině přijíždí Martin, po pár minutách Jarda, následuje Radek, po malé chvíli dojíždí Klára s obrovským nadšením a vypadá jako by si to chtěla dát ještě z Bormia. Za okamžik volá druhý Radek, že má zdravotní potíže, a že nedojede. Všichni jdou nakupovat suvenýry. Připravujeme se na sjezd dolů. Když jsme smíření s tím, že jeden z nás nedojede, vidíme jak Radek s vytřeštěnýma očima z posledních sil dojíždí k ceduli Stelvio. Tak jsme všichni. Děláme společné foto a jedeme dolů do kempu.
Nahoru jsem jel sedm hodin dolů 37 minut. V kempu dobré jídlo, pití a v celku spokojenost v 67 jsem si splnil jeden sen.
Prosím Přihlásit se nebo Registrace volit.
Členové online 0
Nejnovější člen: amigox
Powered by PHPFusion. Copyright © 2024 PHP Fusion Inc.
Released as free software without warranties under GNU Affero GPL v3.
Theme by PHP Fusion Inc
43,025,935 unikátních návštěv | Vygenerované za: 0.26859 sekund | Průměrně za: 0.26859 (0) sekund | Dotazy: 54 | Použitá paměť: 1.63MB/2MB