40 dní po pobřeží Pyrenejského poloostrova.
Termín: 7. 9. 2013 – 16. 10. 2013
Trasa: Ostrava – Německo – Francie – Andora – Španělsko – Portugalsko – Španělsko – Francie – Německo - Ostrava
Ujeté km: 9 458
40 dní po pobřeží Pyrenejského poloostrova.
Termín: 7. 9. 2013 – 16. 10. 2013
Trasa: Ostrava – Německo – Francie – Andora – Španělsko – Portugalsko – Španělsko – Francie – Německo - Ostrava
Ujeté km: 9 458
Všechna místa, kde jsme nocovali
Ráda bych se s vámi podělila o nádherné zážitky, které nás potkaly na našem dlouhém výletě. Koupili jsme si s manželem obytný vůz Laika, loni na jaře. Nikdy jsme nekempovali, ani nestanovali. Naše cesty za hranice se uskutečňovaly letecky, nebo autem. O to víc, jsme se na tento výlet těšili.
Na fórum Caravan 24 jsme se přihlásili na výzvu Jarka a Jarky, kdo se přidá na cestu, Francie, Španělsko, Portugalsko. Nakonec se nás přihlásily čtyři posádky.
Jarek s Jarkou z Plzně, Honza s Martou od Javorového, Mirek a Helena z Jaroměře a my Zdenka a Zdeněk z Ostravy. Přibližná doba našeho cestování měla být měsíc a půl. Podotýkám, že jsme se ani jedna z posádek neznaly. O to víc to bylo dobrodružnější. Termín odjezdu jsme domluvili na 7. 9. 2013, sobota.
Nastal den D a my vyrážíme směr Plzeň, kde se všichni seznámíme. Jarek s Jarkou nás srdečně uvítali a pohostili. U kávy jsme probrali ještě pár podrobností na naši cestu. Odjezd všech čtyř posádek by měl být v neděli 8. 9. 2013 z Plzně, směr Rozvadov, Německo, Francie, Andora, Španělsko, Portugalsko, Španělsko, Francie, Německo a domů
V neděli ráno odjíždíme z Plzně na přechod Rozvadov. Cestou jsme měli ještě v Plzni dotankovat a nastal první problém. Posádka Jarek s Jarkou a Mirek s Helenou nám ujeli a my se oddělili od nich hned v Plzni. Jelikož nebyl žádný pevný itinerář, začala dohoda ústní. Domluvila se cílová stanice a tam jsme se, pokud to bylo možné, setkali. Zafungovalo to, protože za celou dlouhou cestu se ztratili jen dvakrát Mirek s Helenou.
Po menších komplikacích dojíždíme do Německa, cestou popojíždíme pomalu, vidíme nehodu, kde hasiči hasí nabourané auto.
Offenberg – první společná noc
Náš cíl bylo veliké parkoviště Offenberg, kde jsme spali.
Dojeli všichni bez problémů. Naplánovala se cesta na příští den, a protože pršelo a my byli všichni unaveni, zavřeli jsme se do svých domečků a pomalu se chystali na kutě. Ráno v pondělí 9. 9. vyrážíme do Francie. Přijíždíme do města Luré, prohlídka města. Parkujeme na parkovišti, kde jsou obchodní centra, ale ochranka obchodu má nějaké námitky. Přemístili jsme se na velké parkoviště technických služeb, které bylo prázdné. Tam jsme také nocovali.
Utery 10. 9., brzy ráno budíček. Zaměstnanci se rozjížděli se stroji na svá pracoviště. Tímto byli všichni vzhůru a mohli jsme vyjet už v 7 hodin ráno. Čekala nás dlouhé cesta. Rozdělili jsme se do dvojic, podle aut a vyjeli jsme směr TOULOUSE. My jsme jeli s Honzou a Martinou. Cesta byla dlouhá 540 km., ale moc krásná. Přejížděli jsme malé Pyreneje. Nadmořská výška přes tisíc. Překrásná krajina, obrovské sešupy dolů a pak znovu nahoru. Na několika místech z kopce únikové zóny. Pro mne hrůza, protože s takovým autem jsem nikdy nejela a hned takové padáky. Také jsem se bála, protože Zdeněk neměl zkušenosti s takovým autem. Ale zvládl to dobře. Jen můj strach se ukryl někde v srdci do koutku. Do Toulousu jsme opět vjeli do centra města a mysleli jsme, že to bude náš konec. Ve městě čtyři pruhy auta, motorky, autobusy a cyklisté narváni téměř na sobě. Do toho my dvě posádky. Jeden 8,5m a my 7m. Začalo se stmívat, a my jsme byli pořád ve městě, 14.5 km jsme jeli 2,45 hod. Po delší útrapě, jsme konečně vyjeli a začali hledat nocleh. V dálce v šeru jsme viděli karavany, tak jsme tam namířili. I přestože byla tma a vjezd na naše potencionální místo byl úzký, náš obyťák vjel dovnitř. K našemu překvapení, byla to osada Romů. Pěkné obytné karavany a my mysleli, že jsme vjeli do kempu. Byla to “správná“ tečka po třech hodinách jízdy městem. Nocleh jsme našli u parkoviště Le Hale. Ochranka nám to posvětila a my spokojeně jdeme spát.
Středa 11. po snídani odjezd 8.15hod. směr Andora. Druhá posádka spala od nás asi 20 km někde u obchodního centra. Doufám, že se sejdeme v Andoře. Jedeme podle Honzovi GPS, protože naše včera zklamala a neradi bychom jeli zase někde velkým městem centrem. Jenže Honza měl GPS na jízdu kamionem, tak nás to hnalo přes Španělsko a pěkně dlouhou cestou. Druhá skupina byla dávno v Andoře, protože jeli kratší cestou přes Francii. Ale nevadí, jízda byla příjemná, počasí nám přálo a my se kochali krásnou krajinou. Přijíždíme do dědinky Baqueira a začíná stoupák něco krásného, nevím kde se nejdříve podívat a fotit. Nádherné scenérie vlevo i vpravo. Je to nádhera a zároveň pociťuji strach, protože je opravdu stoupák. Ve výšce 2.072 n. m. jsme si potřepovali si odpočinout, hlavně řidiči, ale spolujezdci také i když z jiného důvodu. Na místě jsme udělali několik fotek, pokochali se krajinou a pomalu chystali odjezd. Byla to taková náhorní plošina, kde byl malý kostelík a lyžařské vleky, které byly dost dobré.
Asi za hodinu a půl vjíždíme do Andory. Připomněli jsme si, jak to vypadalo kdysi na hranicích. Policie, kontrola dokladů a dokonce některá auta musela stranou. Fotila jsem o sto šest, až do té doby než jsem si všimla policistky, která na mě ukazuje, že focení je zakázáno. Ten moment jsem si to uvědomila. Jenže potom jsme měli s manželem obavy, že nás budou kontrolovat komplet. Nestalo se, policistka zkontrolovala pasy, usmála se a my vjeli do ANDORY. Město se nachází vlastně v takové horské kotlině. Kolem dokola vysoké hory. Koukali jsme hlavně u benzinových pump, kolik stojí nafta. Usmívali jsme se, protože cena byla hodně přijatelná, než všude jinde. Potřebovali jsme najít parkoviště pro kempry a karavany. První jsme projeli a další bylo plné. Doporučili nám kemp, do kterého jsme vjeli a ubytovali se. Kemp byl na kopci, takže jsme měli výhled na Andoru z ptačí perspektivy. Moc hezké. Kemp byl na dost dobré úrovni, čistý, žádné žetony na teplou vodu, která tekla kdykoliv. Vydali jsme se na prohlídku města. Všude nás lákaly obchody plné zboží a krásných věcí. Procházka městem byla příjemná a pro nás dost zajímavá, různými stavbami vysoko v horách. Udivilo nás, že nikde ve výlohách prodejci neuvádějí cenu zboží a také nikde na obchodech není vystavena prodejní doba. Honza říká, že je tady třeba poslat naši ČOI. Moc jsme se nasmáli.
Nafotili jsme pár fotek a pomalu jsme se vraceli do kempu, protože nás čekal rozlučkový večer. Honza a Martina s námi dál nejedou, jejich dovolená může trvat jen tři týdny a to na tak dlouhou cestu nestačí. Poseděli jsme u vínečka v jejich krásném kempru, zhodnotili jsme společnou jízdu a kolem desáté večer jsme se rozloučili. Bylo nám to trošku líto, poněvadž jsou to milí lidé. Zítra se musíme spojit s druhou partou, která je asi 200 km od nás na druhé straně Pyrenejí – ve Francii.
Čtvrtek 12. 9. 2013 po snídani vyjíždíme na benzinku, čepujeme plnou nádrž, jak jsem se zmínila, pohonné směsi jsou v Andoře levné. Spojili jsme se telefonicky s Jarkem a Mirkem. Nastavili jsme si město Iruňa a vyjíždíme už sami do Španělska. Hory máme po pravé straně, už žádné krkolomné výšky. Opět člověk neví, co má nejdříve fotit a na co se má koukat. Krásná zelená krajina, v dálce různé útvary ze skal a hor.
Cesta do San Sebastianu
Druhá skupina jede po francouzské straně a měli bychom se setkat v krásném letovisku Biarritz, 11 km od hranic Španělska. Je to luxusní turistická destinace, vyhledávána surfaři. Ale měli jsme dobrý čas, tak „vedoucí“ rozhodl, že se sejdeme ve Španělsku ve Sv. Sebastianu. Kdo tam bude první, najde nějaké ubytování a pošle druhému souřadnice. První jsme tam byli já se Zdeňkem. Poslali jsme souřadnice Jarkovi, a protože jsme parkovali na velkém parkovišti nákupního centra Eraski, šli jsme na nákupy. Jarek esmeskoval, že se blíží. Těšili jsme se, že se zase uvidíme. Uběhli dvě hodiny a oni nikde. GPS jim ukazovala, že jsou 200 m od nás a my je neviděli a oni nás také ne. Nakonec jsme nastartovali a jeli pro ně. Sjeli jsme z parkoviště na kruháč a GPS hlásí, že jsme dojeli do cíle. Objeli jsme kruháč dvakrát a pořád nic. Vyjeli jsme prvním možným výjezdem, znovu nastavili GPS dle souřadnic, co poslal Jarek. A znovu jsme na tom kruháči, jedeme hodně pomalu a rozhlížíme se. Najednou jsme je uviděli, Zdeněk šlápl radostí do pedálu a plnou parou jsme z kruháču vyjeli do boční ulice. Byli jsme opravdu rádi, že jsme je našli. Zastavujeme a jsme v šoku. Policejní auta nás zablokují, policajti vyskakují z aut a znemožňují nám vystoupit. Slušně pozdravili a ptali se, jestli nepotřebujeme pomoc. Vydechli jsme si, protože jsme si nebyli vědomi nějakého přestupku. Jen jsme jezdili kolem dokola a zřejmě si nás všimli. Dobře to dopadlo a všechny tři posádky jsme se konečně setkali. Všichni jsme měli radost. Už se stmívalo, vrátili jsme se k obchodnímu centru, kde jsme nocovali.
V noci pršelo. Ráno u kávy navrhujeme další cestu. Sjeli jsme do centra města Sv. Sebastiana. Toto město je perla mezi španělskými pobřežními městy. Město je obklopeno zelenými pohořími Igeldo a Urgull, rozkládá se kolem srpkovitě zakřiveného lasturového zálivu Bahia de la Conbastian. Na východním konci zálivu leží malebný rybářský přístav, hned za ním začíná živé staré město, které je rozprostřeno v okololí náměstí Plaza de la Constitución.
San Sebastian - Atlantik
Nádherná pláž v centru města nás přímo vybízela ke koupání. Voda byla celkem teplá, i když bylo mlhavo. Navštívili jsme památky města a pokračovali dál v našem plánu cesty. Jedeme kolem pobřeží, nádherné přírodní scenérie nás provázejí celou cestu a do toho se snoubí Atlantik. Moc hezké. Rozhodli jsme se, že dnes pojedeme co nejdál, máme přece dlouhou cestu před sebou. Projíždíme, pomalu se stmívá a my musíme hledat nocleh. Jelikož dosud naše minulé spaní bylo na “betoně“ u nákupních center, chceme najít spaní v téhle nádherné přírodě. Projíždíme Bermeo a jedeme do bermeovských kopců a lesů. Máme štěstí, nahoře nás uvítala malebná hospůdka, krásné parkoviště u lesa. Dali jsme se do řeči s majitelem, ten povolil parkovat na jeho pozemku. Nádherný výhled na Atlantik a večer na osvětlené Bormeo. Dali jsme si něco na zub, pár piveček a šli spát. V takovém ovzduší a prostředí se nám spalo jako doma. Ráno jsme posnídali na zahradě s vyhlídkou na Atlantik. Počasí nám přeje, je pořád teplo kolem třicítky. Senzace, já jsem unešená. Plánování cesty u kafíčka a očekávání zase něčeho nového. Měli jsme nasměrováno Oriňon a Sonabia. Cestou jsme chtěli navštívit malé rybářské městečko, ale nepovedlo se nám to. Najednou jsme vyjeli na placenou dálnici. To jsme ale nechtěli a nebylo cesty zpět. Po delší domluvě s pokladní v budce, se za jedno euro závora zvedla. Museli jsme projet tunelem, za který se platilo to jedno euro. Byla to naše jediná platba za dálnici za těch 40 dní. To byl také jeden z našich cílů – nepoužívat placené dálnice. Dojeli jsme do Oriňonu, načepovali vodu, vylili odpad na vyznačeném místě pro kempry a jeli zaparkovat auta k Atlantiku, přímo u pláže. Super místo se našlo velmi rychle. Udělali jsme si oběd, vykoupali jsme se v moři a potom jsme vyjeli na kolech poznávat okolí. Vesnička Sonabia byla vysoko nad mořem, a šlapat ten kopec byla makačka, ale ne pro Jardu s Jarkou, ti měli elektrická kola. Do kopců dobrý pomocník. Na zpáteční cestě jsme se stavili na tržnici a koupili čerstvou zeleninu. Poseděli jsme celá partie u kafíčka, kochali se okolní krásnou přírodou. Místní końáci se proháněli na svých koních na pláži, slunce zapadá a člověk zapomíná na veškeré pozemské starosti.
Probouzíme se do zamračeného rána. Koukám z okna a je velký odliv, voda pomalu není vidět. Přesto jsem se šla vykoupat a Zdeněk zatím udělal snídani. Namířeno máme do Santanderu. Venku je vedro jako hrom. Zastavili jsme na pláži Lianes, k moři na pláž nás dělí jen šest schodů. Super, pláž je přímo ve městě, sprchy se sladkou vodou. Zdržení asi čtyři hodin, opalování, kafíčko a relax. Nakonec jsme do Santanderu dojeli. Nádherné město. Oceán se snoubí s okrajem města. Dlouhé písečné pláže a voda modrá jako poměnka. Projíždíme centrem města a štěstí stojí při nás, můžeme zaparkovat. Využijeme toho a jdeme nasát atmosféru toho nádherného města. Asi po hodině jedeme dál a to už zase musíme hledat místo na spaní. Možná že jsem se ještě nezmínila, že spíme na divoko, žádné kempy. Vyjíždíme do kopce vesnička Pechón. Zastavujeme u hotelu, který je už uzavřen, z důvodu sezony. Za hotelem velké parkoviště, akorát pro nás. Vedle je rozlehlá zahrada, kterou hlídá velký ovčák. Jen nás pozdravil a šel si na své místo. Kousek dál je ještě otevřena malá útulná restaurace. Jdeme tam na pivo. Majitelé se s námi dávají do řeči, ke každému pivu nám nosí malé občerstvení, no skvělí a hodní lidé. Dokonce nám nabídli, že si můžeme doplnit vodu do aut. To jsme nemohli odmítnout a na revanč jsme si objednali všichni večeři. Po nádherném večeru a hlavně pivech, jsme spali jako mimina.
Po snídani vyjíždíme, dál po severozápadním Španělsku. Jedeme neustále po pobřeží, stále krásná příroda, přímořské rybářské vesničky. Krajina je zde zelená, v lesích vysoké vřesy, nejméně tří barev. Velmi uklidňující je pohled na tu krásu. Projíždíme město Gijon, moc hezké. Fotím z auta vše, co se mi líbí. Pěšky bychom tolik neviděli, moc pěkné. Parkování a spaní na parkovišti pro karavany a kempry na72 hodin zdarma a je možnost vypouštění a napuštění vody, také zdarma. Parkoviště se jmenuje Tapia de Casariego.
Tapia de Casariego - zuřivý Atlantik
Městečko jsme projeli na kolech. Nádherný rozbouřený Atlantik, až nám naháněl strach, ale nádherná podívaná. Na druhý den vyrážíme na Foz, chtěli jsme navštívit informační kancelář, ale bohužel bylo zavřeno. Městečko Foz jsme s menšími problémy projeli a jedeme dál. Přijíždíme do města Cederia, parkování u porta a také nocování. Prohlídka přístaviště, nad přístavištěm se tyčí pevnost, na kterou jsme vylezli a pokračovali dál eukalyptovým lesem zpět do městečka. Cestou jsme navštívili místní hřbitov a byl úplně jiný, než jsme zvyklí my. Zaujaly nás také takové malé přístřešky, na nichž byl kříž. Nevím jak to správně nazvat. Různě jsme tipovali, na co to lidé mají, ale neuhádli jsme to. Byly to takové malé domečky, které vypadaly jako malé seníky a na špici stříšky byl kříž. Nedalo nám to a zeptali jsme se vjednom krámku, kde se prodávaly suvenýry a zrovna takové miniaturní domečky, jen u nich stáli koně a vezli máry. Došlo nám to, a prodavačka nám to i potvrdila, že se tam uchovávají urny s pozůstalých. Jiný kraj, jiný mrav.
Pokračujeme dál po západním pobřeží, směr La Coruňa. Protože se udělalo veliké vedro, rozhodli jsme se zastavit městečku Coderia u pláže a užívat si nádherného počasí u vody. Zdrželi jsme se a k večeru jsme si našli spaní přímo na parkovišti u porta. Nádherný západ slunce, přímo u Atlantiku. Ráno nás probouzí ještě hezčí východ slunce. Vyjíždíme do města La Coruňa. Velké krásné město, které jsme celkem celé projeli centrem. Parkování v centru nemožné, tím myslím naše velká auta. Míříme dál, na nejzápadnější cíp Španělska Cabo de Fisterra. Tam bychom chtěli také nocovat. Cestou Mirek hlásí, že si musí koupit novou baterii do auta. Na benzině nám poradili, kde najdeme servis a během hodinky pokračujeme opět dál. V servisu byli opět ochotní, výměna i s prací za 90 euro. Slušná cena. Prohlídka města Gabo de Fisterra, starého města a portu. Spíme na Gabo de Fisterra na parkovišti u moře.
Ráno vyrážíme do Santiaga de Compostela. Parkujeme na parkovišti za 3 eura. Vydáváme se na prohlídku starého města a Katedrály. Toto město je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. Cestou jsme potkávali spoustu poutníků, kteří se ubírali právě do Katedrály. Jedná se o Svatojakubskou cestu, na kterou se vydávají poutníci z celého světa. Byl to nádherně strávený den, s mnoha zážitky.
Další cestu jedeme směrem Viga. Je deset hodin ráno a už je 25 stupňů. Je vidět, že jedeme ze zimy do tepla. Průjezd městem byl zase horor. Velké město, samé jednosměrky a zákazy. Manžel s toho měl legraci, ale já jsem byla na prášky. Zase jsme to zvládli a byli jsme ale rádi, že se nám povedlo z města vyjet. To už jedeme směrem na Portugalsko. Jedeme dosti dlouho. Porovnání Portugalska a Španělska není moc veliké. Portugalsko se mi zdá o něco chudší než Španělsko. Také cesty nebyly tak pěkné. Zastavujeme ve městě Matosinhos Laura, kde potom také nocujeme. Ještě v podvečer jsme si jeli město prohlédnout. Přesné spaní je Avenida de Laura. Také lidé v Portugalsku jsou moc hodní. V sobotu 21. 9. 2013 ráno ještě prohlídka porta a potom ujíždíme do města Coimra, které leží vysoko nad řekou Mondego. Navštívili jsme nejstarší portugalskou univerzitu, která byla založená roku 1290. Hlavní nádvoří univerzity je po třech stranách obklopeno historickými budovami a zvonicí. Zvonice je symbolem univerzity a je viditelná z kteréhokoliv místa ve městě. Nachází se zde také pozoruhodná barokní knihovna Biblioteca Joanina, kterou dal roku 1720 postavit král Jan V. I když bylo veliké vedro, prohlídka se nám všem moc prohlídka líbila. Popojedeme dál a to do města San Pedro. Parkujeme a nocujeme na pláži Marina Grande. Zítra bychom měli ujet více km a to na nejzápadnější cíp Evropy, Cabo da Roca.
Cesta do Caba byla dobrodružná a dlouhá. Venku vedro, ale to nevadí, protože ta nádherná podívaná za to stála. Mys Roca (portugalsky Cabo de Roca) je mys, nejzápadnější pevninský výběžek Portugalska a Kontinentální Evropy.
Cabo de Roca - zde končí pevnina
Mys leží 40 km západně od Lisabonu a 18 km západně od města Sintry v přírodním parku Serra de Sintra. Asi 140 metrů nad hladinou Atlantického oceánu se vypíná památník, na kterém jsou vytesány souřadnice mysu Roca. 38° 47´ s. Š., 9° 30´ z. d. Pohled shora na Atlantik byl neuvěřitelný. Místo je oblíbenou turistickou atrakcí. Podle básníka je to místo, kde země končí a moře začíná
Pozdě odpoledne jedeme dál, máme před sebou dlouhou cestu. Zaujaly nás veliké sady „olivovníků“, které se táhly dlouho naší cestou. Čím víc jsme se na to dívali, tak jsme začali pochybovat o olivovníkách. A to bylo správné, poněvadž to byly korkovníky. Moc hezké. Je sedm večer. Teploměr ukazuje 34 stupňů nad nulou. Do cíle nám zbývají asi dvě hodiny. O půl desáté večer jsme dojeli do města Albuferie. Zaparkovali jsme na parkovišti mezi hotely. Protože už byl večer, žádné lepší místo jsme nehledali, únava nás přemohla a všichni se těšili do postýlky.
Ráno nás probudilo sluníčko a nádherný den. Už je pondělí 23.9. Pijeme kafíčko a plánujeme co dál. Protože moře je teplejší a teplejší, plánujeme najít pláž, kde bychom mohli parkovat a tak dva dny prožít u Atlantiku. Jarek s Jarkou se oddělili, protože museli čepovat plyn.
Lagos - nádherné místo
Našli jsme nádhernou pláž v Lagosu. Zaparkovali jsme na pěkném místečku u hospůdky a šesti schodků, které vedly přímo na nádhernou pláž. Kochali jsme se nádherou skalnatých útesů hnědé, až červené barvy. Písčitá pláž se kroutila mezi útesy, voda byla teplá, prostě nádhera. Moc se nám tam líbilo a zůstali jsme tři dny na jednom místě. Před odjezdem večer jsme si zašli do hospůdky na večeři. Dali jsme si všichni rybí speciality a bylo to moc dobré. Jdeme spát, ráno pojedeme směrem na město Fara.
Ráno 26. 9. 2013 ojíždíme z nádherného místa v Lagosu. Jarek s Jarkou s námi tři dny nebyli. Když tato situace nastala, poslali jsme si souřadnice a na daném místě jsme se chtěli sejít. Bylo to napínavé, jestli se setkáme. Jedeme směrem na Faro, pěkné starobylé město, které ale projíždíme a fotíme z auta. Počasí nám neustále přeje a to se nám líbí. Ve 13,15 hod. přejíždíme hranice Portugalska a vjíždíme opět do Španělska. Jedeme na Jarkovi souřadnice, parkují v okolí Isla Cristina. Po páté hodině odpolední se setkáváme opět Jarkem a Jarkou. Navigace nezklamala. Místo bylo pěkné, asi 300 m. od pláže, blízko domů místních obyvatel. Atlantik tu byl úplně jiný, než jsme mohli poznat dosud. Pláže byly několik km. dlouhé a oceán byl otevřený, působil na nás tak nějak majestátně, tady jsem já pán Oceán. Člověk tady viděl tu sílu a zároveň krásu přírody. Na pláži bylo hodně medúz a konečně také hodně mušlí. Nasbírali jsme si nějaké na památku. Medúzy prý nebyly moc nebezpečné, ale všichni jsme se jich báli. Právě probíhaly závody na kitesurfingu, které se tu konají často, protože počasí, pláž i oceán tomu tady moc přejí. Dívali jsme se dlouho, bylo na co. I když jsme nechápali, jak se takový závod hodnotí. Jarek se zajímal více o tohle plachtění a dokonce by to chtěl zkusit. Nakonec se také jen díval a užíval si krásného dne, jako my všichni. Večer jsme projeli město na kolech. Podívali jsme se jak se nakládají vylovené ryby přímo do kamionů. Nákladní prostor v přístavišti byl hodně velký. Také zápach (vůně) ryb nás prováděla celým městem. Vracíme se ke svým autům, plni krásných zážitků. A večer se zakončil ještě jedním příjemným pocitem. Paní, která nás pozorovala ze své zahrady, zavolala, jestli nechceme doplnit vodu do svých nádrží. Byli jsme mile překvapeni. Poděkovali jsme, chtěli jsme platit, nebo alespoň nějaké naturálie, ale nic si nevzala. Usínali jsme s příjemným pocitem.
Ráno vyjíždíme směrem Sevilla, je to čtvrté největší město Španělska. Je nám líto, že nemůžeme podrobněji poznat krásu a zvyklosti města. To musí být samostatný výlet, abychom z toho měli ten správný zážitek. Město projíždíme vnějším okruhem a fotíme z auta alespoň pár fotek. Přejíždíme po krásném a dlouhém mostě. Je to nádherná podívavaná i z auta. Na okraji města v nákupním centru, doplníme potraviny a jedeme na nejjižnější část Španělska, Tarifa. Do cíle jsme dorazili v 18.30. a hledali jsme místo na parkování a nocování. Nakonec jsme zaparkovali 30 m. od oceánu na louce, kde už bylo hodně kemprů. Byla už tma, tak jsme byli rádi, že jsme všichni pohromadě a jdeme spát. Ráno jsme se probudili do zamračeného dne. A také jsme zjistili, že to není louka, ale „tankodrom“. Ale přesto moc pěkné. Viděli jsme Afriku, která byla od nás vzdálená přes vodu jen 22 km. Pláž se jmenovala Rio Mara, kde také právě probíhaly závody v kitesufingu, asi v téhle době jsou u oceánu dobré povětrnostní podmínky. Potkali jsme tam Čechy, kteří se závodu zúčastnili. Po dohodě každá posádka má svůj program. Já se Zdenkem máme za úkol koupit čerstvé ryby a večer bude grilovačka. Prošli jsme Tarifu, krásné starobylé město. Nejvíce na mne zapůsobilo místo, kde na jedné straně bylo celkem klidné Středozemní moře a na straně druhé velké vlny Atlantiku. Venku je dusno pod mrakem, ale teplo. Nakoupili jsme ryby a vrátili jsme se na naše místo. Zatím co se ryby grilovali, my jsme popíjeli vínko a dalekohledem se dívali do nedaleké Afriky. Nádherně strávený den. Místní cestovky tady dělají jednodenní zájezd lodí do Afriky. Dvě naše posádky o tom uvažují. Já se Zdenkem o tom ani neuvažujeme. Uvidíme ráno, jak se ty dvě posádky rozhodnou. Grilování dopadlo velmi dobře. Ryby byly moc chutné a dobré místní vínko skvělou atmosféru jen potvrdilo. Vítr tu fouká jako hrom, tak jdeme spát.
Je neděle 29. 9. 2013 ráno. Venku celkem dost prší. Je zamračeno, vítr fučí od Afriky a to je dobře snad jen pro ty závodníky a ne pro nás. Rychle balíme a musíme odjet, protože je velká šance, že bychom nevyjeli. Je to tu opravdu jako tankodrom. Za krásného počasí parkování velmi dobré a bezplatné. Loučíme se s Atlantikem a míříme ke Středozemnímu moři. Cesta je naplánována na Gibrakltar. Jedeme za vydatného deště. Doře jsme udělali, že jsme vyjeli, protože bychom tam uvízli alespoň o pár dní více. Silnice jsou nádherné, žádné díry, takové nejsou v Česku ani dálnice. Nahoru Gibralteru bychom chtěli vyjet za krásného počasí. No uvidíme, jak dojedeme, protože se sluníčko začíná ukazovat. Přijíždíme do měst Gibraltar, který se nachází na jihu Pyrenejského poloostrova. Gibraltar má rozlohu jen 6,5km2.
Vjezd do Gibraltaru
Prostor na Gibraltaru je velmi omezen, že jediná pevninská silnice na Gibraltar se kříží s mezinárodním letištěm. Křižovatka je řízena běžnými semafory. Je to celkem vzrušující, dívat se jak auto dává přednost letadlu. Sluníčko nakonec vysvitlo, tak jsme vyjeli lanovkou nahoru na vápencovou skálu Rock of Gibraltar. Něco nádherného, už v lanovce podívaná stála za to. Nahoře nás vítali opice, mimochodem velmi drzé. Výhled na všechny světové strany shora stál za to. Dokonce jsme nafotili letadlo, které křížilo tu pověstnou silnici. Já se Zdenkem a Mirek s Helenou jsme ještě projeli město našima kemprama. To bylo něco. Uličky úzké, samé jednosměrky, takže jsme byli rádi, že nás to vyhodilo na hranice. Ukázali jsme cestovní pas a bez problému opouštíme Gibraltar. Jedeme směr Málaga, ujeli jsme dost km a spíme u pláže San Pedro. Krásné místo. Voda v moři je teplejší a teplejší. A to je ono. Neboť si chceme užívat vody a sluníčka.
Pondělní ráno je krásné, slunečné. Parkujeme přímo u moře, mezi dvěma restauracemi. Cítíme se jako v nějaké okrasné zahradě. Po snídani vyrážíme na kolech poznat okolí. Během dne koupání, opalování a relax. Večer u vínka plánování na další den. Mirek dostal souřadnice od kamaráda na nějaké termály v přírodě a také na místa, kde jsou plameňáci. Rozhodli jsme se, že to navštívíme. Jarek s Jarkou se od nás oddělují, jedou hledat čerpačku plynu do auta. Sejdeme se na termálech, zašleme si souřadnice. My dvě posádky jedeme na termály. Sjíždíme na polní cestu a rozhlížíme se po plameňácích. Nikde nikdo. Zastavujeme u moře, oběd, trochu osvěžení a jedeme dál. Vjíždíme do Granada-Dela Fuente. Příjezdová cesta hrůza. Pět baráčků, my jsme projeli téměř na jejich dvorcích a jedeme, kam se dá. Místní děda na nás kouká jako opařený. Za chvíli zastavujeme na kopci. Dál se nedá jet. Venku vedro, termály nikde. Místní traktorista nám ukázal, kam máme jít. Na dalším kopci, asi 800m je náš cíl. Rozhodli jsme se se Zdenkem, že tam půjdeme pěšky. Mirek s Helenou zůstali u aut. Je to tu vyprahlá zemina, kopce a jámy a najednou v dáli vidíme přijíždět auto. Byli to Jarek s Jarkou. Přijížděli z druhé strany, než jsme přijeli my. Přidali se k nám a nakonec jsme na ty termály narazili. Ze země vytékala voda do malého jezírka. Kolem strašný nepořádek. Představovali jsme si úplně něco jiného. Nebyl to náš šálek kávy. Jdeme zpátky k autům. Mirek s Helenou nastartovali své auto a jeli se tam podívat. Bylo to hodně do kopce, díry a nerovnosti. Z dálky jsme je pozorovali a místy jsme trnuli. Ale zvládli to a všichni otáčíme auta a ujíždíme pryč. Místní děda nám mává. Myslím si, že měl zážitek zdaleka větší než my. Vracíme se na civilizovanou cestu a pokračujeme vstříc dál novým zážitkům. Jedeme dlouho po pěkných cestách, ale strmých a klikatých. Pod námi moře, jezera a nádherná krajina kolem. Přejíždíme také viadukty v různých výškách. Jedeme směrem Granada. Cesta kolem pobřeží je zajímavá i napínavá. Vyjíždíme a sjíždíme kopce nahoru a dolů. Pro naše nové autíčko je to zátěžová zkouška. Zatím si vede moc dobře, bez problémů. Vyjíždíme nahoru do Alhambry, která zaujímá prostor kopcovité terasy na jihozápadní hranici města Granady. Vyjíždíme do 822m nad moře. Chceme navštívit pevnost a krásný park. Obrovské turistické místo, spousta autobusů, aut a zmatky. Zdeněk to nahoře otočil a pomalu jsme sjížděli dolů. Pevnost jsem nafotila z auta. Mirek to otočil za námi. Jarek se nám ztratil, až posléze jsme se dověděli, že k pevnosti dojeli a prošli nádherný park. Fascinující zážitky. Jarek se během cesty oddělil. Jel hledat plyn. Dojeli jsme na Calle Suzcia, velké prostranství přímo u moře. Zaparkovali jsme, poslali souřadnice Jarkovi a šli se koupat. Jarek s Jarkou dojeli o půl jedenácté večer. Byli jsme rádi, že jsme se potkali. Venku je pořád velké teplo. Jdeme spát.
Středa 2. 10. vstáváme 7,15 a vidíme na kolonádě spoustu běžců a lidí, kteří kráčí po pobřeží. Neváhali jsme se Zdenkem a jdeme také běžet. Pláž je deset km dlouhá. Na pláži jsou umístěny různé cvičící nářadí. Některé z nich jsme také vyzkoušeli. Během dne opalování, večer v místní restauraci ochutnávka ryb a pivečka. Zítra zase popojedeme. Ve čtvrtek jsme sháněli pohledy, abychom je mohli poslat domů. Projeli jsme na kolech celé městečko, než jsme něco našli. Byla to honička jako hrom. V době internetů zřejmě pohlednice úplně vymizely. Ale také jsme objevily nádherné velikou tržnici. Dalo se tam koupit vše, kromě pohledů města. Všichni z posádek trh navštívili a něco si koupili. Jarek s Jarkou vyrážejí dál, údajně 150 km od Calle jsou tak zvané bílé pláže. Je velké vedro, my dvě posádky zůstáváme ještě u moře a budeme čekat na Jarkovi souřadnice. Nádherné odpoledne a vyrážíme za Jarkem v 17,40 hod., který našel místo na parkování asi 100 km od Calle. Pokračujeme kolem pobřeží, projíždíme krásné město Alméria, fotím ze všech stran, vše je moc pěkné. Nádherná vyhlídková jízda. Alméria je přístavní město mezi Granadou a Murcii. Město je obklopeno horami, do kterých vjíždíme. Cesta vede velmi kopcovitým terénem. Už zdáli bylo vidět, co musíme vyjet a jaké různé výškové rozdíly zdolat. V duchu jsem měla zase strach, ale nedala jsem to znát. Fotila jsem ty nádherné hory, kopce, propasti, a když jsem viděla jakou výšku musíme zdolat, ani jsem nemluvila. Zatajil se mi dech. Vpředu se rýsovala cesta vysoko v horách a viadukty, přes které jsme přejížděli. Byla to nádherná jízda, ale co jsme vyjeli nahoru se muselo sjet dolů. Opět nádhera a hrůza zároveň. Zdeněk jízdu bravurně zvládl, vjíždíme do krásného městečka Mojácar. Krásné typické bílé vesnice v horách si dodnes zachovaly tradiční andaluskou atmosféru. Arabská architektura je vidět na každém kroku, na náměstích, v úzkých uličkách, nebo malé pevnosti. Několik km. od města se nachází turistické centrum Mojácar Playa. Dlouhé bílé písečné pláže, které patří k nejkrásnějším v celé Andalusii. A na jedné z nich jsme se unavili, tak jdeme spát.
Ráno jsme teprve pořádně zjistili, na jakém krásném místě parkujeme. Přímo na pláži pod stromy ve stínu a pár kroků a jsme ve vodě. Sprcha, WC to vše bylo k dispozici. Moc se nám tam všem líbilo a cítili jsme se jako doma. Vyprané prádlo jsme pověsili venku na šnůry, které jsme si natáhli mezi auto a stromy. Nádherné koupáni, venku 36 stupňů tepla, senzace. Odpoledne jedeme na projížďku, cestou zpět kupujeme ryby a místní vínko na grilovačku. Večer byl krásný, moc nám chutnalo, dobře jsme se pobavili a opět šli spát.
Už je sobota 5. 10., vstávám v 8. hodin, všichni ještě spí. Jdu na pláž a vnímám šplouchání moře. Sem tam jen pár rybářů a nikde nikdo. V dáli vidím přijíždět dvě čtyřkolky. Jsou to místní policisté a vybírají od rybářů zřejmě poplatky za chytání ryb. Alespoň si to myslím, protože jsem viděla, jak mu rybář dává peníze. Otočila jsem se a jdu zpět k autům. Policajti projeli kolem nás a jen se dívali. Za chvíli přijeli jiní v autě. Protože Jarek uměl španělsky, moc dobře jsme věděli, co chtějí po nás. Parkovat „yes“, ale kempovat „no“. Byli jsme si toho vědomi, ale protože nikde nebyly žádné problémy, tak nám narostl hřebínek. Právě na víkendy byly pláže ještě obsazovány místními lidmi a ti využívali ještě krásného počasí. Vše jsme uklidili, policisté nám popřáli hezký den a vše bylo OK. Přesto, podle večerního plánu, popojíždíme dál. Přejíždíme hornatou krajinou a zaparkovali jsme v Los Alcázares. Je to pobřežní lázeňské město na jihovýchodním Španělsku. Je zde populární místo na plachtění, windsurfing a vše ostatní pro milovníky vodních sportů. Parkujeme přímo u pláže, jak jinak. Na tomhle místě bylo zaparkováno již několik kemprů. Stály tam auta z B, D, GB a CZ. Zeptali jsme se, jestli je parkování bez problémů a bylo. Zůstali jsme dva dny. Koupání a jízda na kolech. Moc pěkné, ale hodně lidí. Prostě lázeňské místo, ale pěkné. Užíváme si ještě teploučka, protože jak máme zprávy z ČR, je u nás zima a škaredé počasí. Ještě musím zmínit, že nám tam lítala letadla přímo nad hlavou. Jak jsme později zjistili, bylo letiště kousek od nás. V noci ale nelétaly. Večer korzujeme na promenádě, jdeme na pivko, do restaurace a plánujeme další cestu.
Pondělí 7. 10., začíná nový týden. Náš výlet se pomalu a jistě zkrátí a to znamená, že i krásného počasí začne být méně a méně. No uvidíme, zatím to tak nevypadá, je pořád velké teplo. Ještě před odjezdem nás ráno požádali dva mladí lidé, jestli nemáme startovací kabely. Cestovali po Španělsku osobním autem, ve kterém i spali. Nechali si puštěné autorádio celou noc a baterie byla kaput. Rádi jsme pomohli a vyjíždíme vstříc dalšímu dobrodružství. Jedeme směrem na Alicante, uvidíme, kde opět zakotvíme. Cestou vidíme krásné sady pomerančovníků, které právě dozrávají. Přímo se nabízejí, ať si je utrhneme. Také jsme si všimli, že po celém Španělsku je rozestaveno spousty hotelů, které zejí prázdnotou. Obrovské giganty, které působí až nesmyslně a tím krásu krajiny jen ruší a co jsme také viděli, byli plameňáci. Kolem cesty byly rozsáhlé slané laguny, kde se mimo jiné plameňáci vyskytují. Plameňáci žijí ve skupinách, které mohou čítat i několik tisíc kusů. Naše jízda končí v Santa Polo, projíždíme kolem hromad solí, kterou tady zpracovávají a blížíme se k moři. Rezidence a hotely zejí prázdnotou, hledáme místo na parkování. Oslovují nás místní obyvatelé a ukazují nám místa, kde můžeme stát. Prakticky všude, je po sezoně a nikomu nevadí, kde stojíme. Ale dodržujeme místní zákazy.
Santa Pola - pohoda
Našli jsme místo mezi restaurací a hotelem. Na pláž nás dělila jen zídka, kterou jsme požívali jako stolek pod kávu. Voda v moři je teploučká, pláž dlouhá a písečná, prostě nádhera. Po zhodnocení místa jsme se rozhodli, že zůstaneme alespoň dva dny. Každá posádka si dělá program podle svého. Se Zdenkem vytahujeme kola a jedeme na prohlídku města. Přijíždíme k velké loděnici, kde kotví nádherné jachty a plachetnice. Z blízka jsem ještě takové obrovské lodě neviděla. Přijíždíme k přístavišti, kde nás lákají na výlet lodí na ostrov Tabarca. Ale jsme na kolech, tak odmítáme. Projíždíme přístavištěm a je to opravdu nádhera. Turistů je tady celkem hodně. Ale já se nemůžu vynadívat na ty motorové obří jachty. Na lavičce na molu sedí dva chlapi, kouří doutník a jachtu jim uklízí muž tmavé pleti. Takový život by se mi také líbil. Pomalu se vracíme k autům a jdeme se koupat. Své židle jsme roztáhli pod palmami, kde sedíme ve stínu. Je to moc příjemné. Povídáme si každý o svých zážitcích a popíjíme místní vínko. Užíváme si nádherného večera.
Ráno v úterý, máme budíček. Někdo nám klepe na dveře. Otvíráme a venku stojí muž a mluví na nás česky. Ptá se odkud jsme a seznamuje nás s okolím. Je to chlap, který jel do Španělska za prací a oženil se zde. Bydlí tu již osm roků. Také nás lanařil na práci ve Španělsku. Já se Zdenkem jsme se jen usmívali a představovali jsme si, jak třepeme olivovníkama a sbíráme olivy do košů. Jarek se zájmem poslouchal a říkal, že to možná někdy zkusí. Ale co nám doporučil místa, která bychom měli ještě navštívit. Město mrakodrapů a nádherných pláží a také krásné jezero vysoko v horách a ještě nějaké pláže, které bychom měli navštívit. Vilda se s námi rozloučil, musel do práce a my byli rádi, že můžeme zůstat u moře a žádná práce nás nečeká. Překrásný večer, sedíme pod palmami a domlouváme se, jak dál. Blížíme se pomalu k Barceloně, takže naše cesta se pomalu blíží ke konci. Já se Zdenkem jsme nadhodili, že od Barcelony pojedeme každý domů na vlastní pěst. Společnou cestu, kterou jsme si naplánovali, jsme splnili a protože Zdeněk bude slavit kulatiny, chceme být do 17. 10. doma. Všichni to vzali na vědomí, ale ještě máme před sebou spoustu krásných společných chvil.
Středa 9. 10. ráno osm hodin a venku je dvacet stupňů nad nulou. Díváme se na krásný východ slunce, pijeme kafíčko a pomalu budeme vyjíždět na destinace, které nám doporučil Vilda ze Španělska. Jsme všichni natěšeni, protože nám říkal, že budeme nadšeni. Uvidíme. Měli bychom ještě navštívit tři nejkrásnější pláže Španělska. Jedeme hornatou krajinou do „města mrakodrapů“, tak tomu říkají místní, do města Benidorm.
Benidorm - město mrakodrapů
Z dálky vyčnívají vysoké mrakodrapy. Nádherný pohled. Fotím ze všech stran, ať mi nic neujde. Sjíždíme z hor, dolů do nádherné zátoky, kde je bílá písčitá pláž. Bylo to tak krásné, že jsme vjeli, i přesto že tam byl zákaz kemprů. Zastavili jsme, vystoupili z auta a šli jsme si tu nádheru prohlídnout. Nafotili jme pár fotek, a jeli jsme hledat místo, kde bychom mohli stát. Benidorm, který je nejen největším letoviskem na středomořském pobřeží Costa Blanca, oblast Valencie-provincia Alicante, ale v celém Španělsku. Les mrakodrapů obehnaný hradbou hor. Nádherná benidormská zátoka. Jemný písek, průzračná modrá hladina, hory, které chrání před větrem. Koupání je zde možné od dubna až do listopadu. Podařilo se nám zaparkovat v centru, u kolonády byly zaparkované auta asi v délce dva km přímo u pláže. Zdeněk nechtěl zastavit, ale nakonec zaparkoval mezi dva velké hamry. Senzace. Vystoupili jsme a čtyři kroky a byli jsme na nádherné písčité pláži. Mirek s Helenou se nám ztratili, také Jarek s Jarkou za námi nejeli. Nádherná dvoukilometrová pláž Levante, která se táhne podél obchodního centra, a i když je po sezoně, je tu hodně živo. Plno lidí sedí v hospůdkách a i na pláži. Pláž Levante končí u skalního výběžku, na němž stál kdysi hrad. Dnes je tam postavena malá terasa z které se po schodech schází na kruhovou vyhlídku nazvanou „Balkon Středomoří. “Hned za ním se skrývá malá pláž Playa del MalPas a sportovní přístav a za ním se táhne třetí pláž Poniente. Všechny tři pláže se chlubí modrou vlajkou, kterou za čistotu a kvalitu služeb udílí Evropská unie. Byl to úžasný den, který jsme prožili se Zdenkem. K večeru jsme se spojili s Jarkem i Mirkem. Mirek vyjel z města úplně ven a parkoval asi 15 km od nás. Jarek s Jarkou Byli také na pláž Levante, ale z druhé strany. I když jsme se Zdenkem pláž prošli, neviděli jsme se. Bylo tam spousta lidí, hlava na hlavě. Dostali jsme souřadnice od Mirka i Jarka, kam jít spát. Jarek chtěl vidět noční život v Benidormu a my jsme se nakonec rozhodli, že jedeme za Mirkem, protože oni ještě sami nikdy nevyjeli a nehledali nocleh. Ještě jednou jsme se rozhlédli po nádherné pláži a vyjeli za Mirkem a Helenou. Opouštíme město mrakodrapů, které vidíme i z druhé strany. Jedeme směr Valencie a asi po deseti km jsme dojeli k Mirkovi a Heleně. Stojíme na místě u malé soukromé hospůdky přímo u moře. Je tu pár místních mladých lidí, kteří čekají na tu správnou vlnu, aby mohli vyjet na serfu. Chvíli jsme společně poseděli a šli spát. Jarek s Jarkou nocovali v Benidormu. Po telefonu jsme se dohodli, že ráno jedeme na krásné místo, vysoko v horách do vesničky Guadalest.
Je čtvrtek ráno, vstáváme do nádherného východu slunce. Po snídani vyrážíme na údajně krásné místo v horách. Počasí je krásné, opět zažívám tu hrůzu a zároveň nádheru z jízdy v horách. Opravdu to stojí za to. Přijeli jsme na parkoviště El Castell de Guadalest, které bylo téměř prázdné, a tak jsme mohli zaparkovat kde se nám to zdálo nejvíce dobré.
Přehrada - Guadalest
Na celý den bylo parkovné jednotné, tuším čtyři euro. Jarka jsme zatím nepotkali a my dvě posádky jsme se domluvili, že každý se půjde podívat tam kam bude chtít. Ještě společně jsme se podívali z výšky parkoviště na přehradu, která byla postavena přes řeku Guadalest a která slouží jako zdroj pitné vody do mnoha měst a vesnic v této oblasti, včetně Benidormu. Voda je nádherně tyrkisově modrá. Koupání zde není možné. Já se Zdenkem jsme mimo jiné navštívili staré centrum města Guadalest, do kterého je přístupová cesta pouze přes tunel, který je vyhlouben do boku skály. Koupili jsme si vstupenku do domu Orduňů, kde se nyní nachází muzeum. Prohlídka byla velmi zajímavá. Viděli jsme fotografie rodiny Ordonů, kteří byli majitelé a zde bydleli. Prošli jsme Guadalest ze všech stran a byli jsme nadšeni
. Náherný pohled ze zříceniny hradu na přehradu byl moc pěkný. Prošli jsme také starý hřbitov, který byl nahoře, a scházeli jsme dolů křížovou cestou, která nás dovedla zase k tunelu, kde je hlavní vchod do starého Guadalestu. Je to opravdu krásné turistické místo s mnoha nádhernými místy Nafotili jsme spoustu fotek. Byli jsme příjemně unaveni a pomalu se vracíme k autu. Parkoviště oproti ránu bylo úplně obsazené auty a autobusy. Ojíždíme z nádherného Guadalestu zase trošku blíže k domovu. Cesta dolů je poměrně pěkná, ale úzká a strmá. Sjíždíme hornatou a zalesněnou krajinou pomalu dolů. Najednou Zdeněk musel zastavit. Před námi stojí kolona aut. Po delší chvíli jsem se šla podívat co se děje. Stala tam nehoda kamionu, ležel na boku a na cestu vytékala nafta. Museli jsme čekat, až posypou silnici pískem, abychom mohli všichni jet dál. Asi po čtyřiceti minutách jsme jeli dál. Pojedeme co nejdéle, směrem Valencie a k večeru najdeme nějakou krásnou pláž a pošleme souřadnice našim spolucestovatelům. Vjíždíme do města Cullera, zdá se nám to pěkné místo. Projíždíme kolem promenády, parkují zde už tři kempry. Jsou to Francouzi. Prohodíme pár slov a parkujeme asi 50 m. od nich. Je tu nádherná, dlouhá písčitá pláž a vstup do moře je super. Protože to bude naše poslední společná pláž, vybíráme místo, aby se to tu všem moc líbilo. Posíláme souřadnice Jardovi i Mirkovi. Vytáhli jsme kola z auta a vyjeli do terénu po nádherně široké kolonádě kolem moře. Hotely byly poloprázdné, sem tam otevřený obchůdek, prostě paráda. Zaparkované auto jsme měli ke konci pláže, vraceli jsme se a u auta se potuloval mladý španěl, byl tak trochu divný. Začal nás ústně napadat španělsky, my mu nerozuměli ani slovo. Nevím, o co mu šlo. Potom hvízdl a z uličky vyjel na kole černoch, který jel k němu. Hádali se, rozhazovali rukama, ale odcházeli pryč. Já jsem rozhodla, že na tomto místě stát nebudeme. Schovali jsme kola a vyjížděli jsme na jiné místo, kterého jsme si všimli, když jsme jeli na kolech. Zrovna přijížděl Jarek, který nás našel podle souřadnice. Vysvětlili jsme, oč se jedná a vyjel za námi. Zaparkovali jsme na rušnějším místě. Vytáhli jsme židle a šli na pláž, která byla deset kroků od auta. Voda v moři byla teplá, seděli jsme na lehátkách a povídali si o zážitcích, které nás potkaly. Už se stmívalo a Mirek s Helenou ještě nedorazili. On sice říkal, že má nespolehlivou GPS, snad dorazí. Venku je tma a začínáme být nervózní a telefonujeme jim. Podle hovoru už kolem nás dvakrát projeli. Znovu jsme upřesnili místo a nakonec dorazili. Viděli jsme, jak jsou rádi, že nás vidí a my byli také rádi. Kolem pláží projížděla dvakrát policie, jen se koukli a jeli dál. Protože jsme byli všichni utahaní, šlo se spát.
Cullera - poslední společná pláž
Ve městě Cullera stojí na svahu maurský hrad ze 13. Století. Městem protéká řeka Júcar. Jsou zde nádherné dlouhé pláže a na jedné z nich jsme zaparkovali i my. Parkujeme na pláži Plava Del Raco. Po snídani vyrážíme na kolech na prohlídku města. Je deset dopoledne a kavárny v centru jsou plné lidí. Popíjejí kafíčko a dokonce někteří i vínko. Překvapilo nás to, protože hotely u pláže jsou prázdné. Projeli jsme starou část města a také jsme navštívili kostel. Moc se nám zde líbí a zřejmě zde zakotvíme na pár dní. Večer bude porada, tak uvidíme. Vracíme se na naši pláž a jdeme se koupat a užívat sluníčka. Nakonec jsme si užívali teplého moře a sluníčka tři dny. Strávili jsme více času všechny posádky po hromadě. Bylo to prima. V sobotu 12. 10. 2013 ráno jdeme na pláž, protože v neděli se Zdenkem odjíždíme domů. Den ještě trávíme se svými přáteli a večer máme rozlučkový. Na pláži popíjíme vínko, nachystala jsem malé pohoštění a seděli jsme dlouho do noci a povídali si. Bylo to moc pěkné a milé.
Neděle 13. 10. 2013 o půl sedmé ráno, jdu se se Zdenkem rozloučit s nádherným mořem. Fotíme východ slunce a je nám líto, že odjíždíme. Na druhou stranu se moc těšíme domů, že uvidíme naši celou velkou rodinu, kterou máme moc rádi. Vše jednou končí. Vracíme se k autu, ostatní akorát vstávaj&iac
Prosím Přihlásit se nebo Registrace volit.
Členové online 0
Nejnovější člen: LiboraPetraKonečný
Powered by PHPFusion. Copyright © 2024 PHP Fusion Inc.
Released as free software without warranties under GNU Affero GPL v3.
Theme by PHP Fusion Inc
43,677,172 unikátních návštěv | Vygenerované za: 0.12954 sekund | Průměrně za: 0.12954 (0) sekund | Dotazy: 56 | Použitá paměť: 1.78MB/2MB